ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.166.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 166/2018-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně 1. faktorské s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3 (identifikační číslo 267 77 355), zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalovaným 1) P. J. , 2) M. J. a 3) L. M. , bytem XY, zastoupeným Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 111/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2017, č.j. 26 Co 92/2017-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, č.j. 15 C 111/2014-138, Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení 801.271 Kč, smluvní pokuty ve výši 3% měsíčně z částky 310.100 Kč od 23. 1. 2017 do 20. 2. 2017 a úroků z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 310.100 Kč od 1. 4. 2012 do zaplacení; žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 122.010 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č.j. 26 Co 92/2017-270, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že ujednání smlouvy o půjčce z 3. 9. 2009 týkající se smluvních úroků je neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1, §657, §658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), a – navíc – se zřetelem na rozpor článku III odst. 10 a článku III odst. 2 smlouvy označil jednání žalobkyně ústící v dohodu o smluvních úrocích a jejich splácení za klamavou a nepoctivou obchodní praktiku. Za neplatné podle §55 odst. 2 a §56 odst. 1 obč. zák. považoval ujednání, podle něhož dlužníci mohou předčasně závazek splnit, ale i pak trvá jejich povinnost platit sjednané úroky v plné výši, ujednání o tom, že se včas nezaplacené úroky připočítávají k jistině a stávají se jejich součástí, dále možnost žalované v závislosti na míře inflace valorizovat nesplacený zůstatek jistiny a tzv. „přezajištění“ hlavního závazku z titulu půjčky ve výši 100.000 Kč. Údaj o výši roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN), který je obligatorní součástí smlouvy (§4 odst. 2 písm. a/ zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 321/2001 Sb.“), nebyl správný (podle výpočtu způsobem uvedeným v příloze zákona činí 18,75% nikoliv 18,47%); platí tedy, že úvěr (půjčka) je úročený jen ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatnil u věřitele, přičemž ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými (§6 zákona č. 321/2001 Sb.). Nad rámec shora uvedeného – tedy nebyla-li by smlouva v částech týkajících se úroků a smluvních pokut neplatná – je výkon práva žalobkyně požadující okamžité splacení pohledávky s příslušenstvím podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel – zejména – z toho, že na základě smlouvy o půjčce z 3. 9. 2009 přenechala žalobkyně žalovaným, D. M. a J. H., 100.000 Kč, kterou se dlužníci zavázali splatit v 240 pravidelných měsíčních splátkách po 1.490 Kč počínaje 28. 10. 2009 a konče 28. 9. 2029. V článku IV odst. 1 a 2 strany sjednaly, že „stanoveným splátkám odpovídá úrok z půjčky ve výši 1,40%, … čemuž odpovídá průměrný přepočtený úrok 1,07% měsíčně.“ „Úroky z půjčky se počítají a jsou splatné vždy jednou měsíčně, a to v den pravidelné splátky půjčky.“ Podle článku III odst. 10 se „úhrady dlužníka věřiteli započítávají postupně na“ jistinu, úroky, úroky z prodlení, smluvní pokuty a ostatní oprávněné nároky žalobkyně, článek III odst. 2 pak stanoví, že „v pravidelné měsíční splátce jsou obsaženy splátky jistiny a splátky úroku.“ Dlužníci mohou předčasně složit na účet žalobkyně mimořádné splátky, pokud „celková dosud splacená částka převýší veškeré dosud naběhlé oprávněné nároky věřitele, vzniklý rozdíl (dále jen „přeplatek“) věřitel převede na neúročený podúčet, ze kterého až do vyčerpání složených prostředků budou postupně hrazeny všechny následující oprávněné nároky věřitele …“ RPSN činí 18,47% (článek IV odst. 3). Podle článku IV odst. 2 „nebude-li úrok z půjčky uhrazen v den splatnosti, hledí se na něj jako na novou půjčku věřitele dlužníkovi, která se k témuž dni slučuje s dosavadní půjčkou, tj. připočítává se k jistině dosavadní půjčky a stává se její součástí.“ Oprávnění žalobkyně valorizovat nesplacený zůstatek jistiny v závislosti na míře inflace a podrobnosti takového postupu strany sjednaly v článku V odst. 1 a 2 smlouvy. Závazek z půjčky byl zajištěn: Pro případ prodlení s úhradou některé splatné částky smluvní pokutou ve výši 3% za každý započatý měsíc prodlení (článek VII odst. 1), pro případ nuceného vymáhání práv žalobkyně smluvní pokutou 50.000 Kč (článek VII odst. 6), ujednáním obsaženým v článku II bodu 3 dodatku smlouvy o půjčce z 23. 6. 2010 [ „Jestliže skutečností, která by mohla mít za následek ohrožení řádného splacení půjčky a veškerého jejího příslušenství a ostatních oprávněných nároků věřitele, je vydání usnesení vůči osobě dlužníka o exekuci jejího majetku, o jejím úpadku či jakékoliv jiné pravomocné rozhodnutí, na základě kterého má dlužník uhradit částku, která převyšuje 10% (slovy deset procent) částky půjčené dle této smlouvy, dlužník se zavazuje oznámit tuto skutečnost věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy se o vydání příslušného rozhodnutí dozvěděl, avšak nejpozději do tří dnů ode dne, kdy předmětné usnesení či rozhodnutí bylo příslušným orgánem přijato. Podá-li dlužník insolvenční návrh sám na sebe, dlužník je povinen tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne, kdy byl předmětný návrh doručen soudu. Pro případ nedodržení těchto lhůt účastníci sjednávají smluvní pokutu ve výši 20% (slovy dvacet procent) půjčené částky. Tím není dotčeno právo věřitele na náhradu vzniklé škody“ ] a zástavním právem, jehož předmět byl vymezen v článku VII bodu 2 ( „veškeré nemovitosti uvedené na listu vlastnictví pro katastrální území XY, obec YX“ ). Žalovaní z poskytnuté půjčky zaplatili žalobkyni na jistině a příslušenství 132.000 Kč, tedy – byla-li by úročena ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy – o 29.486,75 Kč více.
K otázce určitosti ujednání o úrocích (§37 odst. 1, §658 odst. 1 obč. zák.).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v závěru, podle něhož „náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013). Samozřejmě platí, že neurčitost může být odstraněna výkladem, a že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Důsledek, který soudy obou stupňů vyvodily z toho, že smlouva o půjčce stanoví dvojí úrokové sazby (procentní i pevnou částkou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti), které jsou nejen vzájemně rozporné (1,4%, 1,07%), ale obě vypočítané nesprávně (měsíční úroková sazba činila 1,073%, tj. 257,6% při 240 splátkách), konvenuje tomu, co dovodila judikatura Nejvyššího soudu (viz výše). Skutečnost, že účastníky smlouvy na straně dlužnické byli spotřebitelé, závěr odvolacího soudu jen utvrzuje (§55 odst. 3 obč. zák.).
Nezakládá-li otázka určitosti ujednání o úrocích přípustnost dovolání, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda ujednání o přirůstání dlužných smluvních úroků k jistině a jejich následného úročení představuje ve smyslu §56 odst. 1 obč. zák. značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran; na výsledek dovolacího řízení by její posouzení nemělo žádný vliv.
Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není otázka přiměřenosti smluvní pokuty pro případ prodlení s úhradou některé splatné částky sjednané v článku VII odst. 1 smlouvy o půjčce, protože její oprávněnost odvolací soud poměřoval primárně z hlediska tzv. „přezajištění“ závazku. Výkon práva na okamžité splacení pohledávky s příslušenstvím pak odvolací soud shledal rozporným s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. jen pro případ jiného právního posouzení otázky platnosti ujednání o smluvních úrocích, tedy jako obiter dictum . Na posouzení obou uvedených otázek napadené rozhodnutí nespočívá.
Výtkou, že žalovaní nenamítli nedostatky smlouvy o půjčce a že tak nenastal den, od něhož by byla půjčka úročena diskontní sazbou (§4 odst. 2, §6 zákona č. 321/2001 Sb.), neuplatnila žalobkyně dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o.s.ř.), nýbrž zpochybnila skutkové zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel a jímž je dovolací soud vázán.
Neuvedla-li dovolatelka žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu