ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3336.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3336/2020-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce Advocatus civium o. s. , se sídlem v Praze, Karlín, Thámova 84/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 22708545, zastoupeného Mgr. Petrem Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, proti žalované Nadace Neziskovky.cz , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Malé náměstí 458/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45772428, zastoupené Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Rokytce 1081/8, o zaplacení částky 235 329,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 77/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2020, č. j. 14 Co 218/2020-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 567,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 13. 2. 2020, č. j. 26 C 77/2019-54, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobci částku 235 329,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení tam specifikovaným.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka má dovolání za přípustné pro řešení „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Otázky hmotného a procesního práva, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí a které Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil, dovolatelka nezformulovala a dosud neřešená právní otázka se neotevírá ani v rámci dovolací argumentace. Z dovolání nelze též seznat, že by dovolatelka předložila otázku hmotného práva, jejíž řešení má za rozporné s ustálenou judikaturou.
V rámci polemiky s právním posouzením odvolacího soudu, podle něhož jsou ve zde souzené věci splněny předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř., dovolatelka argumentuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 (jde o nález uveřejněný pod číslem 139/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a v závěru dovolání namítá, že rozhodnutí pro uznání je v rozporu s citovanou judikaturou, lze tedy usoudit, že je takto vymezen předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda byly v poměrech souzené věci splněny předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., odchýlil od označené judikatury.
Dovolatelka z obou těchto rozhodnutí akcentuje obecně formulované závěry, přičemž opomíjí poměry, na nichž jsou tyto závěry založeny a jejichž povaha umožňuje blíže pochopit jejich smysl a účel. Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2648/17 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, též veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), výslovně zdůraznil, že k aplikaci jeho judikatorních závěrů nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy; každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru. Obdobně to nepochybně platí též pro judikaturu Nejvyššího soudu.
Ve věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1065/2019 se žalovaný ve stanovené lhůtě běžící od doručení výzvy podle §114b o. s. ř. vyjádřil tak, že nárok ani zčásti neuznává, a s ohledem na složitost věci, svou vnitřní strukturu, která předpokládá interní dohodu na dalším postupu a procesní strategii, a předání spisu externímu zástupci, požádal o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě o dalších 15 dnů. Nejvyšší soud s odkazem na příslušnou rozhodovací praxi Ústavního soudu usoudil, že v daném případě, kdy s žalobou nesouhlasící žalovaný požádal ještě ve stanovené lhůtě o její přiměřené prodloužení, přičemž uvedl konkrétní okolnosti, které mu neumožňují výzvě vyhovět včas, a v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na jeho obstrukční nebo úmyslně pasivní jednání s účelem zdržování postupu soudu, nedošlo k naplnění předpokladů fikce uznání žalobního nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř.
Podstatný rozdíl oproti poměrům, z nichž vycházel odvolací soud ve zde souzené věci, je zřejmý. Dovolatelka ve stanovené lhůtě vůbec nereagovala, nedala tedy najevo svůj nesouhlas s žalobou a nepožádala o prodloužení lhůty, to v situaci, kdy se nevyjádřila již k předžalobní výzvě a kdy se soudu prvního stupně nezdařilo doručit do její datové schránky elektronický platební rozkaz.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 se Ústavní soud zabýval situací, v níž stěžovatelka coby práva neznalá a nemajetná fyzická osoba poté, co jí byl doručen elektronický platební rozkaz spojený s usnesením obsahujícím výzvu dle §114b odst. 1 o. s. ř., reagovala odporem, v němž mimo jiné poukázala na své nepříznivé finanční i osobní poměry a zdůraznila, že s uplatněným nárokem nesouhlasí, protože se jedná o dluh třetí osoby, která by tak k jeho splnění měla být zavázána, a následně v soudem stanovené lhůtě adresovala soudu další podání, v němž uvedla, že "věří", že jí bude zasláno předvolání k jednání soudu, které dosud neobdržela, a zopakovala, že žalovaný nárok neuznává a k jeho splnění by měla být povinna třetí osoba. Ústavní soud dovodil, že stěžovatelka svými podáními zřetelně prokázala jak svůj nesouhlas s uplatněným nárokem, který se podle svých schopností a znalostí snažila i odůvodnit, tak svou vůli aktivně se účastnit projednání dané věci, a uzavřel, že za takové situace nemohly obecné soudy shledat, že stěžovatelka se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. (kvalifikovaně) nevyjádřila, čímž žalovaný nárok uznala. Zdůraznil, že nástup fikce uznání je svým účelem vyhrazen pro případy, kdy je žalovaný buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že žalovaný nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu.
Ve zde souzené věci byla však žalovanou právnická osoba, která ve stanovené lhůtě nikterak nereagovala.
Rozhodnutí, na něž dovolatelka odkazuje, se tedy po skutkové stránce relevantně odlišují od poměrů zde souzené věci a dovolatelce proto nelze přisvědčit, že se od nich odvolací soud odchýlil. Otázku, zda byly splněny předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř., odvolací soud naopak řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že má-li se za řízení ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal.
Z těchto závěrů vychází též recentní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1186/17, usnesení ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2757/2017, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 158/18, a dále např. usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4792/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 967/2018, a ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 719/2018.
V usnesení ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, Nejvyšší soud dodal, že je právně nevýznamné, jak brzy po marném uplynutí lhůty stanovené podle §114b odst. 1, věty druhé, o. s. ř., se žalovaný k žalobě vyjádřil.
V rozsudku ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněném pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že "vážný důvod" ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. vyjadřuje obecně překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, mimo jiné též v usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 951/2019, v němž dovodil, že dovolená jednatele a nedostatek pověření či znalostí administrativní pracovnice, která usnesení soudu vyzvedla z datové schránky, nepředstavují vážný důvod ve smyslu shora uvedených judikatorních závěrů. Již v důvodech usnesení ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 297/2015, uveřejněného pod číslem 13/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel v obdobné procesní situaci, že neučiní-li právnická osoba žádné právní úkony k tomu, aby zabránila zmeškání lhůt, nelze takovou skutečnost považovat za omluvitelnou. Z tohoto názoru Nejvyšší soud vycházel např. v usneseních ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 976/2017, a ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2190/2020.
Dovolatelkou tvrzené důvody, proč nemohla vyjádření předložit v určené lhůtě, odvolací soud posoudil jako nikoliv vážné, a byť i s tímto právním závěrem dovolatelka nesouhlasí, nevymezuje k němu přípustnost dovolání. Lze k tomu ostatně dodat, že její argumentace by ve světle shora označených judikatorních závěrů neobstála ani tehdy, kdyby byl předseda její správní rady jedinou osobou s oprávněním přístupu do její datové schránky; bylo totiž na ní jako právnické osobě, aby uspořádala své vnitřní poměry způsobem umožňujícím její řádné fungování.
Jak Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2757/2017, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistupuje ke zrušování rozsudků pro uznání v takových případech, kdy stěžovatelé (žalovaní) naplnili alespoň minimální požadavky pro kvalifikovanou výzvu, tedy nejen, že uvedli svůj nesouhlas s žalobním nárokem, ale především též uvedli, proč s ním nesouhlasí (alespoň rámcově), případně namítali místní či věcnou nepříslušnost soudu. V posuzovaném případě však dovolatelka nenaplnila ani takovéto minimum. Pak se uplatní závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, pod číslem 175, podle nichž byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uveřejněného pod číslem 154/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 2. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu