ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5902.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5902/2017-122
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M & M reality holding a.s. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 1675/2 (identifikační číslo osoby: 274 87 768), zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalovanému P. Š., bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o 50.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 23/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 51 Co 141/2017-87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 51 Co 141/2017-87, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 50.000 Kč (s příslušenstvím) z titulu smluvní pokuty ze zprostředkovatelské smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, č. j. 28 C 23/2015-50, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 50.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. od 29. 8. 2014 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č. j. 51 Co 141/2017-87, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Je přesvědčena, že závěry, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi účastníky a řídící se zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem /dále jen „obch. zák.“/, je jako celek neplatná, neboť obsahuje ujednání směřující ke zhoršení právního postavení žalovaného - spotřebitele a že ujednání o smluvní pokutě je neplatné rovněž proto, že je neurčité a nesrozumitelné), nekorespondují s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Oproti odvolacímu soudu především prosazuje, že posuzovaná zprostředkovatelská smlouva je platným právním úkonem, neboť její ujednání ohledně provize nesměřuje ke zhoršení postavení smluvní strany, která není podnikatelem. Na podporu své argumentace připomíná rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3900/2008, v němž Nejvyšší soud připustil, že v rámci smluvní autonomie není vyloučeno, aby si účastníci zprostředkovatelské smlouvy platně sjednali odlišný režim ohledně nároku na provizi. Zdůrazňuje, že ani z rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, na které odkázal odvolací soud, nevyplývá, že by v případě, že si smluvní strany dohodly vyloučení ustanovení §774 obč. zák., byla neplatná smlouva jako celek, Vyplývá z něj pouze, že má-li být nějaký právní úkon shledán neplatným, bude to pouze ona dohoda, podle níž má zprostředkovatel právo na odměnu již jen na základě obstarání příležitosti (tedy dohoda o volbě obch. zák.), nikoli celá zprostředkovatelská smlouva. Připomíná, že žalobou neuplatnila nárok na zaplacení provize, nýbrž nárok na zaplacení smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě považuje za srozumitelné i určité. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě se v celém rozsahu vyhovuje a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, vyjádřil se k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobkyní) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil platnost zprostředkovatelské smlouvy v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně, žalovaný a J. Z. uzavřeli dne 23. 9. 2013 smlouvu o zprostředkování a poskytování služeb, jíž se žalobkyně (zprostředkovatelka) zavázala za provizi 50.000 Kč vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne žalovanému a J. Z. (klientům) příležitost uzavřít kupní smlouvu na specifikované nemovitosti s vyhledaným zájemcem; smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2013. V článku 2 odst. 2.6 smlouvy bylo sjednáno, že klienti nebudou činit žádné kroky, které by mohly vést ke ztížení či znemožnění úspěšného zprostředkování uzavření kupní smlouvy, ani sami neuzavřou smlouvu, jíž by nemovitosti převedli na třetí osobu nevyhledanou zprostředkovatelem. Pro případ porušení těchto závazků byla sjednána smluvní pokuta ve výši 50.000 Kč. Dne 14. 11. 2013 uzavřeli žalovaný a J. Z. s F. J. kupní smlouvu na předmětné nemovitosti s právními účinky vkladu vlastnického práva k 4. 12. 2013. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty dopisy ze dne 10. 3. 2014 a 19. 8. 2014. Zatímco soud prvního stupně posoudil zprostředkovatelskou smlouvu jako platný právní úkon a uzavřel, že její ujednání o smluvní pokutě nepředstavuje nerovnováhu mezi právy a povinnostmi účastníků, odvolací soud dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva je jako celek neplatná, neboť obsahuje ujednání, jímž se účastníci smluvně odchýlili od zákona v neprospěch žalovaného - spotřebitele (§55 odst. 1, 3 obč. zák.; smluvně si totiž vyloučili aplikaci §774 obč. zák., jestliže se dohodli, že žalobkyně - zprostředkovatel má právo na odměnu již jen na základě obstarání příležitosti k uzavření smlouvy (tj. uzavřeli dohodu směřující ke zhoršení právního postavení žalovaného, který není podnikatelem). Je-li zprostředkovatelská smlouva jako celek neplatná, je neplatné i její ujednání o smluvní pokutě a žalobkyni na ní nevznikl nárok. Pro případ, že by smlouva jako celek nebyla shledána neplatnou, odvolací soud obiter dictum dovodil, že ujednání o smluvní pokutě není určité a srozumitelné.
Podle §262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.
Podle §52 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 2).
Úprava spotřebitelských smluv je použitelná vždy, jestliže občanský zákoník je použitelný alespoň subsidiárně, ledaže z občanského zákoníku či zvláštního zákona vyplývá něco jiného [§54 písm. g) obč. zák.]. Není podstatné označení smlouvy. Spotřebitelskou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení mohou být i nepojmenované smlouvy (§51 obč. zák.). Úprava spotřebitelských smluv dopadá i na smluvní typy upravené ve zvláštních předpisech. Prostřednictvím §262 odst. 4 obch. zák. je úprava spotřebitelských smluv použitelná i na vztahy obchodněprávní. Ve vztazích podle §261 a podle §262 odst. 1 obch. zák. se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení části třetí obchodního zákoníku na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Navíc smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Její odpovědnost za škodu, za prodlení či za vady vychází tedy z obecné úpravy v občanském zákoníku. I ve vztazích, které se řídí obchodním zákoníkem, musí být použita ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, jestliže je to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem (§262 odst. 4 obch. zák.).
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.) - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5460/2016.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu v názoru, že pro spotřebitelské smlouvy platí, že strany se nemohou smluvně odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a že v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (srov. §55 odst. 1 a 3 obč. zák.); smluvní vyloučení ustanovení §774 obč. zák. a jeho nahrazení dohodou, podle níž má zprostředkovatel právo na odměnu již jen na základě obstarání příležitosti k uzavření smlouvy, lze tudíž posoudit jako neplatné, neboť je pro spotřebitele zjevně nevýhodnější. Neobstojí však závěr, že to způsobuje neplatnost smlouvy jako celku, tedy i jeho ujednání o smluvní pokutě. Příkladmo lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1348/2018, ze kterého se podává, že dotčené ujednání způsobuje pouze neplatnost konkrétní části smlouvy - v posuzovaném případě ujednání o odměně za zprostředkování - nezpůsobuje však neplatnost smlouvy jako celku. Zprostředkovatelská smlouva, kterou účastníci uzavřeli v režimu obchodního zákoníku, není tudíž jako celek neplatná a nemůže být - bez dalšího - neplatné ani její ujednání o smluvní pokutě, z něhož žalobkyně dovozuje žalobou uplatněný nárok.
Ve své judikatuře, např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2667/2017, Nejvyšší soud konstatoval, že právní úkon je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí jeho výkladu o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (§35 odst. 2, 3 obč. zák.). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Jde-li o výslovný právní úkon, je třeba v označení předmětu právního úkonu rozlišovat, zda vada spočívá jen v jeho nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit postupem podle §35 odst. 2 obč. zák., nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným, jakého předmětu se týká (např. z důvodu jeho záměny za jiný předmět).
Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v posuzované zprostředkovatelské smlouvě není podle ustanovení §37 obč. zák. určité a srozumitelné, neobstojí. Smluvní strany se výslovně dohodly, že pokud „ klient poruší své povinnosti uvedené v čl. II dohody či se jeho prohlášení v čl. II uvedená ukáží být nepravdivá, neúplná, klamavá nebo zavádějící, je klient povinen zaplatit zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši provize “. Toto slovní vyjádření jejich vůle je zcela srozumitelné a určité. Je z něho nepochybně seznatelné, jaká vůle v něm byla projevena (vůle klientů hradit zprostředkovateli sankci v dohodnuté výši v případech jednoznačně vymezených) a zcela zřejmý je i jeho věcný obsah. Sama skutečnost, že účastníky nebylo dohodnuto, zda v případě konkrétního porušení smlouvy budou smluvní pokutu hradit oba klienti společně a nerozdílně nebo podle míry svého vlastnického podílu na nemovitostech, neurčitost zmiňovaného ujednání nezakládá. Vypořádání společných závazků dlužníků totiž vyplývá přímo ze zákona; podle §511 odst. 2 obč. zák., platí, že není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech dlužníků na dluhu ve vzájemném poměru stejné. I když odvolací soud v napadeném rozhodnutí hovoří současně o nesrozumitelnosti dotčeného smluvního ujednání, tuto ve skutečnosti nedovodil, resp. neuvedl, že by podle způsobu jeho vyjádření nebylo možné stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena.
Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená dne 23. 9. 2013, je jako celek neplatná a již proto je neplatné i její ujednání o smluvní pokutě, obiter dictum, že toto ujednání je neplatné z důvodu nesrozumitelnosti a neurčitosti, nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou shora citovanými rozhodnutími. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu