ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4550.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4550/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 136/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, č. j. 51 Co 460/2013-66, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, č. j. 51 Co 460/2013-66, se ve výroku I. mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2013, č. j. 30 C 136/2012-40, se ve výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna omluvit se žalobci doporučeným, datovaným a podpisem oprávněné úřední osoby opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva T. H.: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou újmu, která Vám vznikla nepřiměřenou délkou řízení vedeného o Vaší žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu u Městského soudu v Praze nejprve pod sp. zn. 9 Ca 113/2007 a poté pod sp. zn. 9 A 43/2011, které trvalo po dobu téměř čtyř a čtvrt roku, čímž bylo porušeno Vaše základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, č. j. 51 Co 460/2013-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 4. 2013, č. j. 30 C 136/2012-40, ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2013, č. j. 30 C 136/2012-40, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované poskytnutí písemné omluvy (výrok I) a zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) jako odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 113/2007 (původně; posléze pod sp. zn. 9 A 43/2011; dále i jen „namítané řízení“), jehož byl (v procesním postavení žalobce) účastníkem. Výrokem III rozsudku soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce výrokem I shora uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I
(v upřesněném znění, tj. obsahujícím citaci textu žalobcem požadované omluvy), výrokem II rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II (rovněž v upřesněném znění, tj. obsahujícím úplnou specifikaci žalobcem spolu s částkou 80 000 Kč požadovaného příslušenství) a výrokem III rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se žalobce v namítaném řízení, zahájeném podáním žaloby u Městského soudu v Praze dne 1. 10. 2007 a skončeném dne 19. 12. 2011 nabytím právní moci rozsudku tohoto soudu ze dne 23. 9. 2011, domáhal podanou žalobou ochrany proti nečinnosti správního orgánu.
Takto ohraničenou celkovou dobu trvání posuzovaného řízení (soudy shodně určenou na 4 roky, dva měsíce a 19 dnů) zhodnotil odvolací soud jako nepřiměřenou, představující nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Dále odvolací soud uzavřel, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma podle §31a OdpŠk. Postačujícím zadostiučiněním této újmy shledal odvolací soud konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož se žalobci od žalované již dostalo po předběžném projednání nároku v rámci stanoviska ze dne 31. 7. 2012. Požadavky na přiznání „další omluvy nad rámec již žalovaným konstatovaného porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě“, jakož i přiznání zadostiučinění v penězích, proto odvolací soud neshledal důvodnými. Závěr o adekvátní formě odškodnění odůvodnil odvolací soud úvahou o nižším významu řízení pro žalobce. Nižší význam řízení pak dovodil zejm. vzhledem k (nižšímu) významu správního řízení zatíženého nečinností, vůči které žalobcem podaná správní žaloba směřovala.
Věcně správným shledal dle odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud rovněž výrok III rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (aniž by však uvedený závěr našel odraz v jeho výrokové části). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. (a contrario).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) v meritorních výrocích dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně následující otázky hmotného práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud dle dovolatele předně pochybil v řešení otázky významu řízení. V tomto směru shledal dovolatel nesprávným závěr, že předmětem správního řízení předcházejícího řízení namítanému bylo toliko vyřízení jeho podnětu o údajném spáchání trestného činu či přestupku, tj. že ve správním řízení nešlo „přímo o jeho subjektivní práva a povinnosti“, z čehož odvolací soud usoudil (dle dovolatele mylně) na malý význam správního řízení pro jeho osobu. Současně dovolatel zpochybnil úvahu odvolacího soudu dovozující nízký význam namítaného řízení zprostředkovaně právě z malého významu předchozího správního řízení. Oproti tomu je dovolatel toho názoru, že řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu má pro navrhovatele již z povahy věci zvýšený význam, neboť se jedná o vnitrostátní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Přípustnost dovolání ve vztahu k těmto otázkám dovozuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že nebyly v rozhodovací praxi odvolacího soudu (zřejmě míněno „dovolacího soudu“ – poznámka Nejvyššího soudu) dosud řešeny.
Při posouzení adekvátnosti formy zadostiučinění odvolací soud dle dovolatele pochybil náležitým nezohledněním jednotlivých kritérií podle §31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, konkrétně pak tím, že odhlédl od kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] při současně nesprávném upřednostnění kritéria významu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ač se jedná toliko o jedno z pěti v citovaném zákonném ustanovení příkladmo vyčtených kritérií. Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudcích ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009.
Odvolací soud dle dovolatele dále posoudil nesprávně otázku nutných náležitostí konstatování porušení práva daného mu (údajně) žalovanou již v rámci předběžného projednání nároku. Nesprávnost právního posouzení této otázky spatřuje dovolatel jednak v tom, že odvolací soud vyhodnotil stanovisko žalované jako obsahující konstatování porušení práva, ač v něm výslovně obsaženo není, jednak v tom, že žádal odškodnění rovněž za porušení práva na účinný prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem ve smyslu čl. 13 Úmluvy, s kterýmžto nárokem se však žalovaná ve svém stanovisku v rámci předběžného uplatnění nároku nikterak nevypořádala (stejně jako se s ním nevypořádal odvolací soud v napadeném rozsudku při hodnocení obsahu stanoviska). Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (pročež poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 794/2013).
Konečně se odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nesprávným) řešením otázky důvodnosti nároku na omluvu, kterou dovolateli nepřiznal, ač podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, má omluva jako první kompenzační prostředek přednost před jinými formami zadostiučinění, přičemž je na individuálním posouzení, zda vedle omluvy (tj. zároveň) konstatovat porušení práva nebo poskytnout zadostiučinění v penězích.
Bez ohledu na namítaná pochybení odvolacího soudu při nakládání s kompenzačními prostředky morální satisfakce je dovolatel toho názoru, že mu přísluší zadostiučinění v penězích, neboť to se dle jím v dovolání citované judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu v případě odškodňování nemajetkové újmy způsobené porušením práva na přiměřenou délku řízení nepřiznává jen zcela výjimečně.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že stanovení formy zadostiučinění a příp. výše zadostiučinění v penězích je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu závěrů soudů nižších stupňů o formě (příp. výši) zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž soudy nižších stupňů výsledně zvolenou formou (částkou) zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (tj. nepřiměřenou délkou řízení) odškodňuje zásadně v penězích, nepostačuje-li odškodnění ve formě konstatování porušení práva ( viz třetí právní věta a V. bod Stanoviska) jakožto základního, vůči ostatním druhům zadostiučinění subsidiárního, přesto však plnohodnotného odškodnění nemajetkové újmy. Vůči zadostiučinění v penězích subsidiárním a takto případně i postačujícím morálním odškodněním může být rovněž omluva, je-li požadována [k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2012 (dále jen „R 57/2012“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015 (dále jen „R 37/2015“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014].
Základní výčet okolností odůvodňujících (toliko) morální odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení již byl v judikatuře Nejvyššího soudu proveden (viz taktéž V. bod Stanoviska). Mezi tyto okolnosti patří rovněž malý (až zanedbatelný) význam řízení pro poškozeného.
V dané věci odůvodnil odvolací soud závěr o adekvátnosti nepeněžního odškodnění právě úvahou o nízkém významu řízení pro dovolatele. Zdůrazněním kritéria významu řízení podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk se odvolací soud (oproti mínění dovolatele) neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011 a tam citovaná judikatura dovolacího soudu). Rovněž tak nelze shledat napadené rozhodnutí rozporným s judikaturou dovolacího soudu, pokud je mu dovoláním vytýkána absence náležitého zohlednění kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]; z napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud kritérium podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zohlednil a že právě nedostatky (průtahy) v postupu soudu v řízení vedly odvolací soud (vůbec) k závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i k závěru o odpovědnosti státu za v důsledku toho dovolateli vzniklou nemajetkovou újmu. Pro řešení uvedených otázek proto přípustnost dovolání založena být nemůže.
Přípustnost dovolání rovněž nezakládá námitka dovolatele, dle níž stanovisko žalované výslovně neobsahovalo konstatování porušení práva. Zjištění, zda dovolateli již před zahájením soudního řízení bylo žalovanou stranou dáno zadostiučinění (v jaké konkrétní formě, případně výši), je zjištěním skutkovým. Dovolací soud je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a nemůže je v dovolacím řízení revidovat.
V rozsahu, v němž dovolatel brojil proti správnosti závěrů odvolacího soudu o dostatečnosti žalovanou provedeného konstatování porušení práva a absenci nároku na omluvu je dovolání přípustné, a to částečně pro řešení právních otázek, jež v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny nebyly, částečně z důvodu, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První doposud neřešená otázka se týká vztahu řízení na odstranění nečinnosti k významu řízení, které má být nečinností postiženo. Již výše byla citována ustálená judikatura Nejvyššího soudu, jež právě na kritérium významu řízení pro poškozeného ve vztahu k určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu klade důraz. Nelze se ztotožnit s dovolatelem předestřenou úvahou, dle níž by pro hodnocení kritéria významu řízení, jehož předmětem je odstranění průtahů v jiném řízení, měl být předmět průtažného řízení zcela bezvýznamným. V takovém případě by veškerá řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu měla pro účastníky totožný význam, aniž by bylo rozhodné, oč účastníkům ve správním řízení jde. Takový závěr by byl nesprávným. Je zřejmé, že čím významnější je pro účastníky předmět správního řízení, tím více nabývá na významu rovněž řízení, jež má vést k odstranění průtahů v předmětném řízení. Obdobně, nižší význam průtažného řízení snižuje význam řízení, jež má vést k odstranění průtahů v tomto řízení.
V rozsudku ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nepřiměřená délka správního řízení může způsobit účastníkům řízení nemajetkovou újmu jen tehdy, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze aplikovat ani Stanovisko.
V průtažném správním řízení byl dovolatel účastníkem řízení jakožto navrhovatel, na jehož návrh bylo zahájeno řízení o přestupku podle §68 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V tomto řízení tudíž nebylo rozhodováno o žádném právu nebo závazku dovolatele. Na dané řízení se tak ani nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený závěr se nutně promítá do hodnocení kritéria významu předmětu soudního řízení, jež mělo vést k odstranění průtahů v daném správním řízení, jak bylo uvedeno výše. Závěr odvolacího soudu o nižším významu namítaného řízení je tudíž správný a dovolání je v této části nedůvodné.
Druhá dovolatelem předestřená otázka spočívá v tom, zda v případě tvrzeného porušení práva na účinný prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem ve smyslu čl. 13 Úmluvy musí být v obsahu konstatování porušení práva, případně omluvy, uvedeno rovněž porušení tohoto práva.
Ustanovení čl. 13 Úmluvy je specifické svým poloautonomním postavením, neboť porušení tohoto ustanovení lze namítat jen ve spojení s jiným materiálním ustanovením (srov. K. J., K. D., K., J., B. M.. Evropská úmluva o lidských právech, Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 1198, ISBN 978-80-7400-365-3). Z toho důvodu ve vztahu k čl. 35 odst. 1 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ nebo „ESLP“) při tvrzení porušení čl. 13 Úmluvy ani nevyžaduje vyčerpání národních prostředků nápravy, neboť prostředky nápravy, které musejí být vyčerpány podle článku 35 odst. 1 Úmluvy, se vztahují na substantivní ustanovení, ve spojení s nímž je uplatňován článek 13 Úmluvy (rozsudek ESLP ve věci Diallo proti České republice ze dne 23. 6. 2011, stížnost č. 20493/07, §54 – 58).
Ve vztahu k právu garantovanému čl. 6 odst. 1 Úmluvy Evropský soud rozeznává jednak preventivní prostředky nápravy, jednak kompenzační prostředky nápravy (rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, §72). Namítané řízení, v němž se dovolatel domáhal odstranění nečinnosti správního orgánu, by bylo lze považovat za preventivní prostředek nápravy, neboť svým účelem směřovalo k urychlení řízení, čímž mělo zamezit nepřiměřené délce řízení. To ovšem pouze tehdy, pokud by čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla zaručena přiměřená délka průtažného správního řízení. Jelikož na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá (jak bylo vyloženo výše), nemůže být tímto ustanovením zaručena ani přiměřená délka namítaného soudního řízení. Namítané řízení tudíž nelze považovat za prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, neboť nepřiměřenou délkou daného správního řízení ani namítaného řízení nemohlo být porušeno žádné materiální ustanovení Úmluvy.
Výše uvedená otázka tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť je konstruována na jiném základě (tj. že k porušení práv chráněných Úmluvou došlo), než jaký byl v řízení zjištěn. Na vyřešení této otázky tak napadené rozhodnutí nezávisí.
V rozsahu, v němž dovolatel brojil proti správnosti závěru odvolacího soudu o absenci nároku na omluvu, je dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při řešení v tomto směru dovoláním nastolené otázky, na níž současně závisí jeho rozhodnutí, vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z téhož důvodu je v uvedeném rozsahu dovolání i důvodné.
Ohledně kompenzačního významu omluvy (jakožto satisfakčního prostředku v §31a odst. 2 OdpŠk sice výslovně neuvedeného, přesto však i v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. nepochybně aplikovatelného – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08) pak dospěl Nejvyšší soud v R 57/2012 k následujícím závěrům: „Bylo by popřením dispoziční zásady civilního soudního řízení i zásady autonomie vůle, kdyby primární volba formy zadostiučinění nenáležela poškozenému. Ten projevením toho, čeho se domáhá (viz §79 odst. 1 o. s. ř.), nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by mu mohla kompenzovat utrpěnou újmu… Nejvyšší soud vychází z toho, že omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu… není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla slušnosti by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby. Pokud pak poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění uplatní vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními …, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní – přiměřené zadostiučinění v penězích.“
Ke shora citovaným východiskům se přihlásil Nejvyšší soud taktéž v R 37/2015 . V něm ohledně vztahu omluvy a konstatování porušení práva jako samostatných forem morálního zadostiučinění uvedl, že „…konstatování porušení práva poškozeného je možno považovat za základní formu satisfakce, neboť závěr, že došlo k porušení konkrétního práva žalobce, je výsledkem prvotního posouzení věci a nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy i pro závěr, že poškozenému vznikla v důsledku porušení jeho práva nemajetková újma a že je tuto namístě nahradit poskytnutím konkrétního zadostiučinění…Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích… Jelikož je konstatování porušení práva poškozeného nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, je zpravidla obsaženo i v dalších formách zadostiučinění… Soud může dojít k závěru, že je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích, příp. uložit žalovanému poskytnout žalobci omluvu (pokud se jí žalobce domáhá) či jen konstatovat porušení práva (i bez návrhu)…. konstatování porušení práva poškozeného a omluva státu za toto porušení spolu velice úzce souvisí, a to tak, že není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva …, mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy. Ať jen samotné konstatování porušení práva či ve spojení s omluvou mohou představovat přiměřené zadostiučinění.“
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tedy, jak ze shora citovaných rozhodnutí R 57/2012 a R 37/2015 vidno (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014), ustálila v názoru, podle kterého je konstatování porušení práva zásadně základní formou satisfakce (nezbytným minimem odškodnění). Žádá-li však poškozený zadostiučinění ve formě omluvy (a to příp. i vedle současně požadovaného konstatování porušení práva), je tímto odškodněním („kompenzačním prostředkem první volby“ – R 57/2012) omluva jakožto osobní (byť soudním rozhodnutím uložený) projev uznání chyby samotným odpovědným subjektem. V poskytnuté omluvě je zpravidla obsaženo i konstatování porušení práva (jako „nutné východisko“ – R 37/2015). Souběžné odškodnění oběma zmíněnými kompenzačními prostředky (omluvou a konstatováním porušení práva) bude proto (vždy s ohledem na individuální okolnosti věci) namístě uvažovat zásadně jen tehdy, nevyplyne-li porušení konkrétních práv poškozeného již z obsahu omluvy. Tam, kde by mělo být jádro omluvy a konstatování porušení práva představováno shodným výčtem porušených práv poškozeného, nebude pro paralelní odškodnění těmito kompenzačními prostředky dán zásadně důvod.
Dospěl-li tedy odvolací soud v dané věci k závěru, že v konkurenci dovolatelem požadované omluvy a žalovanou poskytnutého konstatování porušení práva je adekvátním odškodněním konstatování porušení práva, je toto jeho právní posouzení věci nesprávné.
Protože je ze shora uvedených důvodů odvolacím soudem přijaté právní posouzení žalovaného nároku na odškodnění nemajetkové újmy v morální formě nesprávné a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout přímo dovolacím soudem, postupoval Nejvyšší soud podle §243d písm. b) o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeného nároku změnil.
Dovolací soud nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proto nákladový výrok III. rozsudku odvolacího soudu i III. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2.3. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu