ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.557.2008.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) F. H. a b) L. H, zastoupených Mgr. M. Z., advokátem, proti žalované L. T., , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 92/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2006, č. j. 15 Co 101/2005-299, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru na Sázavou rozsudkem ze dne 29. prosince 2004, č. j. 9 C 92/2000-242, určil, že žalobci „jsou vlastníky ideálního spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny vzhledem k celku nemovitosti - domu na pozemku o výměře 554 m2 zastavěná plocha, objekt bydlení, pozemku o výměře 554 m2 zastavěná plocha, objekt bydlení a pozemku o výměře 678 m2 zahrada v kat. území S., obec .. Tento spoluvlastnický podíl je ve společném jmění manželů - žalobců.“ Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 15 Co 101/2005-299, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobci uzavřeli dne 29. 7. 1996 se žalovanou, která je jejich dcerou, darovací smlouvu, jíž jí darovali svou jednu ideální polovinu zemědělské hospodářské budovy s pozemkem , jednu ideální polovinu pozemku - zahrady v k. ú. S.. Druhou ideální polovinu těchto nemovitostí daroval žalované A. S.. Žalovaná se ve smlouvě zavázala, že do tří měsíců ode dne ukončení rekonstrukce darované zemědělské budovy, tj. ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci, zřídí smluvně svým rodičům věcné břemeno bezplatného doživotního bydlení a užívání darovaných nemovitostí. Městský úřad v B. p. P., odbor výstavby, vydal dne 23. 6. 1999 kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 23. 7. 1999. Tímto rozhodnutím bylo povoleno užívání přestavby kolny, chléva a výměnku na rodinný dům o dvou bytových jednotkách, z nichž jedna sestává z WC, koupelny a obytné místnosti a druhá z předsíně, WC, koupelny, kuchyně, komory a dvou obytných místností. K uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene nedošlo pro neshodu účastníků o jejím obsahu. Vzájemné vztahy účastníků se postupně zhoršovaly a dne 26. 1. 2000 žalobci vyzvali žalovanou k vrácení daru z důvodu, že se opakovaně k nim i ostatním členům rodiny (Z. H. a M. H. - synům žalobců) chová způsobem porušujícím dobré mravy, jenž jednotlivě popsali. Ve výzvě tvrzené hádky a konflikty nebyly z části provedeným dokazováním prokázány a z části, která byla prokázána, je soud prvního stupně neposoudil jako jednání hrubě porušující dobré mravy vzhledem k vzájemnosti těchto konfliktů a absenci ochoty na obou stranách smírně spory řešit. Potud se odvolací soud s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil. Nepřisvědčil však jeho právnímu závěru, že žalovaná hrubým způsobem porušila dobré mravy vůči žalobcům tím, že nesplnila svůj závazek z darovací smlouvy a nezřídila smluvně v jejich prospěch věcné břemeno s tím, že šlo o její morální závazek postarat se o své rodiče a i když žalobci odmítli smlouvu o zřízení věcného břemene s ní uzavřít, nic jí nebránilo domáhat se žalobou nahrazení projevu jejich vůle. Odvolací soud totiž z důkazů, jimiž doplnil dokazování, zjistil, že žalovaná dne 10. 11. 1999 nabídla žalobcům uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene spočívajícího v užívání domu na pozemku v k. ú. S, a to jeho levé části při vstupu od dvora v rozsahu kuchyně, dvou pokojů, komory a příslušenství s tím, že pro předsíň a kotelnu se oprávněným zřizuje právo spoluužívání, které se vztahuje též na část půdy nacházející se nad bytem užívaným žalobci, a na dvůr a přilehlý průjezd za účelem volného přístupu k domu. Rozsah věcného břemene respektoval dosavadní užívání nemovitostí žalobci. Smlouvu předložila žalovaná k podpisu žalobcům, kteří to však odmítli a žádali zřídit věcné břemeno i pro své syny. Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalovaná své povinnosti z darovací smlouvy hodlala dostát; k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene však nedošlo pro nedostatek součinnosti ze strany žalobců. Uzavřel, že za této situace nelze nesplnění závazku žalovanou smluvně zřídit věcné břemeno ve prospěch žalobců považovat za hrubé porušení dobrých mravů. Konstatoval, že za rozpor s dobrými mravy nelze považovat jakékoliv nevhodné chování obdarovaného vůči dárcům, ale musí jít vždy o kvalifikované hrubé porušení dobrých mravů. Chování žalované nedosáhlo takové intenzity, aby se žalobci mohli úspěšně domoci vrácení daru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná neporušila dobré mravy, neboť žalobcům uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene nabídla. I nadále tvrdí, že rozsah věcného břemene a okruh subjektů z věcného břemene oprávněných byl pro ně neakceptovatelný. Vzhledem k tomu, že žalované darovali veškeré nemovitosti, které za svého života nabyli, měla se snažit splnit svůj morální závazek zřídit jim věcné břemeno s větším úsilím, než jaké vyvinula. Hrubé porušení dobrých mravů tak spatřují právě v nesplnění její povinnosti uzavřít s nimi smlouvu o zřízení věcného břemene. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005, jímž byla provedena novela občanského soudního řádu).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobci žádnou z těchto vad v dovolání nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobci obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávné právní posouzení věci spatřují žalobci v chybné aplikaci §630 obč. zák. odvolacím soudem, který dovodil, že jednání žalované spočívající v nesplnění závazku z darovací smlouvy zřídit jim smluvně k darovaným nemovitostem věcné břemeno nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu citovaného ustanovení, neboť žalobcům návrh na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene učinila a ti jej odmítli akceptovat.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení podal dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod C 276/ 3, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod C 1883/ 25, a ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost §630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárců totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Odvolací soud se při aplikaci §630 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci od této ustálené soudní praxe neodchýlil. Lze souhlasit s jeho závěrem, že nesplnění závazku žalovanou zřídit smluvně ve prospěch žalobců věcné břemeno bezplatného doživotního bydlení a užívání darovaných nemovitostí není hrubým porušením dobrých mravů za situace, kdy žalobci odmítli akceptovat nabídku žalované zřídit v jejich prospěch věcné břemeno v rozsahu respektujícím jejich dosavadní užívání nemovitostí. V dané věci bylo prokázáno, že žalovaná předložila žalobcům k podpisu smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 10. 11. 1999. Žalobci ji však odmítli podepsat. Okolnost, že žalovaná nevyvinula větší úsilí, aby dostála svému závazku z darovací smlouvy, nelze posuzovat jako chování hrubě porušující dobré mravy. Uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, jakožto dvoustranného právního úkonu, totiž předpokládá shodný projev vůle obou smluvních stran. V posuzovaném případě žalovaná, coby jedna ze smluvních stran, vyvinula náležitou iniciativu a předložila žalobcům nabídku smlouvy. Okolnost, že žalobci odmítli učiněnou nabídku akceptovat s odůvodněním, že žádají zřídit věcné břemeno i ve prospěch svých dvou synů, nelze přičíst k tíži žalované, neboť závazek žalované v takové podobě darovací smlouva neobsahovala. Závěr odvolacího soudu, že chování žalované nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., jež by opravňovalo žalobce požadovat vrácení daru, je tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a hmotným právem.
Protože se žalobcům nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud jejich dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci neměli úspěch ve věci a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu