ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.860.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 860/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce JUDr. S. K. , zastoupeného JUDr. Bohumilem Měštánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Čs. armády 34, proti žalovanému Ing. I. K. , zastoupenému JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 59, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 15/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 3 Co 109/2011-360, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, se odmítá .
II. Ve zbývající části se dovolání žalobce zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2003, č.j. 37 C 130/2001-52, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen zdržet se rozesílání a veřejného rozšiřování článku obsaženého v Milevských novinách č. 36 ze dne 5.9.2001 a kopie listin označené jako závěť ze dne 2.3.1958. Dále je povinen zdržet se tvrzení, že závěť je restitučním padělkem, že je JUDr. S. K. drzý podvodník a lhář, který používá své povrchní právnické vzdělání k páchání zla a bezpráví všude kolem sebe. Dále zamítl žalobu, že žalovaný je povinen ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit v Milevských novinách omluvu JUDr. S. K. tohoto znění: „Já, Ing. I. K. se tímto omlouvám panu JUDr. S. K. za mnou uvedené nepravdivé údaje v Milevských novinách č. 36 ze dne 5.9.2004. Zejména se omlouvám za své prohlášení, že závěť ze dne 1.3.1958 je restitučním padělkem. Dále se omlouvám panu JUDr. S. K. za rozesílání inkriminovaného článku a neoprávněné vyvěšení tohoto článku v obecní skříňce.“ Soud prvního stupně dále zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy žalobce ve výši 100.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že v článku „Kam se poděly dobré sousedské vztahy“ uveřejněném v č. 36 Milevských novin dne 5.9.2001 nejsou obsaženy ani výroky žalovaného, jejichž zdržení se žalobce domáhá, ani tvrzení žalovaného, že závěť je restitučním padělkem. V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalovaný rozesílal a veřejně šířil Milevské noviny č. 36. Dovodil proto, že žalobce neprokázal existenci neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv předmětnými tvrzeními, která měla být uvedena v tomto čísle Milevských novin.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2004 pod č.j. 1 Co 249/2003-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po opakování důkazu obsahem článků „Kam se poděly dobré sousedské vztahy“ uveřejněném v č. 36 Milevských novin a „Pravda proti lži, aneb Sousedské vztahy podruhé“ uveřejněném v č. 42 těchto novin konstatoval, že z předmětných článků vyplývají špatné sousedské vztahy mezi účastníky a jednoznačně to, že medializaci inicioval žalobce. Jeho námitka, že si článek neobjednal, neautorizoval jej a nesouhlasil by s ním, nemůže obstát. Jestliže totiž svěřil informace novináři, je třeba dovodit, že je sdělil veřejnosti, že musel být srozuměn s jejich zveřejněním. Jestliže žalobce obviňuje v prvním článku žalovaného z fyzického napadání své osoby a vyhrožování smrtí, tedy z trestné činnosti, aniž by pro to měl jakékoli objektivní podklady, pokládal odvolací soud výroky žalovaného na adresu žalobce ve druhém článku, byť jsou značně expresivní, toliko za obranu proti předchozím tvrzením žalobce.
Poté podal žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1671/2004-142, odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud ČR nálezem ze dne 1. prosince 2005, sp. zn. 2 ÚS 94/05, zrušil výše uvedené rozsudky Městského a Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR. Při svém rozhodování se zaměřil na otázku, zda obecné soudy napadenými rozsudky neporušily z judikatury plynoucí princip vyváženosti (proporcionality) obou citovaných základních práv a to práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu a dále, zda se publikovaná tvrzení žalovaného co do své formy i co do obsahu neocitla mimo meze ústavní ochrany.
Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2008, č.j. 37 C 15/2006-134, opětovně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co 89/2009-181, rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, aby se soud prvního stupně zabýval žalovaným namítanou pravdivostí napadeného tvrzení, případně pravdivostí podkladů pro hodnocení žalobce a poté i jejich přiměřeností.
Poté, co Městský soud v Praze připustil změnu žaloby v části, kde se žalobce po žalovaném domáhá omluvy, rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č.j. 37 C 15/2006-283, výrokem I. uložil žalovanému Ing. I. K. písemně se omluvit žalobci za prohlášení, která žalovaný umístil na úřední desce ve vsi Ž.: „Já, Ing. I. K. se tímto omlouvám JUDr. S. K. za prohlášení, ve kterých jsem uvedl, že JUDr. S. K. je drzým podvodníkem a lhářem, který používá své povrchní právnické vzdělání k páchání zla a bezpráví a všude kolem sebe“. Výrokem II. zamítl žalobu, pokud žalobce požadoval omluvu za text, že závěť je restitučním padělkem, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal text omluvy ve výroku níže uvedeným osobám a obcím, výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil na náhradě nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 100.000,- Kč, výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění provedených soudem prvního stupně, že žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ve vyjádření žalovaného pro redaktora periodika Milevské noviny, toto vyjádření pak novinář zpracoval ve dvou článcích, které byly v Milevských novinách uveřejněny dne 5.9.2001 a 17.10.2001. Tyto články pak žalovaný vystřihl a z dokazování vyplývá, že blíže neztotožněná osoba je upevnila na úřední desku v obci Ž. Odvolací soud konstatoval, že výroky žalovaného podle jeho názoru překročily obecně uznávaná pravidla slušnosti a morálky a dehonestovaly žalobce již tím, že byly v Milevských novinách uveřejněny a současně rozšiřovány. Shodně se soudem prvního stupně žalobci přiznal písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku soudu prvního stupně. Současně uvedl, že žalobce neprokázal, že by neoprávněným zásahem žalovaného došlo ke snížení jeho důstojnosti a vážnosti ve společnosti ve značné míře, kterou by žalobce pociťoval jako závažnou nemajetkovou újmu na své osobnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalobce dne 26. července 2012 a právní moci nabylo dne 27. července 2012.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 25. září 2012 dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 25. září 2012. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b, a c) o.s.ř. Z obsahu dovolání pak fakticky vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) i uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který dopadá na případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Jako důvod uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Domnívá se, že se soudy obou stupňů neřídily nálezem Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 94/05 ze dne 1. prosince 2005. Namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to právo na soudní ochranu občanů, právo na ochranu osobnosti a nedotknutelnosti osoby a jeho soukromí, neboť žalovaný svým jednáním porušil ustanovení §11 obč. zák. ve spojení s čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy chybovaly, když neuložily žalovanému rozeslat omluvu na všechny adresy uvedené v žalobě. Současně uveřejnění článku a závěti v době, kdy byl žalobce po závažné operaci srdce, mělo vliv na jeho zdravotní stav, byla ve značné míře snížena důstojnost dovolatele jako fyzické osoby a rovněž i jeho vážnost ve společnosti, tj. v místní komunitě obce K. Dovolatel věří, že dovolací soud vezme v úvahu závažnost vzniklé újmy a přizná žalobci její zvýšenou náhradu.
Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak (s výjimkou ustanovení §243c odst. 3 o.s.ř.) ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. (nadto sama mající právnické vzdělání), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je (v souvislosti se svým doplňkem) charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se dále zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s diferencovanými závěry.
Dovolatel v dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Napadá tak tímto mimořádným opravným prostředkem i výrok tohoto rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I., jímž bylo žalobě zčásti vyhověno a žalovanému bylo uloženo se žalobci písemně omluvit. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalobce takovou osobou není ve vztahu k uvedenému výroku, neboť jím bylo rozhodnuto v jeho prospěch. V tomto rozsahu proto není žalobce k dovolání legitimován. Dovolací soud proto dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné podle §243b odst. 5, §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
V dalším - pokud dovolání směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v těchto výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Existence takovýchto případných vad se však z obsahu spisu nepodává, přičemž se soudy neprohřešily proti zásadě vázanosti nálezem Ústavního soudu.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod tedy míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, který spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Např. při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Protože však, jak vyplývá z obsahu spisu, žádný z těchto důvodů není dán, je třeba uzavřít, že žalobcem (jak již bylo zmíněno výše) fakticky uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn.
Pokud dovolatel v dané věci ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, eventuálně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. V případech, že by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle citovaného ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč.zák.). Výši náhrady v takovém případě určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V případech typově příbuzných projednávané věci je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K neoprávněnému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu (stejně jako z rozhodnutí soudu prvního stupně) vyplývá, že v souzené věci rozhodovaly soudy na základě konkrétních okolností daného případu, přičemž vážily, zda sporné výroky odůvodňují vedle přisouzení satisfakce ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. i přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona, a svá rozhodnutí s přihlédnutím ke zmíněné zákonné úpravě zdůvodnily. Dovolatel ve svém dovolání, v němž vyslovuje nesouhlas s těmito rozhodnutími, však v zásadě podává pouze vlastní skutkový náhled na projednávanou věc se současným vyjádřením přesvědčení, že v souzené věci mu měla být přisouzena též relutární satisfakce ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., avšak současně relevantně nezmiňuje, v čem by se soudy měly při aplikaci zmíněného ustanovení dopustit zřetelně označeného pochybení. Při vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním, kdy dané výtky dovolatele nesvědčí pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak z jejich hlediska v dovolání je třeba napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl se svým dovoláním úspěšný, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a 2 a §151 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu