ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5369.2017.3
sp. zn. 30 Cdo 5369/2017-299
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 791, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 196 960 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 47/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 53 Co 54/2017 - 256, takto:
I. Dovolání se zamítá v části směřující proti potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 96 900 Kč, jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 26 C 47/2015 - 229, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 196 960 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 45 017 Kč.
2. Dovoláním napadeným rozhodnutím k odvolání obou účastníků rozhodl Městský soud v Praze tak, že potvrdil zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně a výrok II změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, tedy že se žalobce domáhal náhrady škody (nákladů obhajoby ve výši 96 960 Kč, včetně DPH) a zadostiučinění za nemajetkovou újmu (žalobce žádal 100 000 Kč), které mu měly vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, jímž bylo usnesení policejního orgánu ze dne 13. 9. 2012, kterým bylo žalobci sděleno obvinění ze spáchání několika trestných činů. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 42 T 4/2013 – 1947, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 9 To 5/2014, byl žalobce odsouzen za spáchání několika trestných činů, částečně byla věc vrácena státnímu zástupci k dalšímu prošetření (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu trestní řízení stále trvalo) a částečně byl zproštěn obžaloby. Uvedené zproštění obžaloby se týkalo tvrzeného zneužití informace a postavení v obchodním styku dle §255 odst. 2. zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen jako „TZ“), neboť v žalobě označený skutek není trestným činem. V rozsahu zproštění obžaloby žádal žalobce náhradu vzniklé škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
4. Přestože odvolací soud částečně nesouhlasil s právním posouzením nároku provedeným soudem nalézacím, došel k závěru, že konstatování porušení práva je vzhledem k dále uvedeným skutečnostem adekvátním zadostiučiněním. Městský soud v Praze vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, který byl zveřejněn ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 122/2012 (dále jen jako „R 122/2012“), a posoudil žalovaný nárok ve světle kritérií pro uvážení nemajetkové újmy v citovaném rozsudku uvedených. Zejména uzavřel, že trestní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé (žalobce ani průtahy či nepřiměřenou délku řízení vůbec netvrdil), žalobci hrozil nízký trest, čehož si musel být vědom, trestná činnost kladená žalobci v trestním řízení za vinu nepůsobí přílišné společenské odsouzení, trestní stíhání nevešlo ve známost (žádná medializace), ani přítel žalobce o výsledku řízení neměl bližší informace. Při hodnocení dopadů trestního stíhání do žalobcova osobního života odvolací soud konstatoval, že žalobcova tvrzení jsou velice obecná, žádné konkrétní a závažné zásahy ani žalobce netvrdil, obdobně bylo hodnoceno i žalobcem tvrzené zhoršení vztahů v rodině, mezi přáteli či v zaměstnání. Soud neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a případným poškozením dobrého jména žalobce, neboť to byla společnost Top-Pojištění.cz s. r. o., která o obvinění informovala své obchodní partnery. Městský soud shledal žalobcova tvrzení jako účelová s cílem získat finanční plnění od žalované, neboť došel k závěru, že žalobci (s odkazem na jeho vyjádření) vznikla vyšší újma tím, že byl obžaloby zproštěn než tím, že byl pravomocně odsouzen (str. 8 dole citovaného rozsudku). Taktéž odvolací soud uvedl, že příčinou (tvrzeného) odchodu žalobce z finanční sféry nebylo nezákonné rozhodnutí, ale pravomocné odsouzení za spáchání přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1 TZ a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 TZ. Odvolací soud proto shrnul, že nedošlo k masivnímu a v běžném životě zcela ojedinělému zásahu do práva žalobce na svobodu (žalobce nebyl stíhán vazebně), nebyla prokázána příčinná souvislosti mezi operací očí žalobce a nezákonným rozhodnutím, tudíž dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dle názoru odvolacího soudu konstatace porušení práva žalobce.
5. K nároku na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu Městský soud v Praze uvedl, že sice dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, má obviněný, který byl stíhán pro více samostatných skutků, v zásadě vůči státu právo na náhradu nákladů obhajoby v rozsahu té části, která připadá na náklady obhajoby na každý samostatný skutek, tato právní věta však byla koncipována k předchozímu znění vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů (dále jen jako „AT“). Znění §12 odst. 5 AT účinné od 1. 9. 2006 však stanoví, že advokátu náleží odměna za obhajobu klienta obviněného ze spáchání trestných činů ve vícečinném souběhu stanovená pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou, což je v poměrech projednávané věci trestný čin (činy), které byly v době rozhodování odvolacího soudu stále předmětem probíhajícího trestního řízení. Nebyla proto shledána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a žalobou uplatněnými náklady na obhajobu, proto bylo i zde zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno jako věcně správné, byť z jiných důvodů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním, a to „z důvodů uvedených v ust. §237 o. s. ř.“ Napadá zejména formu zadostiučinění, která mu byla nižšími soudy přiznána, neboť má za to, že soudy mají tendenci bagatelizovat dopady trestního stíhání do života obviněného. Žalobce uvádí, že sice otázka poskytnutí nemajetkové újmy byla Nejvyšším soudem řešena, měla by být s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, nález ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09, a nález ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09), posouzena jinak.
7. Dále žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, která doposud nebyla v rozhodovací praxi, a to v jaké výši náleží žalobci náhrada škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu. Žalobce uvádí, že přístup přijatý odvolacím soudem vytváří nerovný přístup k jednotlivým poškozeným, kteří v důsledku nemají možnost domáhat se nároku na náhradu škody vzniklé ve společném řízení v případě částečného zproštění obžaloby, jelikož pokud by jednotlivé skutky poškozených (obžalovaných později zproštěných obžaloby) byly posuzovány jednotlivě ve více samostatných řízeních, nárok na náhradu škody ve formě nákladů vynaložených na obhajobu by vznikl. Dovolatel trvá na tom, aby byly i nadále aplikovány zásady obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, tedy aby osobě, která byla stíhána pro více skutků, avšak vůči některým byla zproštěna obžaloby, svědčilo právo na náhradu nákladů obhajoby v rozsahu té částky, která připadá na odměnu obhájce ve vztahu ke každému samostatnému skutku, neboť množství za vinu kladených skutků je přímo úměrné k nákladům nutně vynaloženým na obhajobu. Žalobce vznáší i otázku promlčení a uvádí, že pokud by neuplatnil svůj nárok v zákonné tříleté lhůtě a současně byl v poslední části probíhajícího trestního stíhání odsouzen, došlo by k promlčení jeho nároku na náhradu nákladů obhajoby v části, v níž byl obžaloby zproštěn.
8. Žalobce taktéž vytýká odvolacímu soudu nedostatečné hodnocení všech kritérií uvedených v R 122/2012, nesprávné skutkové závěry ohledně zásahu trestního stíhání do života žalobce a napadá posouzení ohledně příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a vznikem nemajetkové újmy v osobní sféře žalobce. Závěrem vyjadřuje žalobce nesouhlas s nákladovým výrokem odvolacího soudu. Z uvedených důvodů proto navrhuje zrušit jak dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu nalézacího a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Dle §236 odst. 1 o. s. ř. platí, že: „[D]ovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.“
13. Dle §237 o. s. ř. platí, že: „[N]ení-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
14. Dle §241a o. s. ř. pak platí, že „[D]ovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (odst. 2).“
15. Jestliže žalobce kritizuje formu přiznaného zadostiučinění, nenaplňuje tato pasáž dovolání předpoklady vymezení přípustnosti ve smyslu výše citovaných ustanovení o. s. ř., neboť žalobce pouze navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl jinak, aniž by specifikoval judikaturu dovolacího soudu, kterou žalobce navrhuje překonat, neuvedl konkrétní právní otázku, ani jaké řešení považuje za právně správné. V této části je dovolání ve smyslu požadavků §241a odst. 2 o. s. ř. neprojednatelné, a již to zakládá důvod pro jeho odmítnutí ve smyslu §243c odst. 1 věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
16. Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením §31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava §31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost vůči vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).
17. Odvolacím soudem přijaté řešení v otázce přiměřeného zadostiučinění se neodchyluje od judikaturou přijatých závěrů, odvolací soud se naopak v návaznosti na zejména R 122/2012 podrobně a konzistentně vypořádal s jednotlivými aspekty žalobcem tvrzené újmy, přičemž následně uzavřel, že jako přiměřené zadostiučinění s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu považuje konstataci porušení práva. Uvedená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
18. Předpoklady přípustnosti nenaplňuje ani žalobcova kritika odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu a závěrů o (ne)existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (rozhodnutím o zahájení trestní stíhání pro činy v rozsahu, ve kterém byl následně žalobce obžaloby zproštěn) a žalobcem tvrzenou škodou/újmou. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Základní podmínky stanovené §237 a 241a o. s. ř. nesplňuje ani námitka týkající se promlčení, která je pro tuto vadu neprojednatelná.
19. Dovolání taktéž není přípustné pro posouzení otázky nákladů řízení, jelikož jejím předmětem je částka nižší než 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
20. Dovolání je přípustné pro otázku náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním stíhání, které neskončilo odsouzením obžalovaného (žalobce v tomto řízení), jelikož některé předchozí judikatorní závěry (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004) již nejsou plně aplikovatelné, neboť došlo ke změně relevantní právní úpravy, jde proto o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešenou (§237 o. s. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání není důvodné.
22. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
23. Dle §243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, konstatoval, že okolnost, zda trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem, je třeba posuzovat ke každému jednotlivému skutku (trestnému činu) samostatně bez ohledu na to, že o více skutcích téhož obžalovaného bylo vedeno společné řízení. Dle tehdy účinného znění §12 odst. 4 AT (znění do novelizace zákonem č. 276/2006 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 9. 2006), platilo, že: „[J]de-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob anebo jde-li o obhajobu v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu nebo za každý takto stíhaný trestný čin mimosmluvní odměna snížená o 20 %.“ Jinými slovy, dle tehdejší právní úpravy náležela advokátovi za každý ze společně stíhaných trestných činů odměna snížená o 20 %. Z této koncepce pak Nejvyšší soud dovodil, že pokud AT přiznává obhájci nárok na odměnu za každý stíhány trestný čin (úkon) zvlášť, vznikne obžalovanému (v odškodňovacím řízení žalobci) nárok na náhradu škody ve výši odpovídající nákladům vynaloženým na jeho obhajobu v rozsahu skutků, vůči nimž byl obžaloby zproštěn (resp. stíhání neskončilo pravomocným odsouzením).
25. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno 13. 9. 2012, tedy po účinnosti zákona č. 276/2006 Sb., kterým byl novelizován AT, mimo jiné i ustanovení §12, jehož odst. 5 nyní zní: „[P]ři obhajobě v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané v souběhu náleží advokátovi pouze odměna stanovená pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou.“ Zákonodárce touto úpravou konzumoval nárok advokáta na odměny za obhajobu všech skutků, z jejichž spáchání je osoba obžalována, do jedné částky, která se odvíjí od odměny připadající k obhajobě skutku s nejvyšší trestní sazbou, tedy nárok na odměnu za obhajobu týkající se dalších trestných činů, jejichž trestní sazba je však nižší, tak vůbec nevzniká.
26. S ohledem na koncepční změnu právní úpravy AT proto není možné beze zbytku setrvat na závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, v části právní věty, která váže nárok na náhradu škody v podobě nákladů vyložených na obhajobu na částku, jež je AT určena jako odměna advokáta k jednotlivým společně stíhaným skutkům.
27. Dle §20 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů platí, že: „[P]roti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.“ „ Zásada společného řízení vyjádřená v §20 zajišťuje, aby všechny trestní věci, které spolu souvisí, byly projednány společně, pokud tomu nebrání důležité důvody. Její smysl spočívá v trestním řízení provedeném efektivně a soustředěně se zřetelem na všechny rozhodné okolnosti významné, především z hlediska viny obviněného či obviněných a uložení odpovídajícího trestu obviněnému nebo společně stíhaným obviněným. Klade se zde důraz na ekonomičnost a hospodárnost řízení, čímž je respektována i zásada rychlosti a hospodárnosti trestního řízení“ K tomu blíže Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 311 – 315.
28. Zásada konzumace projevující se ve společném projednání a posouzení (skutkově a/nebo časově) související trestné činnosti se v trestním právu projevuje např. i v zásadách pro ukládání úhrnného, souhrnného a společného trestu vyjádřená v §43 – 45 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku je taková úprava pro později odsouzeného pachatele trestné činnosti beneficiem, neboť samostatně vedle sebe ukládané tresty by pro odsouzeného byly jistě více zatěžující a postihující než moderace (zpřísnění/zvýšení) limitů pro ukládaný trest.
29. Žalobce žádá náhradu skutečné škody, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, kterým bylo rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a škoda spočívá v nákladech vynaložených na svou obhajobu, jež byla částečně úspěšná (obhajné).
30. Již předchozí judikatorní přístup koreloval s právní úpravou stanovení výše odměny advokáta dle AT a není důvod se od této praxe odchylovat. Znění §12 odst. 5 AT od 1. 9. 2006, tedy rozhodné pro posuzovanou věc (a účinné dodnes), je postaveno na tezi, kdy je obhajoba méně závažných trestných činů (činů s nižší trestní sazbou) nákladově konzumována ve stanovení odměny za obhajobu pouze v jedné částce, a to té odpovídající odměně advokáta za obhajobu činu s nejvyšší trestní sazbou. Tomuto závěru odpovídá i praxe trestních soudů, viz např. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 50 To 514/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/2011.
31. V otázce náhrady škody dle OdpŠk je pak na místě tuto linii následovat. V podmínkách projednávané věci je proto nutné uzavřít, že jelikož byla odměna advokáta sloučena (konzumována) do jedné částky odvíjející se od obvinění/obžaloby ze spáchání trestného činu (skutku) s nejvyšší trestní sazbou, žalobci škoda nevznikla, protože byl zproštěn obžaloby ve vztahu ke skutkům s nižší trestní sazbou a jeho obhájci proto nárok na obhajné (k těmto skutkům) vůbec nevznikl. Pokud tudíž nevznikla žalobci škoda, není založena ani odpovědnost státu za škodu ve smyslu OdpŠk.
32. Závěr odvolacího soudu o tom, že není dána příčinná souvislost mezi žalobcem vynaloženými náklady na obhajobu a nezákonným rozhodnutím, tudíž není správný, neboť ve zkoumané věci absentuje zejména předpoklad odpovědnosti státu v prvku vzniku škody, avšak tato skutečnost na výsledku řízení ničeho nemění.
33. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení
§243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu