ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5733.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5733/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14, Plzeň, proti žalované Owning Property s. r. o., IČO 28015533, se sídlem v Plzni, Kaplířova 1754/20, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, o zaplacení 933 053 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 34 C 30/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2016, č. j. 25 Co 168/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem pro uznání ze dne 7. 8. 2015, č. j. 34 C 30/2015-44, zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 933 053 Kč s příslušenstvím (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil žalované zaplatit soudní poplatek (výrok III). Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně žalovanou, jež vlastní stavby na nich umístěné. Soud rozhodl podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, neboť žalovaná se k výzvě podle §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně nevyjádřila, ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. V poslední den lhůty podala soudu vyjádření, ve kterém toliko požádala o prodloužení lhůty k vyjádření s tím, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Povinnost vyjádřit se žalovaný nesplní, uvede-li ve vyjádření námitky procesní povahy. Fikci uznání nezabrání pouhé sdělení nesouhlasu se žalobou. Jelikož žádost o prodloužení lhůty podala žalovaná až v poslední den lhůty, soud již o jejím prodloužení nemohl rozhodnout a lhůta uplynula, aniž se žalovaná kvalifikovaně k žalobě vyjádřila. Soud žalobě proto vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 25 Co 168/2016-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud zjistil, že žaloba obsahovala náležitosti stanovené §79 o. s. ř., a že povaha věci vyžadovala vyjádření žalované podle §114b o. s. ř., která obdržela výzvu dle §114b odst. 1 o. s. ř. dne 1. 4. 2015 a třicetidenní lhůta k vyjádření uplynula dne 4. 5. 2015, kdy zástupce žalované požádal o prodloužení lhůty k vyjádření z důvodu nutnosti prostudovat listinné důkazy, nahlédnout do spisu, neboť k převzetí právního zastoupení došlo dne 30. 4. 2015. Odvolací soud neshledal tyto důvody za vážné a objektivně bránící, aby se k žalobě věcně vyjádřila. Výzva ke kvalifikovanému vyjádření totiž nevyžaduje vyjádření k důkazům, tyto soud provádí až na nařízeném jednání. Absence zastoupení není obecně relevantním důvodem nemožnosti splnění povinnosti uložené výzvou ve smyslu §114b o. s. ř., neboť účastník nemá povinnost nechat se zastoupit, jedná se jen o jeho právo. Z obsahu spisu vyplynulo, že advokát žalované jednal již před zahájením řízení se žalobkyní ve věci, jež je předmětem sporu, který mu tedy musel být znám, a proto se tvrzení o udělení plné moci až dne 30. 4. 2015 jeví jako účelové a žádost o prodloužení lhůty jako nedůvodná. Vydání rozsudku pro uznání má být sankcí za nečinnost účastníka, přičemž z chování žalované je zřejmá nedůvodná nečinnost. Z povahy, smyslu a účelu §114b o. s. ř. přitom plyne, že není možné, aby byla žalovaná vyzývána k odstranění vad svého vyjádření, bylo-li soudem shledáno nedostatečným.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky, zda nastaly důvody pro vydání výzvy podle §114b o. s. ř. před soudem prvního stupně, jakož i důvody pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153 odst. 3 o. s. ř. Soud měl učinit výzvu podle §114a o. s. ř., a neodůvodnil, proč si povaha věci či okolnosti případu vyžadují kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. To vedlo k nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku, který měl být zrušen. Odvolací soud nemohl tuto vadu zhojit vlastním zdůvodněním. V odůvodnění odvolacího soudu absentují skutečnosti, na základě kterých dopěl k závěru, že se nejednalo o věc zcela jednoduchou, nikoli uvádět, že ze žaloby je zřejmé, čeho a proč se žalobkyně domáhá, jaký je skutkový základ jejího nároku i právní hodnocení. Soud byl povinen vyzvat dovolatelku k odstranění nedostatků podání a poučit ji, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, ledaže by neučinila ve stanovené lhůtě žádné vyjádření. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1024/15, pak vyplývá, že poučovací povinnost nelze vyloučit ani při přípravě jednání postupem podle §114b o. s. ř. Nebyla také splněna podmínka podle §114b odst. 4 o. s. ř., neboť obdržela pouze písemný text žaloby bez příloh, tedy žalobu neúplnou. Dále tvrdí, že soud byl povinen nařídit první jednání, a to vzhledem k poučení o možnosti vznést námitku podjatosti právě na něm. Postupem soudu prvního stupně tedy bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, právo na rozhodnutí věci nestranným soudem a zásada rovnosti účastníků řízení. Podle dovolatelky soud prvního stupně svým postupem vyhověl návrhu na prodloužení soudcovské lhůty k vyjádření tím, že jí fakticky poskytl požadovaný časový prostor, v němž do 31. 5. 2015 doplnila své podání, přičemž jí nesdělil, že žádosti o prodloužení lhůty nevyhoví, ve věci do uplynutí požadované lhůty nerozhodl, a dne 7. 8. 2015 rozhodl rozsudkem pro uznání. To je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1871/2011), neboť pro faktické vyhovění návrhu není nutné vydání rozhodnutí, jímž bude lhůta prodloužena. Konečně dovolatelka nesouhlasí s tím, že byla bez vážného důvodu nečinná, a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15 (cit. výše), dle kterého je nutno přistupovat k fikci uznání jako k nástroji výjimečnému, a používat jej jen v případech skutečně nesporných, kdy je žalovaný buď zcela pasivní, nebo je aktivní jen minimálně.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2). Podle odst. 5 téhož ustanovení platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud rozsudkem pro uznání také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace §114b o. s. ř. ustálená v tom smyslu, že usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je okolnost, že si takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tam, kde dosavadní poznatky ukazují, že, ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou, jsou tu takové výjimečné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohl být spor rozhodnut. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněn pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). O zcela jednoduchou věc by se přitom jednalo například v případě zjevně bezdůvodného uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004).
Odvolací soud konstatoval, že žaloba obsahovala úplné a dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností v souladu s §79 odst. 1 o. s. ř., neboť z ní bylo zřejmé, na základě jakého skutkového děje a za jaké období se žalobkyně po žalované domáhá peněžitého ekvivalentu za užívání pozemků i v jaké výši, a že žalovaná navzdory výzvě žalobkyně neplnila; z uvedeného lze dovodit projednatelnost žaloby, nikoli jednoduchost sporu S ohledem na zásadu procesní ekonomie, přičemž zároveň se nejednalo o věc zcela jednoduchou, bylo ve věci potřebné pro další postup řízení kvalifikované vyjádření žalované. Odvolací soud se při posuzování splnění podmínek pro vydání výzvy ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. přidržel zmiňované judikatury, přičemž námitky stran složitosti či jednoduchosti sporu jest považovat za námitky skutkové, které přípustnost dovolání založit nemohou.
V návaznosti na to odkazuje dovolací soud na ustálenou judikaturu v otázce vydání rozsudku pro uznání v případě opožděně podaného vyjádření žalovaného, dle které má-li se v řízení podle §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1951/2010). V případě, že žalovaný nárok zcela neuzná, musí včas podané písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004). Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 532/2010). Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a k vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1742/2016). Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b o. s. ř. fikce uznání nároku, na jejíž účinky nemá vliv ani skutečnost, že se žalovaný ve věci opožděně písemně vyjádřil, soud postupuje v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř., jestliže na jejím základě rozhodne podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. S ohledem na právní následky fikce uznání nároku žalovaným zákon proto ani nepožaduje, aby soud jen pro vydání rozsudku pro uznání nařizoval jednání (viz §153a odst. 4 o. s. ř.). Uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává bez ohledu na to, zda byl žalovaný poučen o tom, že má právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, nebo o jiných procesních právech a povinnostech (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2837/2011). Uvedené vyjádření může ostatně učinit písemně nehledě na to, zda se jednání soudu koná či nikoli.
Z uvedeného vyplývá, že pokud žalovaná neuznala žalobní nárok směřující vůči ní, měla se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu vyjádřit a ve vyjádření vylíčit rozhodné okolnosti, na nichž staví svoji obranu. Pakliže tak učinila až ve vyjádření po uplynutí lhůty stanovené soudem, mohlo by toto opožděné vyjádření mít význam, jen pokud by měla vážný důvod, proč kvalifikované vyjádření neučinila ve stanovené lhůtě; existenci tohoto důvody by také musela soudu sdělit a doložit, což se nestalo. Za podstatné přitom dovolací soud považuje Oznámení o převzetí právního zastoupení a reakci na výzvu k úhradě za bezesmluvní užívání pozemků v k. ú. Plzeň ze dne 30. 10. 2014, sepsané Mgr. Blažkem, právním zástupcem žalované, a plnou moc udělenou Mgr. Blažkovi k zastupování při všech právních jednáních souvisejících se sporem s Českou republikou ve věci užívání předmětných nemovitostí ze dne 29. 10. 2014. Právní zástupce žalované byl tedy prokazatelně s předmětem řízení seznámen nejpozději v říjnu 2014 (žaloba byla podána v lednu 2015, výzva k vyjádření v březnu 2015), a to natolik dostatečně, aby na výzvu soudu mohl kvalifikovaně reagovat a uvést alespoň taková tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ obrany proti žalobě. Za vážný důvod nelze považovat skutečnost, že žalovaná udělila plnou moc tomuto právnímu zástupci k podání vyjádření až v poslední den lhůty, když navíc právní zastoupení není podmínkou pro podání vyjádření k výzvě podle §114b o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že vyčkávání s vyjádřením na konec stanovené lhůty lze považovat za okolnost svědčící o procesní obstrukci či pasivitě účastníka (viz a contrario nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, odst. 8). Odůvodnění opožděnosti tvrzením o udělení plné moci Mgr. Blažkovi na konci třicetidenní lhůty a nutnosti seznámení se se spisem tedy nelze považovat za věrohodný a vážný důvod ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., nýbrž za ryze účelové jednání. Bylo povinností žalované střežit svá práva, udělit plnou moc (pokud chtěla být zastoupena) právnímu zástupci včas, případně včas informovat soud o důvodech, které jí v tom brání. Okolnosti případu svědčí naopak o lhostejnosti a pasivitě žalované, které byla poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta k tomu, aby podala kvalifikované vyjádření, případně si obstarala právní pomoc k jeho podání. Zákon v §114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především právě nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2895/2010), k čemuž v nyní projednávané věci došlo. Z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu správné i v otázce vydání rozsudku pro uznání.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla připuštěna možnost vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty bez rozhodnutí soudu o tomto návrhu již tím, že poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, kdy účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006). To, že Nejvyšší soud uvedenou možnost v daném konkrétním případě připustil, a to pro případ obdobných okolností jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 (viz výše), neznamená obecnou platnost takového postupu a legalizaci jednání, kdy účastník účelově fakticky vytváří obstrukce a bez vážného důvodu prodlužuje řízení; tomu má institut §114b o. s. ř. naopak bránit. Jak bylo konstatováno výše, odvolací soud neuznal žalovanou tvrzený důvod ospravedlňující její opožděné vyjádření jako vážný a důvodný. Vzhledem k absenci takového důvodu nelze důvodně očekávat, že soud v nyní projednávané věci posečká s vyvozením nepříznivých následků spojených se zmeškáním stanovené lhůty.
V této souvislosti dovolací soud poukazuje i na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, či ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, v nichž Ústavní soud zdůraznil důležitost časového okamžiku podání vyjádření s ohledem na běh lhůty. V citovaném nálezu shledal Ústavní soud nepřiměřeným a formalistickým postup soudu, který vydal rozsudek pro uznání, přestože mu bylo v první třetině lhůty doručeno nedostatečně odůvodněné vyjádření žalované. Žalovaná v nyní projednávané věci naopak podala žádost o prodloužení stanovené lhůty teprve v její poslední den, a tím fakticky vyloučila, aby soud prvního stupně rozhodl o její žádosti o prodloužení lhůty do jejího konce.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k takovému postupu zde nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, kdy jednání účastníka zjevně směřuje toliko ke svévolnému prodlužování této lhůty bez vážného důvodu. V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalované vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004).
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, zmiňovaný dovolatelkou, na danou věc nedopadá. Citovaný případ se týkal posouzení dostatečnosti kvalifikovaného vyjádření, kdy byl vydán elektronický platební rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě, že ke splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba, a že by každý měl platit svoje dluhy. Soudu adresovala i další přípis, v němž uvedla, že pořád od soudu neobdržela žádnou výzvu, aby k němu „přišla a řekla, jak to bylo“, a že věří, že jí taková výzva bude poslána. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou ovšem odlišné, neboť nepochybně nelze postavit na roveň vyjádření k výzvě dle §114b o. s. ř. podané obchodní společností vystupující prostřednictvím právního zástupce, konstatující toliko, že žalobu neuznává, přičemž kvalifikované vyjádření podá až po uplynutí lhůty, a včasné vyjádření fyzické osoby důchodového věku jednající samostatně a zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se soudního řízení, tak svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se evidentně podle svých schopností a znalostí snažila i odůvodnit. Zde žalovaná neprojevila žádnou snahu ve věci se vyjádřit.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelka nepoukázala na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu