ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.301.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 301/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce RNDr. Ing. P. K., DrSc., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Zátiší 520/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 8 042 730 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 278/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č. j. 29 Co 323/2015-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 14 C 278/2010-229, rozhodl, že je dán základ žalobního nároku stran náhrady škody ve výši 5 726 957 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do ušlého zisku ve výši 2 315 773 Kč s příslušenstvím (výrok II), stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 36 739,50 Kč s příslušenstvím (výrok III), zastavil řízení co do částky 33 260,50 Kč (výrok IV) a dále uvedl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 5 726 957 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil. Výrokem III rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by uvedl, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle něj odvolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3357/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3285/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu