ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2667.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2667/2017-119
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 174/1, proti žalované Aquasvět, s.r.o. , se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19 (identifikační číslo osoby 292 15 889), zastoupené Mgr. Ing. Milanem Šoubou, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o 52.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 116/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, č.j. 19 Co 72/2016-92, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2017, č.j. 19 Co 72/2016-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, č.j. 19 Co 72/2016-92, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2017, č.j. 19 Co 72/2016-112, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, č.j. 46 C 116/2013-60, se ruší a věc se Městskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 24. 9. 2015, č.j. 46 C 116/2013-60, kterým Městský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobci 52.500 Kč s 7,5% úroky z prodlení od 14. 9. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud pouze odkázal na právní posouzení soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „žalovaná je povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení dle ust. §451 a násl.“ občanského zákoníku (včetně úroků z prodlení v zákonné výši), protože smlouva o budoucí kupní smlouvě z 20. 4. 2012 je pro neurčitost předmětu budoucího převodu neplatná.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž oponuje závěru, podle něhož „chybějící zlomek před vymezením vlastnického podílu k předmětu koupě“ ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě z 20. 4. 2012 způsobuje její neplatnost z důvodu neurčitosti (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Předmět převodu byl skutečně specifikován chybně, neboť u pozemku měl být správně uveden spoluvlastnický podíl ve výši 10/12 z 6194/440448, který se váže k bytové jednotce, a v případě podílu nebytové jednotky měl být správně uveden spoluvlastnický podíl na pozemku o velikosti 10/12 z 6194/438448 x 2000/440448. Smluvním stranám bylo od počátku zřejmé, že předmětem převodu bude byt nacházející se v domě postaveném na parcelách, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy, na pozemcích, a spoluvlastnického podílu nebytové jednotky. Soudy podle dovolatelky nezohlednily to, že smlouva o budoucí smlouvě kupní není listinou, na jejímž základě měl být povolen vklad práva do katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.); otázku platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §37 odst. 3 obč. zák. není právní úkon neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel – zejména – z toho, že smlouvou o rezervaci nemovitosti z 5. 4. 2012 se žalovaná (zprostředkovatelka) zavázala „vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl možnost uzavřít jako kupující kupní smlouvu nebo budoucí kupní smlouvu,“ kterou měla žalovaná na své náklady vypracovat, a žalobce (zájemce) se zavázal uhradit provizi (52.500 Kč), na niž vznikne žalované právo podpisem zprostředkovávané smlouvy, tj. smlouvy o převodu bytové jednotky [„ nacházející se v domě postaveném na pozemcích, a s tím souvisejícího spoluvlastnického podílu ve výši 6194/440448 na společných částech domu na pozemcích, jakož i spoluvlastnického podílu na jednotce, dílna nebo provozovna, ve výši 6194/438448, a s tím souvisejícího spoluvlastnického podílu ve výši 6194/438448 x 2000/440448 na společných částech domu a na pozemcích, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště B.-m., obec B., část obce B., k. ú. B.“ (dále jen „bytová jednotka“)]. Do 31. 5. 2012 se žalovaná zavázala nenabízet bytovou jednotku jiným zájemcům s tím, že rezervační zálohu ve výši 52.500 Kč, kterou žalobce zaplatil v hotovosti 5. 4. 2012, započítá na úhradu provize, bude-li podepsána zprostředkovávaná smlouva. Nebude-li – bez zavinění žalobce – zprostředkovávaná smlouva uzavřena, vrátí žalovaná „do pěti (5) pracovních dnů“ uhrazenou část zálohy nebo zálohu v plné výši žalobci. Smlouvou o budoucí kupní smlouvě z 20. 4. 2012 se žalobce (budoucí kupující) a J. V. (budoucí prodávající) dohodli, že uzavřou kupní smlouvu, jejímž předmětem bude shora specifikovaná bytová jednotka. V obou smlouvách byl předmět (budoucího) převodu zčásti označen nesprávně, tj. v rozporu s tím, co vyplývá z listin katastru nemovitostí; spoluvlastnický podíl pozemku, zapsaného na listu vlastnictví činil 15485/1315344 a výše spoluvlastnického podílu budovy, zapsané na listu vlastnictví, činila 3097/219224.
Právní úkon je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí jeho výkladu o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (§35 odst. 2, 3 obč. zák.). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Jde-li o výslovný právní úkon, je třeba v označení předmětu právního úkonu rozlišovat, zda vada spočívá jen v jeho nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit postupem podle §35 odst. 2 obč. zák., nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným, jakého předmětu se týká (např. z důvodu jeho záměny za jiný předmět). Také v případě listiny, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí (a takovou smlouva o budoucí smlouvě kupní z 20. 4. 2012 není /viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1497/2005/), nezpůsobuje bez dalšího neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu, není-li převáděná věc označena v souladu se zákonem. Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (tak jako v případě smlouvy o smlouvě budoucí kupní z 20. 4. 2012), musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu; určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009).
Není pochyb o tom, že smlouva o smlouvě budoucí musí pod sankcí neplatnosti obsahovat ujednání o podstatných náležitostech budoucí smlouvy, tj. v projednávaném případě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky podle §6 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), a to v rozsahu, který je podmíněn tím, zda jde o jednotku již existující nebo o jednotku, která teprve vznikne na základě prohlášení vlastníka budovy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4404/2008, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2147/2016, nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14).
V dané věci je podstatné to, že smlouva o budoucí kupní smlouvě z 20. 4. 2012 náležitosti předepsané ustanovením §6 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovala, ovšem – pokud jde o výši spoluvlastnického podílu pozemku, spoluvlastnického podílu budovy a čísla příslušného listu vlastnictví – chybně. Co mělo být předmětem budoucího převodu, nevzbuzovalo žádné pochybnosti nejen ve vztahu mezi smluvními stranami, ale ani navenek. Za této situace lze uzavřít, že uvedené pochybení neplatnost smlouvy o budoucí kupní smlouvě nezpůsobuje (§37 odst. 3 obč. zák.).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že závazek z bezdůvodného obohacení vzniká jen v případě, že mezi účastníky neexistuje jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost, která směřuje ke stejnému cíli, a že o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. nejde, je-li povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena smluvně (zde článkem II bodem 5 smlouvy o rezervaci nemovitosti z 5. 4. 2012).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu