ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3836.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 3836/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně NAABBAU, spol. s. r. o. se sídlem Plzeň - Jižní Předměstí, Purkyňova 1023/23, identifikační číslo: 643 57 881, zastoupené Mgr. Tomášem Kudějem, advokátem se sídlem Plzeň, Habrmannovo náměstí 794/5, proti žalované V. R., zastoupené JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Havlíčkova 1100/20, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 39 C 424/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2011, č. j. 18 Co 125/2011-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 18 Co 125/2011-264, potvrdil rozsudek ze dne 15. prosince 2010, č. j. 39 C 424/2008-236, jímž Okresní soud Plzeň - město uložil žalované povinnost „uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu o prodeji pozemku o výměře 7114 m2 (pozemky ve zjednodušené evidenci - parcely původ Přídělový plán nebo jiný podklad – GP), nacházejícího se v katastrálním území L. u D., obec P., zapsaného na LV vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň - město“, za kupní cenu 3,300.000,- Kč (blíže uvedeného obsahu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná nastolila k dovolacímu přezkumu otázky, zda smlouva o budoucí kupní smlouvě ze dne 19. 12. 2006 a plná moc, kterou udělila J. R., jsou platnými právními úkony a zda soud v rozhodnutí nahrazujícím projev vůle uzavřít kupní smlouvu může doplnit identifikační údaj o pozemku, který ve smlouvě o smlouvě budoucí chybí. Prosazuje názor, že smlouva o smlouvě budoucí i plná moc jsou neplatné pro neurčitost označení pozemku, jenž má být předmětem kupní smlouvy (plná moc pak i z důvodu absence uvedení kupní ceny, za niž má být pozemek prodán), a že soud rozhodující o nahrazení projevu vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.) nemůže výkladem doplnit identifikaci pozemku, která ve smlouvě o smlouvě budoucí není uvedena.
Takto vymezené otázky rozsudek odvolacího soudu nečiní ve věci samé zásadně právně významným, neboť odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy; proto postačuje, aby byl předmět zamýšleného převodu ve smlouvě o smlouvě budoucí označen tak, aby byl nezaměnitelný s jiným předmětem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, na nějž odvolací soud správně odkázal, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1414/2002). Je-li v posuzované smlouvě o smlouvě budoucí předmět prodeje specifikován tak, že se jedná o pozemek parcelní o výměře 7114 m² zapsaný na LV pro katastrální území L. u D., jedná se pro potřebu vymezení předmětu smlouvy o smlouvě budoucí o nezaměnitelné určení, i když chybí údaj o tom, že pozemek je vedený ve zjednodušené evidenci; nelze jej totiž zaměnit s jiným pozemkem, jenž by se nacházel ve vlastnictví žalované. Totéž pak nutně platí i pro plnou moc. Odvolací soud vyložil obsah smlouvy o smlouvě budoucí a plné moci v souladu s §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2001, a v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, v němž Ústavní soud uvedl, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Prosadit se nemůže ani argumentace, že plná moc je neplatná pro absenci údaje o kupní ceně, za niž má být pozemek prodán. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia k výkladu některých ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2000, usměrnil rozhodovací praxi soudů i tím, že formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož v plné moci udělené k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitosti nemusí být uvedeno, komu a za jakou cenu má být nemovitost prodána. Předpokladem určitosti takové plné moci je, vedle nezaměnitelného označení osob zmocněnce a zmocnitele, také přesné vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§31 odst. 1 věta druhá, §37 odst. 1 obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska rozsahu zmocněncova oprávnění, všeobecná (generální), která opravňuje zástupce (zmocněnce) ke všem právním úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se pouze na některé právní úkony či pouze na jediný právní úkon; v obou případech může být plná moc formulována jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat volně podle nejlepšího vědomí a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou stanoveny hranice, ve kterých a jak má zástupce jednat. Požadavku určitosti proto vyhoví i taková plná moc, kterou vlastník nemovitosti zmocní zmocněnce, aby za něj jeho jménem uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitosti (§588 obč. zák.), bez toho, že by ve smlouvě uvedl komu a za jakou cenu má být nemovitost prodána. Takovou plnou moc je pak na místě vyložit tak, že zmocněnec byl zmocněn, aby podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vybral osobu kupujícího a dohodl se s ním o kupní ceně za prodávanou nemovitost. Překročení oprávnění vymezených v plné moci jednáním zmocněnce při výběru osoby kupujícího a sjednání výše kupní ceny v uvedeném případě - logicky vzato - nepřichází v úvahu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011).
Vzhledem k tomu, co bylo výše vyloženo, nelze přisvědčit žalované, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pochybil tím, že ve výroku rozhodnutí doplnil identifikaci pozemku. Žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, vyjadřuje názor, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.) ničeho na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, a že je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (§35 odst. 2 obč. zák.). Přehlíží však, že smlouva o smlouvě budoucí požadavek určitosti co do vymezení předmětu zamýšleného prodeje splňovala (pozemek byl identifikován tak, že nebyl zaměnitelný s jiným pozemkem); ve výroku soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvu ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř. bylo oproti smlouvě o smlouvě budoucí pouze doplněno označení pozemku pro potřebu zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to o dílčí údaj, že pozemek je veden ve zjednodušené evidenci (absence tohoto údaje nezpůsobila neurčitost označení předmětu prodeje ve smlouvě o smlouvě budoucí). Na podstatných náležitostech budoucí smlouvy tudíž nebylo nic podstatného doplněno.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu