ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2103.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 2103/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. P. , zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovanému P. G. , zastoupenému JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín II/385, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 91/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. března 2009, č. j. 60 Co 583/2008-337, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. března 2009, č. j. 60 Co 583/2008-337, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem s odůvodněním, že smlouvu uzavírala s úmyslem zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce zástavním právem, a nikoli zajišťovacím převodem vlastnického práva.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. února 2005, č. j. 6 C 91/2004-66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. a obci Z. ze dne 14. 11. 2003, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 19. srpna 2005, č. j. 60 Co 204/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 13. září 2006, č. j. 6 C 91/2004-172, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 15. března 2007, č. j. 60 Co 431/2006-225, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s opětovným pokynem k doplnění dokazování.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 9 C 91/2004-303, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem - objektu bydlení č.p. 2113 na stavební ploše st. p. č. 3086/1, dále pozemku p.č. st. 3086/1 o výměře 39 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. 673/164 o výměře 261 m2 - zahrada v k. ú. a obci Z. ze dne 14. 11. 2003 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně za účelem získání finančních prostředků, nezbytných pro účast v systému provozovaném společností SKYLINE INT, uzavřela dne 14. 11. 2003 se žalovaným písemnou smlouvu o půjčce, podle níž jí žalovaný poskytl částku 115.000,- Kč, kterou se mu žalobkyně zavázala vrátit do 14. 3. 2004 spolu se sjednanými úroky ve výši 5 % p. a. (splatnými s jistinou). Žalobkyně se zavázala žalovanému ve lhůtě splatnosti zaplatit celkem 116.920,- Kč. Smlouvu o půjčce podepsali oba účastníci. Žalovaný ve skutečnosti žalobkyni půjčil (předal) 80.000,- Kč. Za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce účastníci uzavřeli téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem (dále jen „smlouva“) - objektu bydlení č.p. 2113 na stavební ploše st. p. č. 3086/1, dále pozemku p.č. st. 3086/1 o výměře 39 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. 673/164 o výměře 261 m2 - zahrada v k. ú. a obci Z. (dále též „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“) na žalovaného. Článek X. bod 10.1 smlouvy obsahuje ujednání účastníků, podle něhož vrátí-li žalobkyně řádně a včas půjčenou částku s příslušenstvím, nastalé podmínky smlouvy pominou a vlastnické právo k nemovitostem přejde zpět na žalobkyni. V článku X. bod 10. 5 smlouvy se žalovaný zavázal vyplatit žalobkyni rozdíl mezi zajišťovanou pohledávkou a hodnotou převáděné věci v případě, že žalobkyně svůj závazek vrátit půjčku včas nesplní. Žalobkyně ve sjednané lhůtě závazek ze smlouvy o půjčce nesplnila. Žalovaný podal návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Katastrální úřad ve Zlíně vkladové řízení rozhodnutím ze dne 14. 4. 2004 přerušil s poukazem na probíhající soudní řízení. Žalovaný rozdíl mezi zajišťovanou pohledávkou a hodnotou nemovitostí žalobkyni nevyplatil s odůvodněním, že mu nezačala plynout lhůta k tomu sjednaná. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně při uzavření smlouvy nejednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.), neuzavřela ji v tísni, a není tedy oprávněna z tohoto důvodu od smlouvy odstoupit (§49 obč. zák.), a smlouva nebyla uzavřena ani v rozporu s dobrými mravy a není tudíž neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. Protože z provedeného dokazování dovodil, že SKYLINE INT. provozuje tzv. multi-level marketing, tedy oficiální formu marketingu odlišnou od tzv. pyramidové hry, nemohlo se jednat o půjčku do hry a nebyly splněny předpoklady §845 odst. 1 obč. zák., podle něhož nelze vymáhat a platně zajistit půjčky poskytnuté vědomě do hry.
Krajský soud Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 60 Co 583/2008-337, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem, a to objektu bydlení č.p. 2113 na pozemku parc. č. st. 3086/1, pozemku parc. č. st. 3086/1 a pozemku parc. č. 673/164, vše v katastrálním území a obci Z., uzavřená dne 14. 11. 2003 mezi žalobkyní a žalovaným, je neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud po zopakování listinných důkazů (smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práva) dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Uvedl, že ačkoliv smlouva o zajišťovacím převodu práva obsahovala rozvazovací podmínku v případě řádného a včasného splnění závazku, bylo v článku X bodu 10. 3 též ujednáno, že neuhradí-li dlužnice (žalobkyně) půjčku řádně a včas, pak k přechodu vlastnického práva zpět na dlužnici nedojde a ze zajišťovacího převodu práva se stane bez dalšího převod trvalý. Podle článku X. bodu 10. 4 v tomto případě dlužnici zanikne povinnost vrátit věřiteli půjčenou částku včetně příslušenství. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť za situace, kdy je stále zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí a řízení o vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí je přerušeno, nemá možnost žalovat na určení svého vlastnického práva; žaloba o určení neplatnosti smlouvy je způsobilá dosáhnout vytvoření pevného základu právního vztahu mezi účastníky. S odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, oproti soudu prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě je smlouva o zajišťovacím převodu práva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák., neboť obsahuje nepřípustné ujednání o propadné zástavě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž označil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva posuzoval z jiných hledisek než soud prvního stupně, přičemž svůj odlišný právní náhled na věc účastníkům nezpřístupnil postupem podle §118a odst. 2 o. s. ř. Otázkou, zda smlouva obsahuje nepřípustné ujednání o propadné zástavě, se zabýval až v (pořadí třetím) napadeném rozhodnutí a neumožnil mu „účinně právně a skutkově oponovat předestřením argumentů vyvracejících takovýto názor“. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu, v nichž byla řešena otázka předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Odmítl právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák., neboť nese znaky ujednání o propadné zástavě. S poukazem na obsah smlouvy, z níž cituje doslovné znění článku X. bodu 10.5, odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul ujednání smluvních stran, podle něhož se s žalobkyní „výslovně dohodl na způsobu realizace pro případ nastoupení tzv. uhrazovací funkce zajišťovacího převodu.“ Použití závěrů vyslovených v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006 na daný případ považuje za nepřípadné, neboť v něm byla řešena problematika zajišťovacího převodu práva k movité věci v souvislosti s konkurzem. I tak je však přesvědčen, že smlouva o zajišťovacím převodu práva, kterou uzavřel se žalobkyní, vyhovuje požadavkům rozsudku velkého senátu. Odvolací soud pochybil, vyložil-li ujednání v bodech 10. 3 a 10. 4 bez kontextu s bodem 10. 5 článku X. Navíc je přesvědčen, že body 10. 3 a 10. 4 je možné oddělit od zbývající části smlouvy, tudíž by bylo možné uvažovat jen o částečné neplatnosti smlouvy a nikoli celé smlouvy (§41 obč. zák.). Má za to, že výraz použitý v článku X. bodech 10.3 a 10.4 „převod trvalý“ vyjadřuje ne příliš šťastné stanovení okamžiku, kdy mu vzniklo právo na uspokojení z předmětu zajišťovacího převodu (v tomto ohledu odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005). Žalovaný dále připomíná zásadu pacta sunt servanda, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn 28 Cdo 1222/2007, uvádí, že smlouvy se mají dodržovat „a to i takové, které jsou případně pro jednu smluvní stranu nevýhodné“. Upozorňuje též na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v příkrém rozporu s nálezy Ústavního soudu, v nichž byly řešeny otázky autonomie vůle smluvních stran a priority takového výkladu uzavřených smluv, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a uvedla, že argumentace žalovaného je polemikou s právními názory, které již byly Nejvyšším soudem i Ústavním soudem vyřešeny.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatným právním úkonem (§39 obč. zák.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §553 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Otázkou, za jakých předpokladů lze platně sjednat zajišťovací převod vlastnického práva podle §553 obč. zák., se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009 (dále jen „R 45/2009“), na nějž odkazoval odvolací soud. Námitka žalovaného, že závěry vyjádřené v tomto rozhodnutí nejsou uplatnitelné v daném případě, neboť nejde o zajišťovací převod vlastnického práva k věci movité, ale k věcem nemovitým, se nemůže prosadit. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi vychází ze závěrů R 45/2009 i v případě, týká-li se zajišťovací převod vlastnického práva nemovitosti (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, nebo ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008). V R 45/2009 Nejvyšší soud vyslovil, že zajišťovacím převodem práva se ve smyslu §553 obč. zák. i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Zajišťovací převod práva ve smyslu §553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že, bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že, nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Z hlediska dovoleného obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva je neplatné (podle §39 obč. zák.) ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Uvažováno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě, jak ji má na mysli §169 písm. e/ obč. zák.
V posuzovaném případě odvolací soud ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, kterou zopakoval k důkazům, zjistil, že žalobkyně za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce převedla své vlastnické právo k specifikovaným nemovitostem na žalovaného s rozvazovací podmínkou, že pokud řádně a včas uhradí půjčku, tj. vrátí žalovanému celou půjčenou částku včetně příslušenství ve sjednaném termínu splatnosti, pak již nastalé právní účinky této smlouvy pominou a vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejde zpět na ni. Článek X. v bodech 10. 3 a 10.4 obsahuje ujednání, podle něhož neuhradí-li žalobkyně řádně a včas půjčku, k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na ni nedojde a ze zajišťovacího převodu práva se stane převod trvalý, přičemž žalované nevznikne (zřejmě správně zanikne) povinnost vrátit žalovanému půjčenou částku s příslušenstvím. Další zjištění ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva již neučinil a na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že jde o absolutně neplatný právní úkon, neboť má-li podle smluvního ujednání prodlení žalobkyně s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky přivodit následek, že se žalovaný bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedených nemovitostí, pak smlouva o zajišťovacím převodu práva vykazuje z obsahového hlediska nepřípustné ujednání o propadné zástavě (§39 obč. zák.).
Lze přisvědčit žalovanému, že odvolací soud ke zpochybňovanému právnímu závěru dospěl na základě nesprávně (neúplně) zjištěného skutkového stavu věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
V daném případě pro právní závěr, zda smlouva o zajišťovacím převodu práva je či není absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák., bylo mimo jiné podstatné zjištění, zda si v ní účastníci sjednali, že prodlení žalobkyně s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má za následek, že se žalovaný bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Odvolací soud při výkladu obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva zcela pominul smluvní ujednání obsažená v dalších bodech článku X., v nichž si účastníci upravili způsob jejich vypořádání v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku ze smlouvy o půjčce žalovanému neuhradí řádně a včas. Nepostupoval tudíž v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v §35 odst. 2 obč. zák. Jeho skutkový závěr, že na základě ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva se žalovaný bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedených nemovitostí v důsledku prodlení žalobkyně s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky, nemá proto oporu v tomto provedeném důkazu. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž použit důvodně. Neobstojí-li skutkový základ, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci, nemůže obstát ani jeho právní závěr, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je podle §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem. Současně však nebyl dán prostor pro posouzení platnosti ujednání účastníků o způsobu jejich vypořádání pro případ, že nebude splněna rozvazovací podmínka, z hlediska §37 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se již zabýval další dovolací námitkou.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. června 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu