ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.488.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 488/2021-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce B. V. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 62/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 19 Co 282/2020-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. 22 C 62/2019-121, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 24 083 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 475 917 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že ve vztahu k částce 24 083 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a v zamítavém výroku o věci samé co do zbylé částky tento rozsudek potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. potvrzen, avšak jen co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce, zastoupen advokátkou, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání žalobce odvozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež se současně vztahuje k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Napadené rozhodnutí současně zasahuje i do základního práva žalobce upraveného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolatele vyplývá „nesprávný výklad judikatury v celé její šíři a kontextu, tedy nikoliv formalisticky a mechanicky, ale i bez zapojení alespoň základních principů trestního práva. Napadené rozhodnutí naprosto např. popírá princip trestního práva ‚zákaz reformace in peius‛.“ Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 vydaný po zrušení předchozího rozhodnutí žádné zhodnocení nepřiměřené délky předmětného řízení a její promítnutí do ukládaného trestu neobsahuje. Takové zdůvodnění se objevilo až v navazujících rozhodnutích Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež žalobce hodnotí jen jako formální. V této souvislosti poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Stanovisko“), a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016 (navazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16), ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, a ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, nebo na usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, s nimiž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to za současného vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, neboť napadené rozhodnutí je dle jejího názoru s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu. Odkázala též na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1277/21, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost ve velmi podobné věci.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud připomíná, že ve Stanovisku, stejně jako např. v rozsudku ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, uvedl ve vztahu k možným způsobům odškodnění nemajetkové újmy způsobené osobě, proti níž bylo vedeno trestní stíhání, a to nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, že jiná forma náhrady ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk může být přiznána zejména v trestním řízení v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat, včetně údaje, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). Podle Evropského soudu pro lidská práva musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66), z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (srov. rozhodnutí senátu druhé sekce tohoto soudu o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku). Jinak řečeno, v případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a dále Simon. P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 299).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb. by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. §31a odst. 2 OdpŠk).
Napadeným rozsudkem se odvolací soud od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i od zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neodchýlil. Přestože ze skutkových závěrů, která odvolací soud převzal z rozsudku soudu prvního stupně, vyplynulo, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, úvahu o snížení trestu, jenž byl žalobci uložen, z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení nezmínil, odvolací soud současně zjistil, že tento stav doznal významné změny v navazujících řízeních před soudy vyšších stupňů. Naplno se pak zmíněná úvaha objevila v bodech 77 až 78 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, ze kterých odvolací soud vyšel a z nichž zřetelně plyne, že nebýt nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, bylo by vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti žalobce a jejím následkům třeba žalobci uložit (navzdory jeho dosavadní bezúhonnosti) nikoliv podmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, nýbrž trest nepodmíněný v délce odpovídající minimálně polovině zákonné trestní sazby.
Není přitom významné, že tento závěr Nejvyšší soud vyslovil až v situaci, kdy v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius nebylo možné trest, který byl žalobci Městským soudem v Praze uložen, v rámci navazujících řízení o opravných prostředcích zpřísnit (pro nevyužití opravného prostředku ze strany státního zástupce). Podstatné je, že po dodatečném výslovném promítnutí nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu, které je patrné především ze zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo zřetelně konstatováno, že tento trest odpovídající měrou odráží právě i tuto skutečnost, přičemž bylo současně specifikováno, jaký trest by žalobce postihl, pokud by toto řízení nepřiměřeně dlouho netrvalo, resp. pokud by Městský soud v Praze při ukládání trestu nepřiměřenou délku trestního řízení skutečně vůbec nezohlednil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021, do něhož podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1277/21, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Tomuto závěru Nejvyššího soudu ostatně poté, jak je ze skutkových zjištění odvolacího soudu rovněž patrno, přisvědčil i Ústavní soud, jenž se zároveň vypořádal i s námitkou žalobce, kterou nyní ve svém dovolání znovu zopakoval a která vychází z porovnání výše trestu, jenž mu byl uložen posléze zrušeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, a výše trestu mu uloženého rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 1. 2016 (viz odvolacím soudem ocitované body 30 až 32 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19, a v nich obsažený odkaz na v mezidobí provedené zpřísnění právní kvalifikace trestného činu, jehož se žalobce dopustil). Na rozdíl od situace, na níž dopadal dovolatelem akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, je tedy z rozhodnutí, která byla v posuzovaném trestním řízení vydána, patrné výslovné a měřitelné snížení trestu, k němuž v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení u žalobce došlo (srov. již zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 593/2021).
Rozsudek odvolacího soudu tedy nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, pročež otázka, kterou žalobce předestřel, přípustnost jeho dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu