ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2379.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2379/2017-1278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně SSKA-Stavební společnost Karviná, a. s. se sídlem Karviná, Nové Město, Bohumínská 1878/6, identifikační číslo osoby 483 93 835, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem Ostrava, Preslova 361/9, proti žalovanému Z. G. , zastoupenému JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 398, o 1.775.056,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 151/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2015, č. j. 56 Co 107/2015-1180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 56 Co 107/2015-1180, potvrdil ve výrocích II. a IV. rozsudek ze dne 8. 8. 2014, č. j. 9 C 151/2002-1028, kterými Okresní soud ve Frýdku-Místku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.775.056,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a státu na náhradě nákladů řízení 198.784,30 Kč, ve výroku III. jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 503.605 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného podané proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2016, č. j. 33 Cdo 4/2016-1257, odmítl pro jeho vadu spočívající v absenci vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; k podání ze dne 14. 1. 2016, jímž žalovaný doplnil dovolání, nepřihlédl s tím, že bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř.). Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2288/16, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele (žalovaného) na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, a zrušil je. Konstatoval, že žalovaný doplnění dovolání ze dne 14. 1. 2016 podal včas ve lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. a že v něm vylíčil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; dovolací soud zavázal, aby se zabýval posouzením, zda dovolání je k nastoleným otázkám přípustné.
Odvolací soud v napadeném rozsudku převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 18. 8. 2000 písemnou smlouvu o dílo (dále též „smlouva“), v jejímž záhlaví uvedli, že je uzavřená podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s tím, že se jím budou řídit právní vztahy touto smlouvou založené. Ve smlouvě se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala pro žalovaného (objednatele) provést stavební práce stavby rodinného domu podle zpracované a předané projektové dokumentace za cenu 3.810.718 Kč včetně DPH vyčíslenou podrobným rozpočtem, který tvořil nedílnou součást smlouvy. Účastníci si sjednali, že ke změně ceny může dojít při jimi odsouhlasené změně objemu prací a že smlouva může být měněna nebo doplněna pouze formou písemného dodatku. Žalobkyně se zavázala uhradit žalovanému náklady za spotřebované energie. Účastníci si dohodli termín zahájení díla v srpnu 2000 a jeho dokončení v září 2001. Článek VIII. odst. 8.3 smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož způsob uplatňování práv z odpovědnosti za vady a nároky z nich vyplývající upravují příslušná ustanovení obchodního zákoníku. Smluvní strany si dále v článku IX. odst. 9. 4. smlouvy dohodly možnost výpovědi smlouvy objednatelem v případě, že zhotovitelka nedodrží smluvně stanovené lhůty výstavby nebo kvalitu prací, přestože byla písemně upomenuta a byla jí dána lhůta k nápravě. V dodatku č. 1 ze dne 9. 5. 2001 si účastníci ujednali rozšíření předmětu díla o specifikované položky za současného zvýšení ceny za dílo o 1.230.602,30 Kč podle přiloženého položkového rozpočtu. V dodatku č. 2 ze dne 7. 11. 2001 strany dohodly změnu termínu dokončení díla do 20. 12. 2001. V dodatku č. 3 ze dne 20. 12. 2001 sjednaly jednak zúžení rozsahu díla o práce zde uvedené a jeho rozšíření o provedení schodů, centrálního vysavače, světlíku a další objednatelem požadované vícepráce s tím, že cena bude upravena odpočtem těch položek, o něž byl předmět díla zúžen, a dopočtem položek, o něž byl předmět díla rozšířen. Žalovaný až do listopadu 2001 neměl námitky proti kvalitě a časové posloupnosti provádění díla. V dopise ze dne 18. 12. 2001 žalobkyni sdělil, že práce, které měla provést do 20. 12. 2001, nebudou vykonány a vyzval ji, aby se zdržela jakýchkoli prací na stavbě. Zápisem ve stavebním deníku ze dne 19. 12. 2001 žalobkyně vyzvala žalovaného k převzetí díla. V zápisu o předání stavby ze dne 21. 12. 2001, který oba účastníci podepsali, se uvádí, že žalobkyně předává žalovanému klíče od objektu rodinného domu, veškeré zařízení stavby, včetně fungujícího ústředního topení. Žalovaný coby přejímající v zápise neuvedl žádné vady či nedodělky díla. Při realizaci stavby byl použit stavební materiál podle projektové dokumentace. Do prosince 2001 byly provedeny práce na díle v rozsahu sjednaném smlouvou ve znění jejích dodatků. Dne 11. 1. 2002 žalovaný předal žalobkyni seznam vad a nedodělků díla a dne 15. 1. 2002 jí doručil písemnost ze dne 11. 1. 2002, v níž sdělil, že od smlouvy o dílo odstupuje s odůvodněním, že „byla v prodlení pro nesplnění závazků ze smlouvy o dílo“, které spojoval s vadami a nedodělky uvedenými v přiloženém seznamu, včetně „nesplnění“ ujednání uvedeného pod bodem IX. 9. 4. Žalobkyně na základě výzvy žalovaného vyklidila staveniště nejpozději do 15. 1. 2002. S tvrzeným rozsahem a příčinami vad nesouhlasila a vyúčtovala žalovanému cenu díla v celkové výši 4.808.137 Kč, z níž jí žalovaný neuhradil 1.915.340,60 Kč, stejně jako 3.256 Kč, které zaplatila za elektrickou energii spotřebovanou v době po předání díla. Žalobkyně žádá doplatit na ceně díla snížené o hodnotu jeho vad celkem 1.775.056,20 Kč. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru stavebnictví vypracovaného znaleckým ústavem Stavexis, s. r. o. byla hodnota žalobkyní uskutečněného díla ke dni 1. 1. 2002 určena ve výši 5.225.942 Kč včetně 5 % DPH. Revizním znaleckým posudkem vypracovaným Znaleckým ústavem VUT v Brně, Ústavem soudního inženýrství byla hodnota žalobkyní provedeného díla (za předpokladu, že bylo provedeno bezvadně) určena v rozmezí od 4.661.121 Kč do 5.225.942 Kč, a to vzhledem k tomu, že kvalitu díla převzatého žalovaným nebylo možno zpětně zjistit. Znalecký posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, s p., pobočky Ostrava, vypracovaný na objednávku žalovaného, neobsahuje - podle závěrů revizního znaleckého posudku - přesnou specifikaci vad díla (co do popisu, rozsahu a jejich příčin), chybí jejich rozlišení, některé jsou uvedeny jen na podkladě pouhých předpokladů, vizuálního odhadu, bez dostatečného počtu sond či nestandardního postupu při jejich zjišťování a bez jednoznačně vypovídající fotodokumentace zachycující stav na stavbě bezprostředně po ukončení prací žalobkyní. Po zhodnocení provedených důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že dílo k okamžiku jeho předání vykazovalo vady či nedodělky takového rozsahu, že by je nebylo možno hodnotit jako dílo provedené podle smlouvy. Cena díla vyúčtovaná konečnou fakturou v částce 4.804.880,30 Kč (z níž žalobkyně požaduje zaplatit 1.771.800,20 Kč) odpovídá obvyklé ceně žalobkyní provedeného díla, jak ji stanovily oba znalecké posudky vypracované na základě zadání soudu.
Odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k následujícím právním závěrům:
1/ Účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, kterou platně podřídili režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále opět jen „obch. zák.“ Dovodil (zjevně v duchu judikatury Ústavního soudu - srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, a ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09), že dohoda účastníků o působnosti obchodního zákoníku pro regulaci jejich smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo nesměřuje ke zhoršení právního postavení žalovaného coby nepodnikatele a že dohoda o volbě práva je tudíž platná (§262 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001), a zároveň (poměřováno §262 odst. 4 obch. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001) že není třeba ve prospěch žalovaného, který je v postavení spotřebitele, použít ustanovení občanského zákoníku směřujících k ochraně spotřebitele; účastníci smlouvy se neodchýlili od ustanovení občanského zákoníku v neprospěch žalovaného (§55 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2001 - dále opět jen „obč. zák.“), a smlouva neobsahuje nepřípustná ujednání ve smyslu §56 odst. 3 obč. zák.
2/ Žalobkyně dílo žalovanému předala dne 21. 12. 2001; k tomuto datu splnila svůj závazek provést dílo v rozsahu sjednaném ve smlouvě ve znění jejích dodatků (§536 odst. 1 obch. zák.).
3/ V průběhu provádění díla účastníci dodatky č. 1 a č. 3 změnili jeho rozsah (§549 odst. 1 obch. zák.), přičemž dodatek č. 3 (oproti dodatku č. 1) neobsahoval určité ujednání o důsledcích změny předmětu díla na výši výsledné ceny díla. Tato okolnost nezpůsobila neplatnost smlouvy o dílo; žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni za dílo cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek (§546 odst. 1 věta druhá obch. zák.), případně cenu díla oproti původní dohodě přiměřeně zvýšenou (§549 obch. zák.).
4/ Obrana žalovaného uplatněná v rozsahu 1.646.115,90 Kč, které vynaložil na odstranění tvrzených vad a nedodělků díla třetí osobou, není opodstatněná. Písemné odstoupení žalovaného od smlouvy o dílo ke dni 15. 1. 2002 není platným právním úkonem. Předpoklady odstoupení od smlouvy (výpovědi smlouvy) před zhotovením díla sjednané v čl. IX. odst. 9. 4. smlouvy nebyly splněny, neboť žalovaný před zhotovením díla na prodlení či nedostatky v kvalitě prací žalobkyni písemně neupozornil a lhůtu k nápravě jí neposkytl. Podmínku jednostranného právního úkonu, jímž je poskytnuta dodatečná lhůta k provedení díla nesplňuje dodatek č. 2 k smlouvě, jímž byl pouze změněn původně sjednaný termín dokončení díla. Navíc je vyloučeno, aby žalovaný poté, co žalobkyně dílo provedla, úspěšně odstoupil od smlouvy za podmínek sjednaných v čl. IX. odst. 9. 4. smlouvy. Žalovanému nesvědčilo právo odstoupit od smlouvy ani z titulu odpovědnosti za vady (upravené v zákoně) pro tvrzené vady, které by představovaly nepodstatné porušení smlouvy. Protože žalovaný neposkytl žalobkyni dodatečnou lhůtu k odstranění vad díla (vytknutých v přípise ze dne 11. 1. 2002) podle §436 odst. 2 obch. zák., nemohl od smlouvy odstoupit. Jeho případný nárok z odpovědnosti za vady byl tudíž omezen pouze na možnost žádat po žalobkyni bezplatné odstranění tvrzených vad a nedodělků nebo poskytnutí slevy z ceny díla (§437 odst. 1 obch. zák.). Nadto smluvní ujednání ani zákon žalovanému neumožňovaly zvolit řešení odstraňování vytknutých vad a nedodělků prostřednictvím třetí osoby a následně po žalobkyni žádat úhradu takto vzniklých nákladů.
5/ Požadavek žalobkyně na zaplacení 3.256 Kč, které uhradila za elektrickou energii dodanou na stavbu v době po předání díla, je opodstatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně plnila za žalovaného, co měl po právu plnit sám (§451 a násl. obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka, má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán (stejně jako údajem o naplněnosti předpokladu přípustnosti dovolání). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.
Z hlediska obligatorní náležitosti dovolání - vymezení jeho přípustnosti - naplnil žalovaný (posuzováno podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) tento formální požadavek pouze u následujících otázek, které nastolil k dovolacímu přezkumu:
1/ zda smlouva o dílo uzavřená v režimu obchodního zákoníku zhoršila jeho právní postavení coby nepodnikatele v důsledku odlišného ujednání o plnění závazků v této smlouvě účastníky převzatých, resp. odlišností následků, které z porušení těchto povinností vyplývají, konkrétně neměl-li možnost od smlouvy odstoupit podle §642 obč. zák.; tuto otázku podle jeho přesvědčení odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu prezentovanou jeho stanoviskem ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013 (dále jen „Cpjn 200/2013“),
2/ zda má nárok na náhradu nákladů v částce 1.646.115,90 Kč, kterou zaplatil třetí osobě za odstranění vad a nedodělků díla; i tuto otázku má za odvolacím soudem vyřešenou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a to s jeho rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, a
3/ zda v rámci vypořádání smluvních stran podle §457 a §458 obč. zák. mu vznikl nárok na vydání peněžité náhrady odpovídající nejnižším nákladům, které by musel v daném místě a čase vynaložit na zhotovení dokončené části stavby, s přihlédnutím k vadám, které dílo vykazovalo; rovněž tuto otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu se zmiňovaným rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 4820/2008.
ad 1/ Odkaz žalovaného na Cpjn 200/2013 není přiléhavý vzhledem k tomu, že v něm Nejvyšší soud poskytl výklad týkající se adhézních smluv o propagaci reklamní plochy, uzavřené se spotřebiteli, jejichž obsah nebyl výsledkem jednání stran, ale byl dodavatelem vzhledem k jeho postavení silnější strany v daném právním vztahu určen předem, aniž by spotřebitel měl možnost jej ovlivnit (§52 odst. 1, 2, 3 obč. zák.); tak tomu ovšem u posuzované smlouvy o dílo nebylo. Nejvyšší soud v odkazovaném stanovisku smlouvy o propagaci reklamní plochy právně kvalifikoval jako inominátní kontrakty (§269 odst. 2 věta první obch. zák.), jimiž se zakládají závazkové vztahy, o kterých se účastníci platně dohodli, že se řídí obchodním zákoníkem, neboť volba obchodního zákoníku nesměřuje ke zhoršení právního postavení strany, která není podnikatelem (§262 odst. 1 věta druhá obch. zák.). Dále pak řešil, zda určité ujednání ve spotřebitelské (adhézní) smlouvě znamená - v rozporu s požadavkem dobré víry - k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§56 odst. 1 obč. zák.), a zda je tudíž neplatné (§55 odst. 2 obč. zák.). S přihlédnutím k tomu, že ustanovením §56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele (přičemž výklad této otázky unijního práva již byl Soudním dvorem Evropské unie proveden a představuje tzv. acte éclairé), považoval za rozhodující pro posouzení, zda smlouva o propagaci reklamní plochy, jež nebyla sjednána individuálně, obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Je tedy evidentní, že závěry ve stanovisku přijaté ve vztahu k adhézním smlouvám se neuplatní v případě smluv, které byly sjednané individuálně (tak jako v posuzovaném případě).
Nicméně dovolací soud podotýká, že k povaze a aplikaci §262 odst. 4 obch. zák. se ve své rozhodovací praxi vyjádřil v tom smyslu, že obsah §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. nelze interpretovat tak, že by snad připouštěl použití všech ustanovení občanského zákoníku lišících se od těch v zákoníku obchodním. Vždy je zapotřebí v konkrétní situaci pečlivě vážit, která norma směřuje ke skutečné ochraně nepodnikatele, přičemž ji není namístě zaměňovat s tou, jež se pro slabší stranu v daný okamžik zdá jednoduše mírnější. Výkladem §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. tedy nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takový závěr je nutno odmítnout již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů. Ve smyslu článku 3 Směrnice pak za ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je třeba považovat takové, které chrání slabší stranu proti silnější, tj. že upravuje vztah dvou subjektů ve výrazně nerovnovážném postavení (obdobně Dědič, J., Čech, P.: Obchodní právo po vstupu ČR do EU, 2. vydání, Bova Polygon, Praha 2005, s. 382). Musí jít tedy o ustanovení, které bylo přijato přímo na ochranu spotřebitele, anebo ustanovení, jehož charakter je takový, že záměrným způsobem chrání slabší stranu smluvního vztahu (k tomu srov. v právnické literatuře např. Vymazal, L.: Ochrana spotřebitele a její meze v obchodním závazkovém právu. Obchodněprávní revue, 2010, č. 2, dále Zoulík, F.: Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 109). To, že občanský zákoník, či jiný zvláštní předpis - i v budoucnu vydaný - má aplikační přednost pouze ve vymezených případech, tedy jen jde-li o ochranná ustanovení, podpůrně vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 501/2001 Sb., kterým bylo ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. novelizováno do současné podoby. V ní je k bodu 103 uvedeno, že změna §262 má lépe vyjádřit původní myšlenku. Ta spočívá v tom, že ochranná ustanovení občanského zákoníku, ale také zvláštních předpisů včetně těch, které budou vydány v budoucnosti, musejí mít přednost před režimem obchodního zákoníku včetně režimu dohodnutého podle odstavce 1. Jestliže by úmyslem zákonodárce bylo upřednostnit aplikaci všech pro nepodnikatele „výhodnějších“ úprav, jistě by nepoužil formulaci příkladným výčtem s výslovným odkazem na úpravu spotřebitelských smluv, adhezních smluv a zneužívajících klauzulí, ale obecnou formulaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010). V rozsudku ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, se Nejvyšší soud v rámci výkladu §262 odst. 4 obch. zák., zabýval otázkou přednostního použití §642 obč. zák. v obchodních závazkových vztazích, v nichž jednou ze smluvních stran je spotřebitel, a dospěl k závěru, že §642 obč. zák. není tím ustanovením, které primárně směřuje k ochraně spotřebitele, jež má na mysli §262 odst. 4 obch. zák.
Výkladem a minori ad maius je třeba dospět k závěru, že nelze-li ustanovení §642 obč. zák. přisuzovat funkci ochrany spotřebitele pro účely jeho použití podle §262 odst. 4 obch. zák., pak ani absence obdobného ujednání ve smlouvě o dílo, kterou smluvní strany svou volbou podřídily působnosti obchodního zákoníku podle §262 odst. 1 věty první obch. zák., nemůže představovat skutečnost směřující ke zhoršení postavení spotřebitele v závazkovém vztahu, působící neplatnost právního úkonu ve smyslu §262 odst. 1 věty druhé obch. zák. Jinými slovy, neposkytuje-li ustanovení §642 obč. zák. spotřebiteli ochranu v závazkovém vztahu, nemůže vyloučení jeho použití volbou obchodního zákoníku jeho postavení zhoršit a způsobit tak neplatnost dohody podle §262 odst. 1 věty druhé obch. zák. Dovolací soud nesdílí názor žalovaného, že v ujednání smluvních stran, umožňujících objednateli vypovědět smlouvu v případě, že zhotovitel nedodrží smluvně stanovené lhůty výstavby nebo kvalitu prací, přestože byl písemně upomenut a byla mu dána lhůta k nápravě, lze spatřovat zhoršení jeho postavení coby spotřebitele a že k otázce odstoupení od smlouvy měl být použit občanský zákoník. Žalovaný pomíjí, že kromě práva smlouvu vypovědět smluveného v čl. IX. odst. 9.4 smlouvy, jež koresponduje se zněním §642 odst. 2 obč. zák., měl možnost uplatnit svá práva z odpovědnosti za vady též podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku (viz čl. VIII. odst. 8.3 smlouvy). Dovolací soud proto neshledal dovolání pro řešení této otázky přípustným ve smyslu §237 o. s. ř.; odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu poměřoval zjištěný skutkový stav věci právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.
Žalovaný sice zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, že žalobkyně splnila závazek dílo provést ke dni 21. 12. 2001, že smlouva o dílo je i přes neurčitost dodatku č. 3 v části týkající se změny ceny díla platným právním úkonem, že dodatek č. 2 není jednostranným právním úkonem, jímž by podle smluvního ujednání poskytl žalobkyni dodatečnou lhůtu k nápravě prodlení a kvality výstavby, že písemné odstoupení od smlouvy ze dne 11. 1. 2002 není platným právním úkonem, a prosazuje svůj právní názor, že žalobní požadavek žalobkyně je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), avšak ve vztahu k těmto otázkám přípustnost dovolání nijak nevymezuje. Tato kvalifikovaná vada dovolání, kterou již nelze odstranit, neumožňuje dovolacímu soudu zabývat se přezkumem těchto otázek; pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem totiž k řádnému vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepostačuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1612/17). Dovolacímu soudu proto nezbylo než vycházet z předpokladu správnosti těchto žalovaným zpochybňovaných právních závěrů.
ad 2/, ad 3/ Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, od něhož se měl - podle jeho mínění - odvolací soud odchýlit při řešení otázek opodstatněnosti jeho nároku na zaplacení nákladů ve výši 1.646.115,90 Kč, které vynaložil na odstranění vad a nedodělků díla prostřednictvím třetí osoby, a nároku smluvních stran na vzájemné vypořádání podle zásad o bezdůvodném obohacení přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Zmiňované rozhodnutí se totiž týkalo odlišného případu, kdy objednatelka v souladu s §642 odst. 2 obč. zák. odstoupila od smlouvy o dílo pro vady, které zhotovitel ani v dodatečně poskytnuté lhůtě neodstranil. Vzhledem k tomu, že v odkazovaném rozhodnutí byla smlouva zrušena před zhotovením díla, řešil v něm soud otázku vypořádání vzájemných nároků smluvních stran z bezdůvodného obohacení (§457 a §458 obč. zák.). Protože v nyní posuzované věci - ze shora uvedených důvodů - nebyl úspěšně zpochybněn závěr, že odstoupení žalovaného od smlouvy není platným právním úkonem, závěry přijaté v odkazovaném rozhodnutí se na daný případ nevztahují a argumentace žalovaného vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4820/2008 je z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. bezcenná.
Výtkami, že odůvodnění napadeného rozsudku je zmatečné a nepřezkoumatelné a že odvolací soud nepřihlédl k jeho důkazním návrhům, žalovaný namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Zbylé dovolací námitky mířící proti správnosti skutkových zjištění, na nichž založil odvolací soud napadené rozhodnutí, nevystihují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný totiž pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1, 3 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze dovoláním regulérně zpochybnit. Skutkový základ sporu není v dovolacím řízení úspěšně zpochybnitelný a je pro dovolací soud závazný.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nemohl přihlédnout k obsahu podání žalovaného ze dne 26. 6. 2017, neboť nebyla splněna podmínka stanovená v §241 o. s. ř. (§241a odst. 5 o. s. ř.); navíc soudu došlo po uplynutí dovolací lhůty (§240 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu