ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4054.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4054/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. V. , zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše 56, o vyklizení části pozemku a o vzájemné žalobě o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 813/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, č.j. 25 Co 568/2007-365, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2007, č.j. 13 C 813/2004-248, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 9. října 2007, č.j. 13 C 813/2004-280, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit část označeného pozemku podle zpracovaného měřičského náčrtu (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku označeného podle zpracovaného měřičského náčrtu (výrok II.), uložil žalované povinnost nahradit žalobci specifikované náklady řízení (výrok III.), a konečně uložil oběma účastníkům nahradit státu určené náklady řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem změnil ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaná je vlastnicí označeného pozemku podle zpracovaného geometrického plánu (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I. (jímž byla zamítnuta žaloba o vyklizení části pozemku) jako věcně správné rozhodnutí podle §219 o. s. ř. potvrdil, a navazujícími výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci (jeho advokátce) doručen dne 30. dubna 2009, který prostřednictvím své advokátky proti němu podal, a to podáním, které bylo podáno na poštu dne 23. června 2009 a doručeno soudu prvního stupně dne 24. června t. r., dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že je sice napadán rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, avšak že dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 cit. par. se vztahují výhradně k meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo určeno vlastnické právo žalované k pozemku p. č. 25/2 v katastrálním území Č.
K výzvě soudu prvního stupně žalobce posléze prostřednictvím své advokátky dovolání doplnil podáním označeným jako „Doplnění dovolání“, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 22. července 2007, a v němž uvádí:
„I. Žalobce napadá dovoláním výroky I., III., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.1. 2009.
II. Pokud se týká důvodů dovolání, jde o dovolání dle §241a odst. 2 písm. b) – tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce v něm polemizuje se způsobem hodnocení důkazů provedeným odvolacím soudem, účelově vytrhuje z kontextu některé pasáže ze svědeckých výpovědí, přičemž neuvádí žádné zásadní argumenty, z nichž by bylo možno dovodit, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání, pokud je neodmítne jako zjevně bezdůvodné, je zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, pokud jde o dovolání proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, rozhodnutí o dovolání brání neodstranitelný nedostatek náležitostí dovolání [žalobcem učiněné „doplnění dovolání“ , které bylo soudu prvního stupně doručeno po uplynutí dovolací lhůty a jež mj. obsahovalo specifikaci výroků, proti kterým žalobce dovoláním brojí, sice naznačovalo žalobcovu redukci dovolacího rozsahu, avšak z důvodu procesní ekonomie (k tomu srov. odůvodnění níže) nebylo již zapotřebí žalobce v uvedeném směru vyzývat k precizaci jeho podání], zatímco v případě dovolání proti meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu (jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně stran určení, že žalovaná je vlastnicí předmětného pozemku), žalobce nebyl subjektivně oprávněn k tomuto dovolání (viz níže).
Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Neobsahuje-li dovolání všechny potřebné náležitosti, jde o vadné podání. Postupem podle §43, §209 a §241b odst. 3 o.s.ř. je třeba odstranit ty vady, které brání v pokračování řízení, t. j. zejména nedostatek označení dovolacího důvodu, které dovolatel uplatňuje. Chybí-li označení dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. §242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolání, které vůbec neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Marným uplynutím propadné lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, č. j. 29 Odo 108/2002, publikované pod č. 21 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
Pokud se tedy týká dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu (kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o vyklizení předmětné části pozemku), žalobce dne 22. 6. 2009 podal (odevzdáním doručující poště) prostřednictvím advokátky proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, v němž sice uvádí, že brojí proti celému rozsudku, avšak (z obsahu dovolání vyplývající) dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. vymezuje pouze proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ohledně určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku. Žalobce tedy dovolací důvod proti rozsudečnému výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu nepopsal ani obsahově nevymezil ve vztahu ke konkrétním poměrům věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, č. j. 29 Odo 1060/2003, publikované pod č. 31 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, podle nějž pouhá citace zákonného textu není řádným uplatněním dovolacího důvodu). Dovolání proto nebylo v zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení rozsudku odvolacího soudu zástupkyni žalobce, která uběhla dne 30. 6. 2009 (úterý), o náležitosti podle §241b odst. 3 o.s.ř. doplněno.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a dovolání žalobce v uvedeném směru postrádá náležitosti řádného dovolání ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., tj. označení dovolacího důvodu včetně jeho obsahového vymezení, nelze v tomto rozsahu v dovolacím řízení pro popsaný nedostatek dovolání pokračovat. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dovolání žalobce směřující proti meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 za přiměřeného použití §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud se poté zabýval dovoláním žalobce proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu a dospěl k závěru, že je třeba je rovněž odmítnout, a to z důvodu, že dovolatel v tomto rozsahu nebyl subjektivně oprávněn (legitimován) k podání dovolání. Je tomu tak z toho důvodu, že žaloba o vyklizení předmětného pozemku byla zamítnuta, přičemž v rámci meritorního posouzení byla (jako předběžná) vyřešena otázka vlastnictví tohoto pozemku v neprospěch žalobce, resp. se závěrem, že žalobce není vlastníkem tohoto pozemku.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle uvedeného ustanovení, však předchází ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Citovaným rozsudečným výrokem (o určení vlastnictví žalované k předmětnému pozemku) žalobci (objektivně) žádná procesní újma ovšem nenastala, neboť na právním závěru (závaznosti rozhodnutí), že žalobce není vlastníkem, jak se podává z výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s výrokem (a jeho odůvodněním) II. rozsudku odvolacího soudu, již nelze ničeho změnit (srov. §159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř.). Jinými slovy vyjádřeno, byla-li žaloba na vyklizení nemovitosti zamítnuta s odůvodněním, že žalobce není vlastníkem této nemovitosti, nelze v následném řízení (ani v témže řízení v rámci rozhodování o vzájemné žalobě) mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace dospět k závěru, že žalobce vlastníkem této nemovitosti je (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, usnesení téhož soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 1662/2006, in www.nsoud.cz , nebo nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, in www.nalus.usoud.cz ). Zrušením výroku I. rozsudku odvolacího soudu o určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětné(ho) části pozemku, by tedy (objektivně) nebyla vytvořena pro žalobce žádná procesně příznivější situace.
Žalobce tudíž v uvedeném rozsahu podal dovolání, ač k jeho podání (jak již shora bylo uvedeno) nebyl ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř. oprávněn.
Za této procesní situace dovolací soud dovolání žalobce, směřující pro výroku II. rozsudku odvolacího soudu, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. (rovněž) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) per analogiam (když podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. zde splněny nebyly). Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, přičemž žalované – zastoupené advokátkou – by (redukovaná paušální) náhrada nákladů za provedený úkon právní služby (vyjádření k dovolání) příslušela jen za podmínky, že náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. O takové náklady však v daném případě nejde, neboť vyjádření k dovolání se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení rozhodné. Této procesní situaci proto odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu