ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1104.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1104/2018-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce Mgr. Alexandra Netta , se sídlem v Praze 2, Ječná 1, jako insolvenčního správce dlužnice C & M spol. s r. o., identifikační číslo osoby 15272869, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, proti žalované České poště, s. p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, o zaplacení částky 7 142 603,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 206/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 25 Co 225/2017-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 31 C 206/2014-105, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 724 747,76 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 417 855,66 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I., změnil jej v přisuzujícím výroku II. tak, že žaloba o zaplacení částky 3 417 855,66 Kč s příslušenstvím se zamítá (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně do všech výroků), maje za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a aby žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu - s odkazem na konkrétní judikaturu dovolacího soudu - nesprávné posouzení otázky splatnosti ceny díla, přičemž ve své argumentaci vychází z tvrzení, že strany písemné znění smlouvy týkající se splatnosti ceny díla konkludentně modifikovaly. Takovým způsobem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolatel zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů a z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že smlouva stanovila konkrétní náležitosti faktury, které však dlužník nedodržel (nevyúčtoval cenu díla v souladu se smlouvou). Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Dovolatelem citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 32/2005, a ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006, vycházejí právě z odlišného skutkového stavu.
Pro úplnost nutno dodat, že s tvrzením, že smlouvy o dílo byly co do ujednání o splatnosti ceny díla změněny konkludentně, dovolatel přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání.
Dovolatel dále namítá, že řízení je „postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odvolací soud porušil zákaz překvapivých rozhodnutí a tím se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky“. Tato námitka je však irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolání trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné a z části jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu