ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.5110.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 5110/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně Č. r. – Ú.p . z. s. ve v. m., proti žalované A. s.r.o., zastoupené Mgr. L. S., advokátkou , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 130/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2009, č. j. 14 Co 70/2009-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. října 2008, č. j. 20 C 130/2005-85, ve výroku ve věci samé, kterým bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí v něm uvedených je Česká republika, není přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále jen „o. s. ř.“) [srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další souvisící zákony], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky zákonnosti postupu likvidátora F. d. a m. (dále jen „FDM“), který dne 17. září 2004 uzavřel kupní smlouvu, jíž na žalovanou převedl nemovitosti, s nimiž spor souvisí, aniž vyčkal schválení bezúplatných převodů nemovitostí FDM jako celku Poslaneckou sněmovnou, k němuž došlo až dne 2. listopadu 2004 [čl. I, bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. o zrušení F. d. a m. a o změnách některých předpisů ve znění v té době účinném]. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Je tomu tak proto, že uvedená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a Nejvyšší soud ve svých četných rozhodnutích (např. v rozsudku ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, rozsudku ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2565/2007, popř. v usnesení ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 5140/2007) vždy dospěl k závěru, od něhož se odvolací soud neodchýlil ani v této věci, totiž že rozhodla-li Poslanecká sněmovna o bezúplatných převodech majetku FDM usnesením ze dne 2. listopadu 2004, č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány pod sankcí neplatnosti. Z toho plyne, že kupní smlouva, uzavřená mezi likvidátorem FDM a žalovanou dne 17. září 2004, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§39 občanského zákoníku), vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále tak zůstalo České republice. Ústavní soud ústavní stížnosti podané proti některým ze shora uvedených rozhodnutí (srovnej např. usnesení pod sp. zn. III. ÚS 249/08, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti rozsudku pod sp. zn. 28 Cdo 4057/2007 a III. ÚS 2734/08 v níž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2565/2007) odmítl s tím, že vzhledem k tomu, že stěžovatelkou zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu, jak tvrdí stěžovatelka, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů namístě.
Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která byla dovolacím soudem vyřešena, není soudy posuzována rozdílně a vzhledem ke konformitě právních závěrů napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu nelze dojít ani k závěru, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu