ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3401.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3401/2020-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně HAMPR SK s. r. o. , se sídlem ve Skalici, Lúčky 2582/5-8, PSČ 909 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 44511515, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, proti žalované SKATYL, spol. s r. o. , se sídlem v Ostravě – Muglinově, Bohumínská 102/162, PSČ 712 00, identifikační číslo osoby 64616878, o zaplacení částky 786 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ECm 59/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2020, č. j. 7 Cmo 196/2019-444, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka stran přípustnosti dovolání uvádí, že „dovolání je dle §237 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyla dosud dovolacím soudem řešena nebo je rozhodována odlišně“. Následně formuluje právní otázky, totiž
a) „zda může být rozhodnutí odvolacího soudu pro účastníky překvapivé“,
b) „zda může odvolací soud mezitímní rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch žalobce změnit tak, že vydá pro žalobce zamítavé meritorní rozhodnutí, přestože nebyly provedeny veškeré důkazy navrhované žalobcem před soudem prvního stupně“,
c) „zda podpisem obou smluvních stran na listině označované jako závazná objednávka a doručením takovéto listiny druhé smluvní straně dojde k uzavření závazkového vztahu“, a
d) „zda škodu vzniklou z titulu tzv. předsmluvní odpovědnosti je možné omezit pouze ‚zejména na náklady spojené a vynaložené při jednáních stran o uzavření smlouvy‘ a nemůže se jednat o rozdíl mezi cenou za dílo původně mezi stranami ujednanou a cenou, kterou byla nucena v důsledku neuzavření smlouvy ze strany jedné smluvní strany fakticky vynaložit“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že jestli může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách]. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. již usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014,
a z poslední doby např. usnesení ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019).
Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (srov. závěry R 4/2014).
Ve vztahu k otázkám pod písmeny a), b) a c) dovolatelka požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, neboť v dovolání uvedla celkem tři předpoklady přípustnosti dovolání, aniž vymezila, který z těchto předpokladů přípustnosti se má vztahovat k té které z předložených otázek, a není to, vyjma otázky pod písmenem d), patrno ani z obsahu dovolací argumentace.
Otázky uvedené pod písmeny a) a b) jsou ostatně podle obsahu námitkami vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Takové námitky nejsou vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, tím spíše pak nemohou založit přípustnost dovolání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014). Vadami řízení se dovolací soud zabývá, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Otázka uvedená pod písmenem c) pak není otázkou hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka tu popisuje konkrétní okolnosti daného případu, respektive ty z nich, které hodnotí jako pro sebe příznivé, a předkládá je jako otázku dosud neřešenou. Tím nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, založeného na konkrétních, individuálních poměrech daného případu. Tím z hlediska obsahového nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem, obsaženým též v §241a odst. 2 o. s. ř., vymezuje důvod dovolání způsobem stanoveným ve třetím odstavci tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2102/2017).
Ani k otázce uvedené pod písmenem d), která otázkou hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. je, dovolatelka nepřiřadila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. V rámci argumentace vztažené k předsmluvní odpovědnosti odkazuje sice na rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004 (uveřejněný pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 82/2007“), a na rozsudky ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, avšak obecné závěry o odpovědnosti za porušení předsmluvní povinnosti, které z nich cituje, se otázky vymezené pod písmenem d) nikterak nedotýkají. Argumentuje, že ve zde souzené věci jednání o uzavření smlouvy dospělo již tak daleko, že mohla legitimně očekávat, že žalovaná dílo vykoná, a závěrem uvádí, že na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud pozapomněl. Z toho lze usoudit, že tu předkládá další otázku hmotného práva a vymezuje k ní předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení této další otázky odchýlil od jí citovaných judikatorních závěrů dovolacího soudu. V tomto směru má tedy Nejvyšší soud požadavky na obligatorní náležitosti dovolání co do vymezení předpokladu přípustnosti za splněné.
Přípustnost dovolání však řešení této otázky nezakládá. Otázku, zda v posuzovaném případě dospělo jednání o uzavření smlouvy již tak daleko, že dovolatelka mohla legitimně očekávat, že žalovaná dílo vykoná, totiž odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázky pod písmenem d) se označená rozhodnutí dovolacího soudu netýkají ani svým ostatním (dovolatelkou necitovaným) obsahem.
V R 82/2007 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, které náklady potencionálních smluvních partnerů vynaložené v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy lze považovat za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4147/2008 Nejvyšší soud neřešil otázku škody způsobené porušením předsmluvní povinnosti, nýbrž vyjadřoval se ke škodě ve formě ušlého zisku, spočívající v rozdílu mezi výhodnou kupní cenou sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí, kterou žalovaná porušila (odmítla uzavřít kupní smlouvu a nemovitost prodala třetí osobě), a hodnotou nemovitosti. V rozsudku sp. zn. 29 Odo 1335/2005 se Nejvyšší soud zabýval předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou porušením předsmluvní povinnosti, přičemž vycházel ze závěrů R 82/2007. Totéž platí obdobně i pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve druhém výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, avšak podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu