ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1186.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1186/2020-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Lobkowiczké zámecké vinařství Roudnice nad Labem, s. r. o. , se sídlem v Roudnici nad Labem, Zámek Roudnice nad Labem 1, identifikační číslo osoby 47310685, zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalované STYLE BOHEMIA s. r. o. , se sídlem v Zásadě 207, identifikační číslo osoby 27260879, zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné 25, o zaplacení částky 133 886,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 112 C 26/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 3. 2019, č. j. 112 C 26/2018-45, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 10. 2019, č. j. 35 Co 147/2019-70, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 3. 2019, č. j. 112 C 26/2018-45, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 10. 2019, č. j. 35 Co 147/2019-70, se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem pro uznání ze dne 4. 3. 2019, č. j. 112 C 26/2018-45, uložil žalované zaplatit žalobkyni 133 886,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 35 Co 147/2019-70, k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jejich výroků) podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu. Dovolatelka soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud se při posuzování otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §153a odst. 1 o. s. ř. odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Soudní praxe je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání; žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, jenž je veřejnosti - stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu - k dispozici in www.nsoud.cz ). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle ustanovení §114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016).
Pokud odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť dovolatelka se k výzvě vydané podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. kvalifikovaným způsobem nevyjádřila a v takovém vyjádření jí nebránil žádný vážný důvod (srov. bod 13. napadeného rozsudku), jeho závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Požadavkům judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud dostál i tím, že nepřihlédl k vyjádření žalované podanému dne 25. 1. 2019, tedy po uplynutí lhůty určené k vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Toto vyjádření by přitom bylo opožděné, i kdyby soud prvního stupně vyhověl žádosti žalované a lhůtu k vyjádření se k výzvě prodloužil o 30 dní.
Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, její odkaz není přiléhavý, neboť dovolatelkou citované rozhodnutí vychází z odlišné procesní situace. V tomto jiném řízení žalovaná v reakci na tzv. kvalifikovanou výzvu ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. požádala o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě o dalších 15 dní s odkazem na složitost věci, svou vnitřní strukturu a předání spisu externímu zástupci, přičemž v rámci tohoto navrženého prodloužení lhůty se ke kvalifikované výzvě skutečně vyjádřila. V projednávané věci však odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou tvrzený důvod pro prodloužení lhůty k vyjádření k výzvě (dovolená její daňové poradkyně) nelze považovat za vážný důvod způsobilý zabránit žalované v podání včasného (byť stručného) vyjádření, v němž by uvedla alespoň základní skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. Pro absentující vážný důvod bránící reakci dovolatelky na výzvu je tak nepřiléhavý rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, neboť i v tomto případě Nejvyšší soud vycházel z odlišných skutkových okolností.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018. Tamější žalovaná při podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu, jehož součástí byla kvalifikovaná výzva ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., vznesla kompenzační námitku proti v této jiné věci žalovanému plnění, čímž včas vylíčila skutečnosti, na nichž stavěla svou obranu. V projednávané věci dovolatelka ve lhůtě k tomu určené žádné skutečnosti, na nichž by stavěla svou obranu, neuvedla. Ani toto dovolatelkou citované rozhodnutí tak na posuzovanou věc nedopadá.
Nepřiléhavý je také odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4645/2009. I toto rozhodnutí totiž vychází z odlišných okolností, když v této jiné věci žalovaná v odporu vylíčila rozhodné skutečnosti, na nichž stavěla svou obranu. V projednávané věci tak dovolatelka neučinila, jak již bylo uvedeno. Ze stejného důvodu jsou proto nepřiléhavé i odkazy dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3735/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015.
S ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, ve kterém Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, se Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání zabýval otázkou, zda lze procesní postup žalované považovat za pasivní či obstrukční, neboť z obsahu dovolací argumentace se podává, že dovolatelka považuje tuto otázku za otázku řešenou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou konkrétně uvádí, čímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ), jeho závěry však vycházejí z odlišných okolností věci. V této jiné věci žalovaná, která nebyla právně zastoupena, spolu s odporem podala vyjádření, v němž mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě, že ke splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba, a že by každý měl platit svoje dluhy. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že pořád od soudu neobdržela žádnou výzvu, aby k němu „přišla a řekla, jak to bylo“, a že věří, že jí taková výzva bude poslána. Toto vyjádření soudy nižších stupňů nepovažovaly (nesprávně) za dostatečně kvalifikované, a proto vydaly rozsudek pro uznání. V projednávané věci však dovolatelka ve lhůtě k tomu určené (kromě pouhé negace důvodnosti žaloby) žádné rozhodné informace, na nichž by stavěla svou obranu, neuvedla. Z téhož důvodu je nepřiléhavý odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13.
Přiléhavá není ani dovolatelčina citace nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, neboť i toto rozhodnutí vychází ze zcela odlišného skutkového stavu. V dané věci se žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila na výzvu podle ustanovení §114b o. s. ř., ale při odeslání vyjádření došlo k administrativní chybě a byla odeslána pouze jeho titulní strana. Soudy nižších stupňů i v této věci považovaly vyjádření za nedostatečné a byl vydán rozsudek pro uznání.
Z odlišných okolností věci vychází také dovolatelkou označený nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16. V tamějším řízení soud prvního stupně nařídil ve věci jednání, které bylo následně zrušeno. Ústavní soud věc hodnotil tak, že stěžovatel nabyl důvodného očekávání, že se ve věci bude konat jednání, na kterém se bude moci k žalobě vyjádřit. V projednávané věci však jednání před soudem prvního stupně nařízeno nebylo.
Namítá-li dovolatelka, že měla být v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, vyzvána, aby svá nedostatečná tvrzení doplnila, nelze její námitce přisvědčit, neboť uvedený nález Ústavního soudu vycházel z jiné procesní situace. Zatímco v této jiné věci stěžovatelka podala nedostatečné vyjádření v první třetině stanovené lhůty a soud prvního stupně tak měl dostatek prostoru pro to, aby stěžovatelku na nedostatečnost jejího vyjádření upozornil, v projednávané věci dovolatelka otálela a vyjádření k výzvě, které se ukázalo býti nedostatečným, podala až ve večerních hodinách posledního dne lhůty. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že vyčkávání s vyjádřením na konec stanovené lhůty lze považovat za okolnost svědčící o procesní obstrukci či pasivitě účastníka (viz a contrario nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, odst. 8).
Z odlišných skutkových okolností vychází také dovolatelkou označený nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17. V tamějším řízení žalovaný vykazoval po reakci na kvalifikovanou výzvu i další procesní aktivitu směřující k úspěšné obraně (udělení plné moci právnímu zástupci, nahlédnutí do spisu apod.). V projednávané věci však dovolatelka po (nedostatečné) reakci na výzvu ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. další aktivitu projevila až po měsíci a půl nečinnosti. I tento odkaz dovolatelky na judikaturu Ústavního soudu je proto nepřípadný.
Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2308/19. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mj. uvedl, že právní úprava fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity. Odvolací soud však v projednávané věci s ohledem na výše uvedené okolnosti (nedostatečná reakce dovolatelky na kvalifikovanou výzvu, pro niž nebyl odvolacímu soudu znám vážný důvod) dospěl k závěru, že chování dovolatelky lze za lhostejné a obstrukčně pasivní považovat a není proto důvod pro restriktivní výklad ustanovení §114b o. s. ř. Závěr odvolacího soudu tak není s ústavněprávními požadavky uvedeného nálezu Ústavního soudu v rozporu.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání v této části rovněž odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu