ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.186.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 186/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem se sídlem Tábor, Jeronýmova 1894, proti žalovanému V. M. , zastoupenému Mgr. Janem Procházkou, advokátem se sídlem Tábor, Husovo nám. 531, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 102/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. července 2011, č. j. 15 Co 467/2011-121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí „domu čp. 5 – rodinný dům– zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1298 m2, zahrada o výměře 129 m2, ostatní plocha o výměře 167 m2, zahrada o výměře 1127 m2, kat. území D. u Ch., a to u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor“ – dále jen „předmětné nemovitosti“, popř. „nemovitosti“. Dále požadovala, aby soud žalovanému uložil povinnost tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené jí předat do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 8 C 102/2010-95, určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí a žalovanému uložil tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené je žalobkyni předat do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci řízení jsou bývalí manželé. Jejich manželství, uzavřené dne 16. 9. 1989, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 1. 2. 2010, č. j. 11 C 594/2009-10, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2010; příčinu rozvratu soud shledal „především v rozdílnosti povah a názorů účastníků, a také v žárlivosti žalovaného, která vedla k postupnému vzájemnému odcizení, které bylo posléze završeno tím, že žalovaný navázal známost s jinou partnerkou“. Za trvání manželství převedla žalobkyně na žalovaného darovací smlouvou ze dne 18. 12. 1997 ideální polovinu předmětných nemovitostí. Dne 6. 1. 2010 žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k vrácení daru s odůvodněním, že od října 2008 dochází ze strany žalovaného k hrubému porušování dobrých mravů vůči žalobkyni a členům její rodiny, které se projevuje tím, že žalovaný ji napadá jak verbálně, tak fyzicky a vytváří na ní soustavný psychický nátlak, neprojevuje zájem ani o ni jako manželku, ani o společnou dceru K. a nepodílí se na uspokojování potřeb rodiny, a byl jí opakovaně nevěrný, čímž způsobil rozvrat jejich manželství. Soud vzal za prokázané, že dne 30. 11. 2008 žalovaný při hádce a v podnapilém stavu žalobkyni nejprve verbálně a poté i fyzicky napadl, povalil ji na zem, tahal ji za vlasy a kopal do ní. Žalobkyně po útoku lékařské ošetření nevyhledala a odešla i s dcerou přespat do penzionu. Jiný fyzický útok v řízení prokázán nebyl. Známost s jinou ženou žalovaný navázal v době vrcholící manželské krize; svou přítelkyni do společného domu účastníků nenastěhoval, od podzimu 2009 s ní bydlí v jejím bytě a na nákladech spojených s provozem domu účastníků a na uspokojování potřeb rodiny se nepodílí. Ztráta zájmu žalovaného o žalobkyni, resp. o rodinu, vyplynula z citového odcizení účastníků a vedla k rozvodu. Ani jeden z těchto důvodů uvedených ve výzvě k vrácení daru - i když je lze označit za nemravné chování - nenaplnil skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák. Prokázané fyzické napadení v listopadu 2008 bylo excesem v chování žalovaného, při němž žalobkyně neutrpěla zranění, které by vyžádalo lékařské ošetření (sama žalobkyně uvedla, že neměla na těle žádnou modřinu), a navázání známosti s jinou ženou bylo důsledkem trvající manželské krize. Hrubé porušení dobrých mravů však shledal soud prvního stupně v tom, že žalovaný neplnil vyživovací povinnost k dceři K., která mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 3. 2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 9. 2010. Toto jednání nemůže ospravedlnit ani tvrzení žalovaného, že dcera K. mu odcizila částku 26.000,- Kč, kterou si proto strhává z výživného. Toto žalovaný začal tvrdit až po skončení přípravného jednání, ačkoli mu muselo být známo již dříve, neboť k závadovému chování dcery mělo dojít před ukončením jejich společného bydlení. Z hlediska hmotného práva pak navíc nelze pohledávku z titulu výživného započíst. Dohodu s dcerou ohledně zápočtu žalovaný neprokázal.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. července 2011, č. j. 15 Co 467/2011-121, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako správná a úplná. Přisvědčil soudu prvního stupně, že ztráta zájmu žalovaného o rodinu a nepodílení se na úhradě potřeb domácnosti, jakožto i ojedinělé fyzické napadení žalobkyně ze strany žalovaného, ani jeho nevěru, nelze - ačkoli jde o nemorální chování - kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 obč. zák.; šlo o důsledky citového odcizení účastníků a rozvratu jejich manželství. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud hrubé porušení dobrých mravů neshledal ani v neplnění vyživovací povinnosti k dceři K. Přisvědčil totiž žalovanému, že z hlediska posouzení, zda neplnění vyživovací povinnosti naplnilo skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák., je významná jak doba, po kterou povinný rodič neplatil výživné, tak i důvody jeho postoje. Konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování nezohlednil dobu rozhodnou pro posouzení naplnění podmínek pro vrácení daru uplatněných ve výzvě. Protože výživné pro dceru K. bylo žalovanému soudem stanoveno od 1. 11. 2009, lze z hlediska rozhodného období vymezeného listinou vyzývající k vrácení daru zohlednit pouze nezaplacení výživného ve dvou měsících, a to v listopadu a prosinci 2009. Ve spojení s tím, že žalovaný v průběhu odvolacího řízení uhradil celý nedoplatek výživného, nelze ani toto jeho chování kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž - odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu - odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, jestliže v řízení zjištěné chování žalovaného nevyhodnotil jako hrubé porušení dobrých mravů (slovy dovolání že „právní závěr odvolacího soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními“). Navíc je přesvědčena, že odvolací soud „nevymezil pro právní posouzení veškeré relevantní jednání žalovaného“. Konkrétně namítá, že odvolací soud zcela pominul, že žalovaný soustavně zanedbával zabezpečení rodiny, nepomáhal při zajišťování domácnosti, neplatil náklady na energie a vyživovací povinnost neplnil nejen vůči dceři, ale i vůči ní samotné. To totiž vyplynulo nejen z její účastnické výpovědi, ale i ze svědecké výpovědi dcery účastníků. Za chybný považuje žalobkyně rovněž skutkový závěr odvolacího soudu, že její fyzické napadení ze strany žalovaného a jeho známost s jinou ženou byly pouhým důsledkem rozvratu manželství, nikoli jeho příčinou. Připomíná, že skutkové zjištění ohledně doplacení výživného pro dceru čerpal odvolací soud z důkazu předloženého až po koncentraci řízení. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přestože žalobkyně v dovolání výslovně avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání konkrétní výtky podřaditelné tomuto důvodu neobsahuje. Z obsahu spisu se vady řízení nepodávají.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování pominul údaje, které vyplynuly jak z její účastnické výpovědi, tak z výpovědi svědkyně K. M. (dcery účastníků). Konkrétně namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že žalovaný soustavně a dlouhodobě zanedbával zabezpečení rodiny, resp. nepomáhal při zajišťování domácnosti, neplatil náklady na energie a neplnil vyživovací povinnost nejen k dceři, ale i vůči ní samotné a že na straně druhé nesprávně vzal v potaz, že žalovaný v průběhu odvolacího řízení zaplatil nedoplatek na výživném pro dceru.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Odvolací soud v posuzovaném případě převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Stejně jako on tudíž zjišťoval, došlo-li k tomu, co žalobkyně žalovanému vytkla ve výzvě k vrácení daru, tedy zkoumal, zda „ žalovaný neprojevoval zájem o žalobkyni ani o jejich společnou dceru a nepodílel se na uspokojování potřeb rodiny “. Pouze tato zjištění totiž mohla být relevantní pro posouzení důvodnosti požadavku na vrácení daru. Zjištění, že žalovaný se až do listopadu 2009 podílel na nákladech domácnosti, čerpaly soudy nejen z účastnické výpovědi žalovaného, ale i z výpovědi samotné žalobkyně, která při jednání soudu dne 21. 3. 2011 připustila, že žalovaný opustil společnou domácnost na konci listopadu 2009, přestože vyhověla jeho požadavku a přispěla mu polovinou na úhradu nedoplatku elektřiny. Setrvala přitom na tvrzení, že od července 2008 žalovaný nepřispívá do společné domácnosti. Stěžejní pro zjištění ohledně vedení společné domácnosti byly pro soudy obou stupňů údaje ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 11 C 594/2009, resp. z rozsudku o rozvodu manželství účastníků vyhlášeného dne 1. 2. 2010; právě z něho se podává, že účastníci přestali vést společnou domácnost v listopadu 2009, kdy žalobkyně zjistila, že žalovaný navázal známost s jinou ženou. Rovněž zjištění, co bylo příčinou rozvratu manželství, čerpaly soudy obou stupňů zcela logicky z obsahu zmiňovaného spisu, resp. z rozsudku, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno, v němž se uvádí, že příčinu rozvratu manželství soud shledal „ především v rozdílnosti povah a názorů účastníků“. Zjištění, že žalovaný dne 3. 5. 2011 uhradil nedoplatek výživného pro dceru, učinil odvolací soud v rámci (přípustného) doplnění dokazování nejen z výslechu žalovaného, ale především s listinného důkazu (podacího lístku).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je tomu v posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Logicky a náležitě zdůvodněné skutkové závěry soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, mají tudíž oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl žalobkyní uplatněn právem.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud v řízení zjištěné chování žalovaného (neplnění vyživovací povinnosti vůči jejich společné dceři) nekvalifikoval jako hrubé porušení dobrých mravů, a není srozuměna ani s tím, že toto chování odvolací soud hodnotil bez kontextu s ostatním chováním, které bylo ve výzvě k vrácení daru vytčeno. Připomíná, že výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, podal Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí, na které pak odkazuje.
Lze přisvědčit žalobkyni, že výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 28. 11. 2000, a sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 25. 10. 2004, které se vyjadřují obecně k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty §630 obč. zák. Nelze však již souhlasit s námitkou žalobkyně, že se odvolací soud se při aplikaci §630 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci od této ustálené soudní praxe odchýlil. Především nelze přisvědčit námitce, že odvolací soud jednotlivé důvody vedoucí žalobkyni k uplatnění požadavku na vrácení daru, nehodnotil ve vzájemném kontextu. Za situace, kdy žalobkyně v řízení neprokázala, že by jí žalovaný opakovaně hrubě verbálně i fyzicky napadal (prokázané fyzické napadení dne 30. 11. 2008 bylo excesem v chování žalovaného), a kdy v řízení bylo zjištěno, že v rozhodné době nezaplatil žalovaný dceři výživné pouze v listopadu a prosinci 2009, a že opadnutí jeho zájmu o žalobkyni, o společnou dceru a jejich domácnost, jakož i jeho nevěra, byly důsledkem manželského rozvratu zapříčiněného zejména neshodou povah a názorů účastníků, musí obstát závěr odvolacího soudu, že chování žalovaného, které žalobkyni vedlo k uplatnění požadavku na vrácení daru, nenaplňuje znaky skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák. Ojedinělý exces obdarovaného (fyzické napadení bez vážnějších následků), jeho chování typické pro rozvádějící se manžely (zánik společné domácnosti, nezájem o soužití, ztráta citových vazeb, nevěra, nevděk) a rodičovské selhání v podobě krátkodobého neplacení výživného zletilé dceři, které bylo napraveno, nelze s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem daného případu (především k chování dcery K.), kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl uplatněn právem.
Ačkoli žalobkyně v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v „plném rozsahu, ve všech jeho výrocích“, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila; i kdyby nesouhlas s tímto výrokem řádně odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu