ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.295.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 295/2019-105
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 246 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 59/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 69 Co 8/2018-75, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 69 Co 8/2018-75, v části výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II o věci samé rozsudku soudu prvního stupně co do částky 115 468,50 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů
II. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 8. 2017, č. j. 18 C 59/2017-40, v zamítavém výroku II co do částky 115 468,50 Kč s příslušenstvím
III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 246 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem - nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále také „posuzované“, či „kompenzační“ řízení) vedeného u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 306/2007, respektive pod sp. zn. 7 C 168/2012, ve kterém se domáhal odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 6 C 428/97, když před tím dne 15. 6. 2004 podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na průtahy v řízení, přičemž svůj nárok předběžně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti dne 5. 4. 2007 a řízení bylo pravomocně skončeno dne 23. 3. 2016. Podle žalobce byla nepřiměřená délka řízení způsobena nepřípustnými průtahy mezi jednotlivými úkony a vadami v jeho průběhu. Celkovou délku posuzovaného řízení, ve kterém sám nezavinil jediný průtah, pociťoval v kontextu řízení předchozích velmi negativně ve své osobní sféře a vše mělo zásadní vliv na jeho psychiku a důvěru ve fungování spravedlnosti. Podáním ze dne 9. 8. 2017 vzal žalobce žalobu co do částky 77 875 Kč zpět, neboť žalovaná dne 27. 7. 2017 mu poskytla peněžité zadostiučinění v uvedené výši a v této části bylo řízení zastaveno.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, č. j. 18 C 59/2017-40, uložil žalované, aby žalobci zaplatila zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 77 875 Kč od 5. 11. 2016 do 27. 7. 2017 (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 168 125 Kč s úrokem z prodlení od 5. 11. 2016 (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 10 200 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně, aniž by ve věci nařizoval jednání, se souhlasem účastníků řízení postupoval podle §115a o. s. ř., a vyšel ze zjištění, že žalobce dne 19. 10. 2007 podal u Okresního soudu Brno - venkov (dále jen „okresní soud“) žalobu, kterou se proti žalované České republice domáhal poskytnutí peněžitého zadostiučinění a náhrady škody. Dne 21. 7. 2008 okresní soud ve věci rozhodl, usnesením ze dne 26. 1. 2009 odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 14. 7. 2009 okresní soud ve věci ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, přičemž znalecký posudek mu byl předložen dne 13. 10. 2009, dne 9. 3. 2010 předložil znalec okresnímu soudu vyjádření k námitkám účastníků Dne 30. 6. 2010 vyhlásil okresní soud rozsudek, který Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 částečně změnil a částečně potvrdil. Usnesením ze dne 11. 7. 2012 Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů. Usnesením ze dne 3. 8. 2012 vyzval okresní soud žalobce k odstranění vad žaloby, usnesením ze dne 15. 10. 2012 připustil změnu žaloby a usnesením ze dne 3. 12. 2012 změnu žaloby nepřipustil. Dne 31. 1. 2013 okresní soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Ve dnech 18. 6. 2014, 21. 1. 2015 a 28. 1. 2015 proběhlo jednání před odvolacím soudem, který dne 28. 1. 2015 vyhlásil rozsudek, jímž změnil rozsudek okresního soudu a žalobci přiznal částku 77 500 Kč. Usnesením ze dne 11. 6. 2015 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015. Usnesením ze dne 24. 2. 2016 Nejvyšší soud odmítl dovolání podané žalobcem a řízení bylo pravomocně skončeno dne 23. 3. 2016. Žalobce uplatnil u žalované dne 4. 5. 2016 nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Žalovaná žádosti žalobce částečně vyhověla a dne 27. 7. 2017 mu poskytla peněžité zadostiučinění ve výši 77 875 Kč.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 69 Co 8/2018-75, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé změnil ohledně částky 52 656,50 Kč s příslušenstvím tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 52 656,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 11. 2016 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 115 468,50 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), a uložil žalované, aby žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila 20 850,50 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by doplnil dokazování, plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení u Okresního soudu Brno - venkov došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž uzavřel, že pouhé konstatování porušení práva, či omluva se v daném případě nejeví dostačující a že na místě je přiznat žalobci odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích.
6. Odvolací soud nesdílel žalobcův názor, že do délky posuzovaného řízení bylo třeba započítat i dobu, po kterou probíhalo řízení před ESLP, jakož i řízení o předběžném projednání nároku. Podle odvolacího soudu řízení před ESLP nemohou vnitrostátní soudy žádným způsobem ovlivnit, neboť se nejedná o soudní orgán vykonávající státní moc v České republice, ale o orgán mezinárodní, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013. K předběžnému uplatnění nároku podle §14 OdpŠk odvolací soud zaujal závěr, že se jedná o obligatorní zákonnou podmínku pro případné uplatnění práva u soudu, přičemž stanovená lhůta slouží státu k mimosoudnímu vyřízení nároku a každý žadatel o přiznání odškodnění je s touto lhůtou předem seznámen, proto nelze dovozovat, že by po tuto dobu měl prožívat útrapy provázející neúměrně dlouhé řízení, které by se měly odrážet na jeho psychice a měly by tak být důvodem pro přiznání odškodnění.
7. Při stanovení výše odškodnění se ale odvolací soud se závěry soudu prvního stupně zcela neztotožnil. S odkazem na §13 odst. 1 a §31a OdpŠk odvolací soud z důvodu celkové délky posuzovaného řízení, které od podání žaloby u soudu dne 19. 10. 2007 do 23. 3. 2016, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016 o odmítnutí jeho dovolání, trvalo 8 let a 5 měsíců, shledal jako přiměřenou základní částku odškodnění 16 000 Kč za jeden rok trvání řízení s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení bylo třeba tuto částku snížit na jednu polovinu. Celkovou částku odškodnění pak stanovil na 118 665 Kč.
8. Pokud se týká jednotlivých kritérií stanovených v §31a odst. 3 OdpŠk, odvolací soud posuzované řízení, přestože v něm byl vypracováván znalecký posudek, nehodnotil jako právně i skutkově složité. Přihlédl však k tomu, že probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy a jednou u Ústavního soudu, a proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je na místě základní výši odškodnění snížit o 20 %. Dále vzal v úvahu, že žalobce sám k celkové délce řízení nijak nepřispěl, byť podával opakovaně opravné prostředky, a z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky pro snížení ani pro zvýšení základní částky odškodnění. Ohledně postupu orgánů veřejné moci shledal, že státu sice nelze přičítat k tíži, že projednával a rozhodoval odvolání podaná žalobcem (na více stupních soudní soustavy) a že v důsledku toho došlo k prodloužení celého řízení. Shledal ale zásadní průtah na straně odvolacího soudu, a to v období od předložení spisu okresním soudem s odvoláním dne 16. 4. 2013 do prvního úkonu odvolacího soudu ve věci dne 10. 4. 2014, kdy bylo nařízeno jednání na den 18. 6. 2014, které bylo poté odročeno na den 21. 1. 2015 a poté k vyhlášení rozhodnutí na den 28. 1. 2015. Přihlédl rovněž k tomu, že ve dvou případech došlo na základě odvolání podaného žalobcem ke zrušení rozhodnutí soudů pro procesní vady a nepřezkoumatelnost (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, č. j. 44 Co 384/2008-84, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, č. j. 30 Cdo 3543/2011-211). V důsledku těchto pochybení shledal důvod pro navýšení odškodnění o 20 %. Odvolací soud dále navýšil základní částku odškodnění z důvodu hlediska významu řízení pro žalobce, a to o 10 %, neboť posuzované řízení bylo již řízením kompenzačním a žalobce již před uplatněním nároku na odškodnění u soudu podal stížnost u ESLP, k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013.
9. Odvolací soud tedy uzavřel, že výše žalobcova zadostiučinění činí 130 531,50 Kč, což po odpočtu již žalovanou zaplacené částky ve výši 77 875 Kč, kdy zákonný úrok z prodlení z této částky byl žalobci přiznán výrokem I rozsudku soudu prvního stupně, jenž však nebyl odvoláním napaden, představuje částku 52 656,50 Kč, a to s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 5. 11. 2016.
10. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění lze dovodit, z jakých důkazů při svém rozhodování ve věci vycházel, jak tyto důkazy zhodnotil a jaká zjištění z nich učinil, a také, jakým postupem provedl výpočet konečné výše odškodnění a jak věc posoudil i po právní stránce.
11. Žalobcovu námitku, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly splněny podmínky pro postup podle §115a o. s. ř., a to rozhodnutí jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. V tomto ohledu vycházel z názoru, že pokud v daném případě žalobce již v žalobě označil spis Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 7 C 306/2007 a 7 C 168/2012 za důkaz, který navrhuje provést k prokázání svých tvrzení, a soud prvního stupně tento spis vyžádal a při svém rozhodování vycházel ze zjištění, které z tohoto spisu učinil, nelze mít za to, že by obstarání takového (účastníkem navrženého) důkazu a zjištění z něho učiněné, nemohlo být při postupu podle §115a o. s. ř. podkladem pro jeho rozhodování a že by takový postup byl v rozporu se zákonem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Žalobce (dále také „dovolatel“) podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
13. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále otázek které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a rovněž otázek, jejichž posuzování soudy odvolacími je rozdílné.
14. Žalobce namítl, že odvolací soud sice odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, ohledně otázky celkové délky, avšak závazné závěry z něj neakceptuje, pokud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, jenž počátek posuzovaného řízení stanovil až od dne 19. 10. 2007, a nikoli již ode dne, kdy žalobce uplatnil svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti, čímž se nepřípustně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Dále žalobce nesouhlasil s důvody, které odvolací soud vedly ke zvýšení základní částky odškodnění jen o 10 % u kritéria hlediska významu řízení, a to ve vztahu k podané stížnosti u ESLP. V této souvislosti rovněž vyjádřil názor, že vzhledem ke způsobu řešení otázky zohlednění předchozího podání stížnosti u ESLP v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, na které odvolací soud odkázal, a ve kterém tato otázka nebyla vyřešena do všech potřebných detailů, pak v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka posouzení vlivu předchozího podání stížnosti poškozeného k ESLP na rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění za průtahy v „kompenzačním“ řízení. Podle žalobcova názoru je v takovém případě třeba postupovat obdobně jako v případě judikaturních závěrů týkajících se přerušení řízení. Namítl dále, že zohlednění faktu předchozího podání stížnosti k ESLP absolutní částkou ve výši v rozpětí 5 933,25 Kč až 11 866,50 Kč je v daném případě se zohledněním konkrétních okolností v intencích dosavadní judikatury včetně rozhodování ESLP naprosto nedostatečné a tedy zjevně nepřiměřené.
16. Podle žalobce za odporující rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo snížení základní částky odškodnění o 20 % z důvodu opakovaného meritorního rozhodování o věci samé na více stupních soudní soustavy, neboť pro tento postup nesvědčila složitost věci, ale výlučně nesprávnost postupů orgánů veřejné moci, přičemž převážná část jednotlivých fází proběhla relativně rychle, a proto v tomto ohledu nebyly splněny podmínky pro jakékoli snížení odškodnění. V této souvislosti poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013. K tomu dodal, že odvolací soud de facto eliminoval navýšení odškodnění z důvodu nesprávností postupů orgánů veřejné moci, jelikož 20% navýšení zrušil stejným 20% snížením z důvodu projednávání věci na vyšším počtu stupňů soudní soustavy.
17. Žalobce předložil dovolací otázku rozhodování soudu jen na základě účastníky předložených listinných důkazů při dodržení zákonných podmínek daných v §115a o. s. ř., která podle jeho přesvědčení v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a jejíž posuzování je odvolacími soudy rozdílné. Vedle řešení odvolacího soudu v projednávané věci, kdy odvolací soud připustil provedení důkazu obsahem spisu (spis Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 7 C 306/2007 a 7 C 168/2012), který si sám vyžádal, poukázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 44 Co 226/2015-102, ve kterém odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že učinil skutková zjištění z jiného spisu, aniž by tento spis bylo možno považovat za listinu předloženou některým z účastníků a aniž by obsah spisu byl k důkazu řádně proveden. Podle žalobce tento diametrálně odlišný aplikační postup dvou odvolacích soudů je třeba napravit přijetím závazného a sjednocujícího závěru soudem dovolacím.
18. Žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud napadané rozhodnutí zrušil, a shledá-li, že je třeba zrušit i rozhodnutí soudu prvního stupně, pak nechť zruší i toto rozhodnutí a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě ať sám dovolací soud žalobě vyhoví a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení.
19. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 9/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV., XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Otázka posouzení vlivu předchozího podání stížnosti poškozeného k ESLP na rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění za průtahy v kompenzačním řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud do délky posuzovaného řízení nezapočítal dobu, po kterou probíhalo řízení před ESLP, a k tomuto řízení přihlédl při navýšení základní částky odškodnění v rámci kritéria významu řízení pro žalobce.
25. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, uzavřel: „Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda lze za počátek tzv. kompenzačního řízení považovat podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, pakliže ji žalobce podal před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb. , který zakotvil možnost žádat odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení na vnitrostátní úrovni. Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska (Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) připustil, že v případech, kdy došlo či dochází k nepřiměřené délce samotného řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle §31a odst. 3 zákona, lze k návrhu poškozeného zadostiučinění za nemateriální újmu přiměřeně zvýšit. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 41/2012, pak Nejvyšší soud uvedl, že ve výši zadostiučinění by mělo být zohledněno i to, že postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. , ve znění zákona č. 160/2006 Sb. , předcházelo podání stížnosti k ESLP, která nebyla věcně vyřízena a žalobkyně byla odkázána na vnitrostátní prostředky nápravy. Je tedy zřejmé, že neměl-li poškozený v době, kdy docházelo k průtahům v řízení, účinný prostředek nápravy na vnitrostátní úrovni, měl by soud rozhodující o výši přiměřeného zadostiučinění tuto skutečnost zohlednit při úvaze o celkové výši zadostiučinění. Dovolací soud však nemůže souhlasit s názorem dovolatele, že i délka řízení před Evropským soudem pro lidská práva by měla být započítána do celkové délky kompenzačního řízení, které probíhá na vnitrostátní úrovni na základě zákona č. 82/1998 Sb. Tzv. kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle §14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz §14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s §15 odst. 2 OdpŠk). Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem. Do délky kompenzačního řízení však nelze započíst délku řízení před ESLP, neboť tuto nemohou vnitrostátní soudy žádným způsobem ovlivnit, nejedná se o soudní orgán vykonávající státní moc v České republice, ale o orgán mezinárodní. Skutečnost, že poškozený podal před účinností zákona č. 160/2006 Sb. stížnost k ESLP lze zohlednit toliko samostatně, jak bylo uvedeno výše.“
26. Otázka rozhodování soudu jen na základě účastníky předložených listinných důkazů při dodržení zákonných podmínek daných v §115a o. s. ř. nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci s postupem podle §115a o. s. ř. vyjádřili souhlas a soud prvního stupně tedy rozhodl jen na základě listinných důkazů předložených účastníky. Pod pojem „listinné důkazy předložené účastníky“ lze zahrnout i listiny, které si soud vyžádal sám na základě důkazních návrhů účastníků (k tomu blíže např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 812). Tak tomu bylo v tomto případě, kdy soud prvního stupně učinil svá skutková zjištění ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 7 C 306/2007 a 7 C 168/2012, jehož provedení k důkazu navrhl sám žalobce, jak již ostatně konstatoval odvolací soud. Zvoleným postupem se soud prvního stupně neodchýlil od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, a ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 773/2006.
27. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009.
28. Dovolání žalobce je však ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro žalobcem vymezené otázky zhodnocení kritéria složitosti věci okamžiku zahájení kompenzačního řízení. Při řešení všech těchto otázek se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
31. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
32. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, jímž navázal na závěry uvedené ve svých předchozích rozhodnutích (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013 , a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 ), uzavřel: „Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.“
33. Z pohledu citované judikatury pak odůvodnění napadeného rozhodnutí při zvažování dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci, postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se toho, z jakých důvodů řízení opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy a jednou u Ústavního soudu. V důsledku toho v napadeném rozhodnutí absentuje rovněž úvaha o tom, zda lze důvodnost podávání opravných prostředků žalobce podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci [ §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk ], a tak je ve prospěch žalobce zohlednit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci, působícího naopak ve prospěch žalované. Ve vztahu k posouzení kritéria složitosti je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
34. Odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky okamžiku zahájení kompenzačního řízení, a to od shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, podle kterého je kompenzační řízení zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2165/2018). Odvolací soud totiž shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby u soudu dne 19. 10. 2007 a od tohoto data také odvozoval celkovou délku řízení, aniž by přihlédl k tomu, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti již dne 5. 4. 2007.
35. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci však žádné vady řízení neshledal.
VI. Závěr
36. Z výše vyložených důvodů je rozsudek odvolacího soudu nesprávný a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud postupoval podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
37. Na soudu prvního stupně bude, aby se s ohledem na shora citovanou judikaturu a na podkladě skutkových zjištění znovu zabýval okamžikem zahájení posuzovaného řízení a stanovil tak jeho celkovou délku, od které se bude odvíjet výše přiměřeného zadostiučinění. V dalším rozhodování o věci samé přihlédne soud zejména ke shora citované judikatuře Nejvyššího soudu a znovu posoudí aplikaci jednotlivých kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk na souzený případ, přičemž si opatří skutková zjištění k řádnému posouzení kritérií složitosti řízení a postup orgánu veřejné moci.
38. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu