ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.5216.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5216/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalovaným 1/ Z. P. , a 2/ H. P. , zastoupené JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova 5/7, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 65/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2008, č. j. 16 Co 494/2006-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2008, č. j. 16 Co 494/2006-94, jímž byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 4. října 2006, č. j. 8 C 65/2005-72, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí ideální jedné poloviny nemovitostí (konkrétně domu čp. 154 na pozemku par. č. 189, pozemku parc. č. 189 a pozemku zapsaného ve zjednodušené evidenci jako parc. č. 693) zapsaných na listu vlastnictví č. 145 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno - venkov, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nelze přisvědčit žalobkyni, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pro posouzení, zda jde o měnící či potvrzující rozsudek, není samo o sobě významné, jak odvolací soud rozhodl ve svém výroku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů, tzn. zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti z právních vztahů účastníků řízení. V dané věci posoudily soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků shodně, jestliže dospěly k závěru, že žalobkyni nevzniklo právo odstoupit od smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 18. 3. 1982. Na tom nic nemění, že soud prvního stupně odůvodnil tento závěr tím, že předmětem smlouvy bylo nedělitelné plnění, jehož část žalobkyně již obdržela a spotřebovala (a nemůže tudíž platně odstoupit od smlouvy), zatímco odvolací soud dovodil, že nebyl splněn zákonný předpoklad pro vznik práva odstoupit od smlouvy spočívající v poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění povinnosti zaplatit kupní cenu.
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž přípustné pouze k řešení právních otázek, jež se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení dovolatel zpochybnil). V dovolání lze proto samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Žalobkyně s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla nesprávnost právní kvalifikace smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 18. 3. 1982 a jíž žalobkyně na žalované převedla vlastnické právo k ideálnímu podílu domu čp. 154 a pozemku parc. č. 189 v katastrálním území P. I když argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahového vylíčení dovolacích námitek plyne, že její výtky jsou založeny výlučně na kritice způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů a správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí. Vytýká totiž odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně pominul důkazy podporující její tvrzení, že kupní smlouvou bylo zastíráno darování, resp. že při posouzení právního vztahu založeného „postupní“ smlouvou nevzal v úvahu, že (přes písemné znění smlouvy) vůle účastníků ve skutečnosti nesměřovala k úplatnému převodu spoluvlastnického podílu domu čp. 154 a pozemku parc. č. 189, nýbrž k převodu bezúplatnému (k darování). Výhrady k posouzení, jaká byla vůle jednajících, resp. k čemu směřovala, jsou zaměřeny proti skutkovým, nikoli právním závěrům. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže tedy žalobkyně zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že se žalovaní stali spoluvlastníky domu čp. 154 a pozemku č. 168 na základě platné kupní smlouvy, argumentací, že vůle smluvních stran nesměřovala k úplatnému převodu těchto nemovitostí, nýbrž k jejich darování, napadla tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Formuluje totiž vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci. Jinak řečeno namítá, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a vyšel z její verze skutku), musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci ohledně právní kvalifikace vztahu účastníků založeného smlouvou ze dne 18. 3. 1982. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, v němž bylo dovozeno, že pokud smluvní strany uzavřely ohledně nemovitostí simulovanou písemnou kupní smlouvu, kterou chtěly zastřít darování, není disimulovaná darovací smlouva platná, nebyla-li uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování, není přiléhavý již proto, že odvolací soud v dané věci nedospěl k závěru, že vlastnické právo k domu čp. 154 a pozemku č. 189 bylo na žalované převedeno darovací smlouvou, resp. že kupní smlouvou bylo zastíráno darování nemovitostí.
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, je nerozhodná výtka žalobkyně, že odvolací soud - přestože se od soudu prvního stupně odlišil v posouzení otázky možnosti částečného odstoupení od smlouvy - sám o věci rozhodl a odňal jí tím možnost zpochybnit zmíněný závěr řádným opravným prostředkem (odvoláním). Tuto námitku lze podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej například rozhodnutí publikovaná pod č. C 142 a C 457 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesně právního předpisu. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu. Navíc tato dovolací výtka není ani opodstatněná. Odvolací soud totiž zásadu dvojinstančnosti neporušil. Dospěl k závěru, že vzniku práva žalobkyně odstoupit od kupní smlouvy sice nebránil charakter poskytovaného plnění popř. skutečnost, že žalovaní žalobkyni již částečně plnili, nýbrž to, že žalobkyně nesplnila jeden ze zákonných předpokladů vzniku práva na odstoupení od smlouvy (neposkytla žalovaným dodatečnou přiměřenou lhůtu k zaplacení, resp. doplacení kupní ceny). Vycházel přitom stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně dopisem ze dne 24. 2. 2005 odstoupila od smlouvy, kterou na žalované převedla v ní popsané nemovitosti, tzn. že nezaložil své rozhodnutí na jiných skutečnostech, které by účastníkům nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Přestože nepřisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně ohledně důvodu, který bránil vzniku práva žalobkyně od smlouvy odstoupit, posoudil jím revidované rozhodnutí jako věcně správné. I on totiž dovodil, že žalobkyni právo odstoupit od smlouvy nevzniklo. Jinak řečeno, jestliže soudy obou stupňů vycházely ze shodných skutkových zjištění a oba se zabývaly otázkou, zda žalobkyni vzniklo právo od předmětné smlouvy odstoupit, nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení tím, že odvolací soud právní závěr, že žalobkyni nevzniklo právo odstoupit od smlouvy, opatřil jinými důvody (tedy shodná skutková zjištění jinak právně posoudil).
Bezpředmětná je výhrada žalobkyně, že odvolací soud hodnotil listinu obsahující její právní úkon odstoupení od smlouvy, ačkoli ji sám neprovedl k důkazu . Odvolací soud totiž převzal skutková zajištění, která z tohoto listinného důkazu učinil již soud prvního stupně. Těmto zjištěním pouze přisoudil jinou právní relevanci.
Dovolací námitka, že soudy ignorovaly nespornost tvrzení účastníků o jejich vůli převést bezúplatně nejen zemědělský pozemek č. 693, ale rovněž dům a pozemek parc. č. 168, a přesto, že šlo o nesporné zjištění, prováděly dokazování, nemá oporu ve spisu. Z jeho obsahu je zřejmé, že žalovaná - na rozdíl od žalovaného (syna žalobkyně) - od počátku popírala tvrzení žalobkyně, že dům a zahrada byly převáděny darem.
K výtce žalobkyně, že soudy neprovedly důkazy prokazující, že kupní smlouvou bylo zastíráno darování převáděných nemovitostí, je namístě zdůraznit, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V dané věci odvolacímu soudu nelze vytýkat, že nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení, na základě jaké smlouvy došlo k převodu domu čp. 154 a pozemku parc. č. 168, případně že v tomto směru neučinil skutkové zjištění. Ostatně žalobkyně ani nespecifikuje, které z jí nabízených důkazů soudy neprovedly a uchyluje se k obecnému tvrzení, že „provedeny nebyly důkazy prokazující její tvrzení“.
Bez významu jsou dovolací výhrady proti výroku o nákladech řízení, neboť občanský soudní řád nepřipouští dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu