ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5460.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5460/2016-322
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně VAPES CE s.r.o. se sídlem Horní Suchá, Stonavská 51/6, identifikační číslo osoby 258 88 595, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 39/2, proti žalovanému R. S. , zastoupenému Mgr. Hanou Bočkovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Nádražní 308/3, o zaplacení 226.986 Kč s příslušenstvím, 376.133 Kč s příslušenstvím, úroku v částce 12.463,36 Kč, úroků z prodlení v částce 12.301,17 Kč a smluvní pokuty 401.581 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 219 C 83/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2016, č. j. 57 Co 701/2015-275, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2016, č. j. 57 Co 701/2015-275, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-225, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-231, ve výrocích II. a V. zamítajících žalobu o zaplacení částek 226.986 Kč se specifikovanými úroky a 376.133 Kč se specifikovanými úroky, a proti jeho části výroku II., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-225, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-231, tak, že se zamítá žaloba v rozsahu úroku ve výši 10 % ročně z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.463,36 Kč a úroku z prodlení z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.301,17 Kč, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2016, č. j. 57 Co 701/2015-275, v části výroku II., jíž byl změněn žalobě vyhovující rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-225, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-231, tak, že žaloba o zaplacení částky 401.581 Kč představující smluvní pokutu 0,5 % denně z částky 400.000 Kč od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011, z částky 391.861 Kč od 30. 3. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200.000 Kč za den 23. 6. 2011 se zamítá, a ve výrocích III. a V. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-225, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-231, ve výrocích IV., VI., VIII.-X., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Bruntále - pobočce v Krnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 24. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-225, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-231, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok ve výši 10 % ročně z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.463,36 Kč a úrok z prodlení z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.301,17 Kč (výrok I.), částku 401.581 Kč představující smluvní pokutu 0,5 % denně z částky 400.000 Kč od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011, z částky 391.861 Kč od 30. 3. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200.000 Kč za den 23. 6. 2011 (výrok IV.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 226.986 Kč s 10 % úrokem ročně z částky 226.986 Kč od 5. 11. 2009 do 23. 6. 2011 a od 30. 11. 2012 do zaplacení, s 10 % úrokem ročně z částky 114.984,76 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012, se zákonným úrokem z prodlení z částky 226.986 Kč od 5. 11. 2009 do 23. 6. 2011 a od 30. 11. 2012 do zaplacení a z částky 114.984,76 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 (výrok II.), o zaplacení částky 376.133 Kč s 0,08 % úrokem denně z částky 400.000 Kč od 24. 6. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 376.133 Kč od 24. 6. 2011 do zaplacení, a o zaplacení částky 959 Kč představující smluvní pokutu 0,5 % denně z částky 191.861 Kč za den 23. 6. 2011 (výrok V.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky VI., VIII.-X.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 57 Co 701/2015-275, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V. zamítajících žalobu žalobkyně potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výrocích I. a IV. tak, že žalobu žalobkyně v rozsahu úroku ve výši 10 % ročně z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.463,36 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.301,17 Kč a částky 401.581 Kč představující smluvní pokutu 0,5 % denně z částky 400.000 Kč od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011, z částky 391.861 Kč od 30. 3. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200.000 Kč za den 23. 6. 2011 zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III., V.).
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 500.000 Kč na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 20. 4. 2009. Žalovaný se zavázal žalobkyni půjčené peníze vrátit do 15. 5. 2009. Strany si sjednaly úrok ve výši 10 % ročně pouze pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení. Žalovaný dne 20. 4. 2009 vystavil směnku vlastní na částku 500.000 Kč splatnou 15. 5. 2009 ve prospěch žalobkyně. Dále žalobkyně poskytla žalovanému částku 400.000 Kč na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 10. 2. 2010. Žalovaný se zavázal půjčený obnos žalobkyni vrátit do 30. 11. 2010 spolu s úrokem 0,08 % denně. Pro případ prodlení s vrácením půjčky si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky. Dne 10. 2. 2010 vystavil žalovaný směnku vlastní na částku 400.000 Kč splatnou dne 30. 11. 2010 ve prospěch žalobkyně. Obě směnky byly vystaveny v souvislosti s půjčkami a jejich účelem bylo zajistit pohledávky žalobkyně ze smluv o půjčce. Žalovaný na dluh z půjčky ze dne 20. 4. 2009 plnil dne 4. 11. 2009 částku 300.000 Kč, dne 28. 3. 2011 částku 150.000 Kč a dne 22. 6. 2011 částku 50.000 Kč, aniž určil, zda plní na jistinu či její příslušenství. Smlouvou ze dne 6. 6. 2013 žalobkyně postoupila M. S. (vystupujícímu v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem jako žalobce b/) pohledávku ve výši 20.804,79 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení za dobu od 16. 5. 2009 do 4. 11. 2009 ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 4. 2009. Dále mu žalobkyně postoupila směnku na zaplacení 500.000 Kč vystavenou dne 20. 4. 2009; M. S. podal dne 28. 7. 2011 proti žalovanému žalobu o zaplacení směnečné sumy 500.000 Kč s postižními právy ze směnky. Krajský soud v Ostravě žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 30. 8. 2011, č. j. 3 Cm 347/2011-10, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2012. Usnesením Okresního soudu v Bruntále-pobočky v Krnově ze dne 16. 7. 2012, č. j. 19 Exe 961/2012-14, byla nařízena exekuce k vymožení povinnosti povinného (žalovaného) zaplatit oprávněnému (M. S.) pohledávku 500.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 6 % ročně od 15. 5. 2012 do zaplacení. Žalovaný v exekuci uhradil ve dnech 29. 11. 2012 a 9. 1. 2014 částky 844.000 Kč a 2.009 Kč. M. S. sdělil žalovanému číslo účtu, na který má uhradit částku 400.000 Kč na směnku vystavenou dne 10. 2. 2010 postoupenou mu žalobkyní. Žalovaný ve dnech 21. 6. 2011 a 22. 6. 2011 uhradil na určený účet dvě platby po 200.000 Kč.
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k právnímu závěru, že účastníci uzavřeli dvě smlouvy o půjčce v souladu s §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“); u prvé z nich si sjednali - jen pro případ prodlení s úhradou dluhu - úrok ve výši 10 % a u druhé z nich úrok ve výši 0,08 % denně (§658 obč. zák.). Obě vystavené směnky mají charakter zajišťovacích směnek coby prostředku zajištění pohledávek ze smluv o půjčce. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že v případě, kdy žalovaný neurčí, na který z více dluhů plní, má právo tzv. destinace věřitel. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, a konstatoval, že v tom případě lze vycházet ze zásad priority, popř. proporcionality. Protože žalovaný u jednotlivých plateb neuvedl, zda mají být započítány nejprve na jistinu či na příslušenství, a poskytnuté plnění nestačilo na vyrovnání celého dluhu, odvolací soud - s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1598/2009 - určil, které části dluhu ve výši 500.000 Kč se smluveným úrokem a úrokem z prodlení z půjčky ze dne 20. 4. 2009 byly uhrazeny z plnění žalovaného ve výši 300.000 Kč, 150.000 Kč a 50.000 Kč, s tím, že od 23. 6. 2011 žalovaný dlužil žalobkyni 111.672 Kč s 10 % smluveným úrokem a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 %. Vzhledem k charakteru zajišťovací směnky zaujal právní názor, že vymožením plnění na směnku ve výši 500.000 Kč (i když byla postoupena na M.S.) byl uhrazen zbylý dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 4. 2009; žalobu o zaplacení 226.986 Kč včetně smluvených úroků a úroků z prodlení tudíž neshledal opodstatněnou. Ani požadavek na zaplacení 376.133 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce ze dne 10. 2. 2010 neshledal důvodným. I v tomto případě přihlédl k charakteru směnky vystavené téhož dne na částku 400.000 Kč a k tomu, že žalovaný poskytl majiteli této směnky ve dnech 22. 6. 2011 a 23. 6. 2011 náhradní plnění po 200.000 Kč, a dovodil, že závazek žalovaného z této smlouvy o půjčce (závazek uhradit jistinu) zanikl splněním. Oproti žalobkyni měl za to, že vystavená směnka zajišťovala pouze jistinu, a nikoli její příslušenství. Žalovaný byl sice v prodlení s plnění 400.000 Kč, žalobkyně však uplatnila žalobou částku 376.133 Kč s 0,08 % úrokem od 24. 6. 2011 do zaplacení; uhradil-li žalovaný náhradním plněním jistinu dne 23. 6. 2011, následujícího dne již v prodlení nebyl a nebyl ani povinen platit smluvený úrok. Odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a dovodil, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§544, §39 obč. zák.). Okolnost, že žalobkyně uplatnila žalobou smluvní pokutu jen ve výši 0,5 %, považoval za nerozhodnou z hlediska úvah o nemravnosti sjednané smluvní pokuty.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a V., a ve výroku II. (včetně akcesorických nákladových výroků III. a V.).
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění a soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl v rozsahu 12.463,36 Kč smluveného úroku, 12.301,17 Kč úroku z prodlení (výrok I.) a 401.581 Kč smluvní pokuty (výrok IV.) a v rozsahu 226.986 Kč s příslušenstvím a 376.133 Kč s příslušenstvím ji zamítl (výroky II. a V.), přičemž odvolací soud zamítavé výroky II. a V. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a ve vyhovujících výrocích I. a IV. jej změnil tak, že žalobu zamítl v rozsahu 12.463,36 Kč, 12.301,17 Kč a 401.581 Kč, došlo k tzv. rozštěpení nároku žalobkyně na práva se samostatným skutkovým základem. Přípustnost dovolání vůči jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se rozštěpených nároků se posuzuje samostatně.
Jelikož žalobkyně učinila předmětem dovolacího řízení (mimo jiné) smluvené úroky v kapitalizované výši 12.463,36 Kč a úroky z prodlení v kapitalizované výši 12.301,17 Kč nepřesahující limitní částku 50.000 Kč, není dovolání v této části objektivně přípustné vzhledem k omezení obsaženému v §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah v posuzovaném případě nejde).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky, zda lze odepřít soudní ochranu za situace, kdy smluvní pokuta je sice sjednána v nepřiměřené výši, avšak žalobní požadavek je z hlediska dobrých mravů uplatněn v akceptovatelné výši, kterou by měl dovolací soud vyřešit jinak než ve své dosavadní judikatuře. K tomu, aby bylo možno uzavřít, že dovolání je takto přípustné, však musí být z dovolání patrno, od kterého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena dovolatelem předestřená otázka, se má dovolací soud odklonit. Protože takový údaj se z dovolání nepodává, trpí dovolání v této části vadou, kterou již nelze odstranit a která brání dovolacímu soudu, aby se nastolenou otázkou zabýval.
Žalobkyně je přesvědčena, že dovolání je přípustné k řešení otázky oprávněnosti věřitele destinovat platbu dlužníka na konkrétní závazek, pokud tak neučiní při mnohosti závazků dlužník sám, kterou má dovolací soud posoudit jinak, než jak ji vyřešil v rozsudku ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004. Prosazuje názor, podle něhož rezignuje-li dlužník na své právo a neurčí-li, na který z více závazků plní, přenechává toto právo věřiteli. Teprve až v případě, kdy věřitel nevyužije práva destinovat plnění, uplatní se princip priority a subsidiárně proporcionality. Má za to, že při absenci vůle dlužníka nelze proti výslovné vůli věřitele vnucovat destinaci plnění za stavu, kdy zákon k této otázce mlčí.
Dovolací soud v poukazovaném rozhodnutí vysvětlil, že splnění dluhu (soluce) nastává na základě jednostranného právního úkonu účastníka občanskoprávního vztahu (dlužníka), kterým poskytuje druhému účastníkovi tohoto vztahu (věřiteli) předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu. Vyžaduje-li to povaha předmětu plnění (zejména spočívá-li v povinnosti něco dát), dochází ke splnění dluhu, jen jestliže druhý účastník občanskoprávního vztahu (věřitel) plnění svým jednostranným právním úkonem přijme nebo jestliže bude složeno v souladu se zákonem do úřední (soudní) úschovy. Představuje-li splnění dluhu jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit. V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází právo volby, který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán (vzhledem k absenci výslovné právní úpravy zániku více dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění v občanském zákoníku), pak lze vycházet - obecně vzato - buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat - jak je zřejmé z povahy věci - podle zásady proporcionality.
Dovolací soud neshledává žádný důvod k tomu, aby se odklonil od těchto závěrů, které již dříve odůvodnil a formuloval v označeném rozhodnutí (na něž navázal v celé řadě svých rozhodnutí představujících ustálenou rozhodovací praxi), a které odvolací soud přiléhavě aplikoval v posuzovaném případě. Dovolání tudíž není k nastolené otázce přípustné.
Žalobkyně namítá, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný určil své platby ve výši 150.000 Kč a 50.000 Kč na půjčku ze dne 20. 4. 2009, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, který dosahuje ústavněprávní rozměr. Oproti odvolacímu soudu považuje žalovaným použitý variabilní symbol 141414 pouze za fantazijní údaj, který nelze přiřadit ani k jedné z půjček, a účel textu „děkuji R.“ shledává pouze v identifikaci plátce a vyjádření vděku. Dovolací soud připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, který se uplatní i ve vztahu k námitce porušení základních práv a svobod. V nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zaujal právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Žalobkyně tomuto požadavku nedostála, jak je zřejmé z obsahu této části dovolání, které tak trpí kvalifikovanou vadou.
Žalobkyně dále dovozuje přípustnost dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 329/16, a namítá, že závěr odvolacího soudu o povaze vystavených směnek představuje extrémní nesoulad s provedenými důkazy; má za to, že odvolací soud svým postupem porušil její ústavně zaručená základní práva a svobody. Konkrétně mu vytýká, že závěr o zajišťovací povaze směnek založil nesprávně na úvaze o datech jejich vystavení a směnečných sumách, jež korespondují s údaji ve smlouvách o půjčce, a v případě smlouvy o půjčce ze dne 20. 4. 2009 pak ještě na výpovědích žalovaného a jeho manželky T. L., aniž se zabýval a vypořádal s jejími námitkami (jež v dovolání rekapituluje) a řádně své rozhodnutí odůvodnil; tím porušil její právo na spravedlivý proces. Vyjadřuje názor, že z blíže rozvedených důvodů prokázala nevěrohodnost výpovědí žalovaného i jeho manželky.
Žalobkyně svými výhradami (posuzováno podle obsahu) odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl na základě nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci; rozebírá výpovědi žalovaného, svědků a další v řízení provedené důkazy, přičemž podrobně konfrontuje hodnocení jednotlivých důkazů a z nich učiněná zjištění odvolacím soudem s vlastním hodnocením důkazů z hlediska věrohodnosti a závažnosti a z nich dovozuje odlišná zjištění. Přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4085/2009, vyplývá, že „hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. […] Ustanovení §132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu.“ Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá zpochybňovaný závěr, že vystavenými směnkami byly zajištěny pohledávky ze smluv o půjčce; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by dosáhl značné intenzity, a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. Ani ohledně těchto námitek není dovolání přípustné.
Výhradou, že odvolací soud se v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi jejími námitkami, žalobkyně namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalobkyně, že odvolací soud extrémně vybočil ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu esenciální. Ostatně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky ESLP ve věcech V. d. H. versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 /stížnost č. 16034/90/, R. T. versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 /stížnost č. 18390/91/, H. versus Francie ze dne 19. 2. 1998 /stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I/ a H. versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 /stížnost č. 49684/99/).
Žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s otázkou, zda směnka vystavená dne 10. 2. 2010 zajišťovala pouze jistinu z půjčky ve výši 400.000 Kč, a nikoli i další nároky z půjčky, kterou považuje za právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Rozhodnutí odvolacího soudu je (mimo jiné) založeno na skutkovém závěru, že účastníci dne 10. 2. 2010 uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě níž žalobkyně poskytla 400.000 Kč žalovanému, který se zavázal jí půjčené prostředky vrátit do 30. 11. 2010. Téhož dne žalovaný vystavil směnku, která zajišťovala vrácení půjčeného obnosu 400.000 Kč žalovaným žalobkyni. Takto zajištěna byla pouze jistina, nikoli její příslušenství, popř. sjednaná smluvní pokuta. Tento skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem, je nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný. Bez významu je tudíž námitka žalobkyně zpochybňující skutkový (nikoli právní) závěr odvolacího soudu, že směnka zajišťovala pouze vrácení půjčených 400.000 Kč. Ani tato námitka nebyla způsobilá přípustnost dovolání založit.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně v rozsahu vyplývajícím z výroku I. tohoto rozhodnutí odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Žalobkyně konečně spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky hmotného práva, a to (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně obsažené ve smlouvě o půjčce ze dne 10. 2. 2010, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/ 2006, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, a ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006.
Dovolání je k posouzení takto nastolené právní otázky přípustné podle §237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vskutku odchýlil, a je i důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě o půjčce ze dne 10. 2. 2010 z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., neboť zohlednil pouze výši sjednané smluvní pokuty, aniž se současně zabýval dalšími pro věc rozhodnými okolnostmi.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v §544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§39 obč. zák.).
Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Za právně relevantní je považována i okolnost celkového zajištění pohledávky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007). Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak ne jediným.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se již v otázce úměry sankční povinnosti představující smluvní pokutu ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5% denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009). Uvedené - jak rovněž dovodila judikatura - neplatí bezvýjimečně (bez dalšího), nýbrž „zpravidla“, tj. neexistují-li okolnosti odůvodňující mimořádnou výši pokuty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010).
V rozporu s tím, co bylo uvedeno, odvolací soud svůj závěr, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, učinil pouze s poukazem na její sjednanou výši. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu jen konstatoval, že „ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům“. V intencích ustálené judikatury však neposuzoval další relevantní okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta v tomto specifickém případě sjednána. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž nesprávné; závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty proto nemůže zatím obstát.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 401.581 Kč, a v akcesorických nákladových výrocích III. a V. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ve stejném rozsahu (tj. ve výrocích IV., VI., VIII.-X.) zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Za této situace se jeví nadbytečným zabývat se námitkou žalobkyně, že napadený rozsudek je v části týkající se smluvní pokuty nepředvídatelný, v důsledku čehož měla být zkrácena na svém ústavním právu na spravedlivý proces.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu