ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3094.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3094/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Apston Capital Ltd. se sídlem 4th Floor, Hanover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, identifikační číslo 408579, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Družstvu Jílové, družstvo se sídlem Rychnov u Jablonce nad Nisou, Tovární ulice 744, identifikační číslo 64051111, zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 43, o zaplacení částky 2,094.090,76 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 1386/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 9 Cmo 390/2007-168, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. července 2007, č. j. 19 Cm 1386/99-131, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 5,250.156,48 „s úrokem ze splátek jistiny ve výši 5,5 % p. a. z částky 2,031.250,- Kč jdoucím od 30. 9. 2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení z dlužných splátek jistiny ve výši 0,1 % p. a. z částky 2,031.250,- Kč jdoucím od 30. 9. 2002 do zaplacení“ (výrok I.), žalobu v části požadující „zaplacení úroku z prodlení z neuhrazených splátek úroků po lhůtě splatnosti ve výši 0,1 % p. a. z částky 1,794.335,53 Kč jdoucím od 30. 9. 2002 do zaplacení“ zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 9 Cmo 390/2007-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., kterou byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 2,094.090,76 Kč, a ve zbývající části výroku I. a ve výroku III. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku nerozhodl jinak, než ve svém předchozím rozsudku ze dne 6. října 2005, č. j. 19 Cm 1386/99-59, který odvolací soud usnesením ze dne 19. února 2007, č. j. 9 Cmo 38/2006-77, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel v prvé řadě zpochybňuje jednoznačnost právní kvalifikace dohody ze dne 27. 4. 1995, kterou uzavřel s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú., podle §585 obč. zák. výtkou, že odvolací soud „dohodu o narovnání“ nesprávně vyložil, a prosazuje vlastním výkladem, podle něhož z obsahu dohody vyplývá, že narovnávané závazky nebyly mezi smluvními stranami sporné, právní názor, že dohoda byla privativní novací podle §570 obč. zák. vyžadující existenci nahrazovaného závazku. Tím ovšem uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jak ostatně sám v závěru dovolání uvádí), který nemá v podmínkách posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě, je totiž otázkou skutkovou, nikoliv právní. Činí-li soud z obsahu smlouvy (dohody), a to i za pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46).
Ani v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předložená právní otázka, zda existence původního narovnávaného závazkového právního vztahu je podmínkou platnosti dohody o narovnání podle §585 obč. zák., není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť tato otázka byla dovolacím soudem již vyřešena a odvolací soud se od ustálené soudní praxe neodchýlil. Nejvyšší soud, obdobně jako Ústavní soud, totiž již dříve dovodil, že podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, a ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1908 a C 3008).
Vzhledem k řečenému dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o zbylé části uplatněného nároku s příslušenstvím a o nákladech řízení - včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. srpna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu