ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3869.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3869/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. D. T. , proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2,580.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2012, č. j. 51 Co 239/2009-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2012, č. j. 51 Co 239/2009-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 15.750,- Kč s přísl., jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 18. 9. 2009, č. j. 51 Co 239/2009-42, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 30 Cdo 2014/2010-63, z důvodu nedostatečného odůvodnění přisouzené částky zadostiučinění.
Odvolací soud doplnil dokazování o usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 257/2005, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta, a toto rozhodnutí jí bylo doručeno dne 23. 12. 2011. Posuzované řízení o ochranu osobnosti vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 1/92 trvalo celkem 20 let a 6 měsíců. Odvolací soud vyšel ze základní částky odškodnění 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, celkem tedy z částky 292.500,- Kč. Od této částky odečetl 40% za složitost případu, která v sobě zahrnuje nejen počet instancí, které se věcí opakovaně zabývaly, ale i složitost skutkovou danou počtem účastníků na straně žalované, a rozsahem prováděného dokazování, včetně důkazů prováděných dožádaným soudem a vypracováním znaleckého posudku. K prodloužení řízení došlo i v důsledku procesní aktivity žalobkyně, která využila všech možností, které jí právní řád v této věci dává, což si vyžádalo tomu odpovídající reakci soudu příslušného stupně. Za chování žalobkyně odečetl odvolací soud 30%, neboť zejména v případě podání ústavní stížnosti si žalobkyně jako advokátka musela být vědoma toho, že se svou ústavní stížností nemůže být úspěšná. Postupu soudů jednotlivých stupňů nelze v zásadě až na některé prodlevy nic vytknout, a pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobkyni, dospěl odvolací soud k závěru, že přestože byla v dané věci předmětem řízení ochrana osobnosti, dopad do osobnostní sféry žalobkyně mělo řízení jen krátkodobý, nikoliv významnější. Po odečtení 70% ze základní částky tak dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je částka 87.750,- Kč, přičemž 72.000,- Kč již bylo žalobkyni vyplaceno na základě dřívějších rozhodnutí soudů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v tom, jaká výše zadostiučinění žalobkyni náleží s ohledem na aplikaci §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Přisouzenou částku odškodnění považuje dovolatelka s ohledem na extrémní délku řízení za zjevně nepřiměřenou. Dovolatelka namítla, že odvolací soud neodkázal na použitelnou judikaturu ESLP, vyšel ze základní částky 15.000,- Kč, přestože řízení trvalo 20 let a 6 měsíců, nesouhlasí se snížením o 40% z důvodu složitosti řízení a o 30 % z důvodu jednání poškozené během řízení, a považuje za nesprávné, že odvolací soud nepřihlédl k typovému významu předmětu řízení pro žalobkyni. Dovolatelka navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc přikázat k rozhodnutí jinému senátu odvolacího soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 20. 4. 2012, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. /vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012/, přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Ohledně hodnocení kriteria §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu a části IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že v rámci kriteria složitosti řízení soud zhodnotil jak počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly (věcí se zabývaly všechny tři stupně soudní soustavy i Ústavní soud), tak složitost věci po stránce skutkové (počet účastníků řízení na straně žalované a rozsah prováděného dokazování) a procesní (procesní aktivita žalobkyně). Takový postup odvolacího soudu je v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu.
Při posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného je rozsudek odvolacího soudu rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a proto tato otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení. Není proto vždy na místě uvažovat o zvýšeném významu předmětu řízení pro poškozeného po celou dobu řízení, pokud z okolností případu vyplývá, že se význam předmětu řízení pro poškozeného v průběhu řízení změnil. U řízení o ochranu osobnosti se obvykle předpokládá zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, je však třeba posoudit, o zásah do jakého osobnostního práva se jednalo, jak dlouho tento zásah reálně trval a jaké byl intenzity. Odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že dopad do osobnostní sféry žalobkyně mělo řízení jen krátkodobý, čemuž odpovídají skutkové okolnosti případu. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo v důsledku uveřejnění nepravdivých údajů o činnosti žalobkyně jako advokátky v čísle 16. periodika Týden u nás dne 25. 4. 1991, po upozornění žalobkyně tehdejší vydavatel periodika žalobkyni poskytl odpovídající prostor v následujícím vydání periodika (číslo 20), ve kterém mohla uvést věci na pravou míru, a současně uveřejnil omluvu redakce. Přestože následné soudní řízení tedy trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně byl v té době již odstraněn a trval relativně krátkou dobu. Hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou odvolacím soudem je proto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V otázce snížení základního odškodnění o 70% nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50% nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50% oproti výchozí částce (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn, 30 Cdo 3995/2011).
Dovolání nakonec není přípustné ani v otázce snížení základní částky odškodnění o 30 % z důvodu chování žalobkyně, neboť Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska uvedl, že nelze vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti). Jestliže odvolací soud přihlédl ke zjevné bezúspěšnosti ústavní stížnosti, pak přihlédl k další konkrétní okolnosti případu v souladu s výše uvedeným Stanoviskem, byť uvedené hodnocení ne zcela správně podřadil pod kriterium jednání poškozené během řízení.
Konečně z dovoláním napadeného rozsudku je zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobkyně vycházel (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4541/2011).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu