ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.796.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 796/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně STEATIT s. r. o. se sídlem v Domažlicích, Klenčí pod Čerchovem 181, identifikační číslo 43873545, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, proti žalovanému městu Bělá nad Radbuzou , identifikační číslo 00253235, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní 31, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 47/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2012, č. j. 11 Co 7/2012-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu, kterou na ní bude převedeno vlastnické právo k rozestavěné budově na pozemku parc. č. 636 a k pozemkům parc. č. 636 a parc. č. 485/5, vše v katastrálním území B. nad R. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). Uvedla, že žalovaný odmítl plnit podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní s odůvodněním, že je neplatná.
Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 4 C 47/2011-92, uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. července 2012, č. j. 11 Co 7/2012-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci (žalobkyně pod původní obchodní firmou STEATIT v. o. s.) uzavřeli v červnu 2001 smlouvu o budoucí smlouvě, v níž se žalovaný zavázal uzavřít do 31. 12. 2010 se žalobkyní kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Již dříve, a to 22. 1. 2001 získala žalobkyně předmětné nemovitosti do nájmu a původní garáže přestavěla na své náklady na výrobní halu, kterou podnajala obchodní společnosti HORMANN CERAMIC CZ, s. r. o.; informace o tom, že předmětné nemovitosti byly pronajaty a mají být žalobkyni prodány, byla vyvěšena na informační nástěnce žalovaného. Dne 15. 5. 2001 zastupitelstvo žalovaného projednalo a schválilo smlouvu o smlouvě budoucí. Dne 21. 12. 2010 uzavřeli účastníci dodatek ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě, kterým prodloužili lhůtu k uzavření realizační smlouvy do 31. 1. 2011. Zastupitelstvo obce ve svém usnesení číslo 4 ze dne 9. 2. 2011 konstatovalo, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, protože záměr obce disponovat s předmětnými nemovitostmi nebyl zveřejněn v souladu s §39 zákona č. 128/2000 Sb. na úřední desce obce. V reakci na výzvu žalobkyně z 31. 1. 2011 žalovaný dopisem ze dne 16. 2. 2011 výslovně odmítl kupní smlouvu uzavřít. Smlouva o budoucí kupní smlouvě nebyla opatřena doložkou podle §41 zákona č. 128/2000 Sb., která by osvědčovala zveřejnění záměru obce na úřední desce. Záměr obce pronajmout a následně prodat předmětné nemovitosti žalobkyni za účelem výstavby výrobní haly (při příslibu žalobkyně zřídit ve výrobně 20 až 25 nových pracovních míst) byl v obci obecně znám.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o budoucí kupní smlouvě byla platně uzavřena, neboť záměr obce zcizit předmětné nemovitosti byl zveřejněn „způsobem v místě obvyklým“, jenž splňoval podmínku uvedenou v §39 zákona č. 128/2000 Sb. Bylo na žalovaném, aby záměr zveřejnil na úřední desce, a nebylo v moci žalobkyně, aby takový postup byl dodržen. Akcentoval přitom, že účastníci se chovali po celou dobu v souladu se smlouvou o budoucí kupní smlouvě, a že žalobkyně na své náklady celý areál zrekonstruovala a žalovanému zcela uhradila dohodnutou kupní cenu. Požadavek zákona zveřejnit záměr na úřední desce označil za „přehnaný formalismus“ a připomínaje judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, a ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010) dospěl k závěru, že zveřejněním záměru prodat předmětné nemovitosti konkrétnímu zájemci (žalobkyni) na informační vývěsce nacházející se v parku obce byl naplněn účel zákonné úpravy – občané byli informováni o záměru obce tak, aby měli možnost upozornit na pochybení nebo nesprávné hospodaření obce, a aby mohli vstoupit do nabídkového řízení dříve, než obec učiní konečné opatření o dispozici s konkrétním majetkem.
Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, neboť žalovaný nezveřejnil svůj záměr nakládat s předmětnými nemovitostmi zákonem předepsaným způsobem. Nepřisvědčil tomu, jak soud prvního stupně vyložil ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb.; zákon totiž zcela jasně stanoví povinnost obce zveřejnit záměr prodat nemovitosti nejméně 15 dní před projednáním na úřední desce obecního úřadu (obci přitom nic nebrání, aby současně - nikoliv alternativně - záměr zveřejnila způsobem v místě obvyklým). Dodržení zákonem stanoveného postupu nelze mít za přílišný formalismus. Benevolence je namístě při specifikaci záměru a podobě (nikoli způsobu) sdělení. Odkaz soudu prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud neshledal případným. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, sice dovodil, že účel publikace záměru obce na úřední desce je naplněn i v případě, kdy je zveřejněn záměr obce prodat uvedenou nemovitost konkrétnímu zájemci spolu s výzvou občanům uplatnit v zákonné lhůtě připomínky ke zveřejněnému návrhu, v posuzovaném případě však nebylo v řízení prokázáno, že žalovaný vyvěsil záměr prodat předmětné nemovitosti žalobkyni alespoň 15 dní před projednáním na své úřední desce; na informační vývěsce bylo vyvěšeno pouze sdělení, že budoucí prodej předmětných nemovitostí byl projednán v zastupitelstvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, protože záměr obce prodat předmětné nemovitosti nebyl zveřejněn na úřední desce městského úřadu. Zdůrazňuje, že smyslem zveřejnění záměru obce je umožnit všem potenciálním zájemcům uplatnit případný zájem o koupi nemovitého majetku obce. Zveřejněním záměru „způsobem v místě obvyklým“ bylo tohoto cíle nepochybně dosaženo. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy je příliš formalistický; obstál by pouze v případě absence zveřejnění záměru obce. Ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb. je nutné vykládat způsobem, který zohledňuje ochranu dobré víry zájemce o koupi a dobré mravy. V posuzovaném případě byl účel zákona naplněn, neboť občané byli informováni o dispozici s nemovitostmi města při současném dodržení zásady průhlednosti a účelnosti nakládání s majetkem. Byl-li v posuzovaném případě naplněn účel zákona, je smlouva o smlouvě budoucí platná bez ohledu na to, jakým způsobem (zda vyvěšením na úřední desce, jak požaduje zákon, či jinak) byl tento záměr obce zveřejněn. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vydal překvapivý rozsudek; účastníky sice vyzval k vyjádření, zda souhlasí s projednáním odvolání žalovaného bez nařízení jednání, avšak neseznámil je se svým odlišným právním názorem na věc a nepoučil je o nutnosti doplnit skutková tvrzení. Zdůrazňuje přitom, že by s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání nesouhlasila, jestliže by byla obeznámena s tím, že odvolací soud nebude vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a neztotožním se s jeho právním posouzením věci. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud vydal „překvapivé“ rozhodnutí, neboť rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv věděl, že ve věci rozhodne jinak než soud prvního stupně. Neseznámil ji se svým odlišným právním názorem na věc, ani jí nedal tomu odpovídající poučení podle §118a o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). Ustanovení §212a o. s. ř. určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů (zejména výpovědí účastníků a svědků J. R. a V. K.) zjistil, že žalovaný na informační vývěsce města nacházející se v městském parku u městského úřadu vyvěsil své sdělení, že zastupitelstvo projednalo nájem a budoucí prodej předmětných nemovitostí žalobkyni. Zatímco soud prvního stupně na základě tohoto skutkového zjištění dospěl k závěru, že žalovaný zveřejnil svůj záměr nakládat s předmětnými nemovitostmi v souladu s §39 zákona č. 128/2000 Sb. (a proto posoudil smlouvu o smlouvě budoucí kupní jako platný právní úkon), odvolací soud na základě téhož skutkového zjištění dovodil, že žalovaný záměr nezveřejnil zákonem předepsaným způsobem (tj. v souladu s §39 zákona č. 128/2000 Sb.) a smlouvu o smlouvě budoucí proto hodnotil jako neplatnou. Jestliže oba soudy - na stejném skutkovém základě - posuzovaly věc z hlediska §39 zákona č. 128/2000 Sb., nelze na nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že je smlouva o smlouvě budoucí neplatná. Nelze mu rovněž vyčítat, že žalobkyni (resp. účastníky) nepoučil podle §118a o. s. ř. Poučení podle §118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě právního posouzení zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Jinak řečeno, postup podle citovaného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, leč provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, leč provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003); tím méně v případě, kdy odvolací soud neposuzoval věc podle jiných právních ustanovení než soud prvního stupně, nýbrž rozhodl na stejném právním základě (§39 zákona č. 128/2000 Sb.) opačně. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že odvolací soud nepochybil, jestliže o věci rozhodl bez nařízení jednání. Zákon mu umožňuje postupovat podle §213 odst. 4 o. s. ř. v případě, kdy je předmětem odvolacího řízení pouze právní posouzení věci a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (což žalobkyně učinila). To neznamená, že by takto mohl postupovat pouze v případě, kdy by se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožňoval, jak prosazuje dovolatelka; zákon soudu neukládá, aby nařídil jednání v případě, kdy na základě stejných skutkových zjištění dospěje k odlišnému právnímu závěru, a ani to, aby o svém odlišném právním názoru na věc poučil účastníky, lze-li k takovému právnímu závěru dospět na základě zjištěného skutkového stavu. Řízení tak není zatíženo v dovolání namítanými vadami a jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodává.
Právní závěr odvolacího soudu dovozující, že smlouva o smlouvě budoucí kupní je neplatná, zpochybnila žalobkyně námitkou, že neobstojí - podle ní příliš formalistický - výklad ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb. přijatý odvolacím soudem. Uplatnila tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně je přesvědčena, že došlo-li k naplnění účelu zákona - konkrétně, jestliže občané byli „způsobem v místě obvyklým“ (uveřejněním na informační vývěsce v městském parku) seznámeni se záměrem města prodat nemovitosti - byl dodržen zákonný postup při prodeji nemovitého majetku obce (postup podle zákona č. 128/2000 Sb.) a smlouva o budoucí kupní smlouvě nemůže být neplatná.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. do 31. 12. 2001 (dále opět jen „zákon č. 128/2000 Sb.“), záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný.
I když se v textu citovaného ustanovení zákona výslovně nehovoří o povinnosti obce zveřejnit záměr pronajmout a prodat nemovitosti ve vlastnictví obce (a to po dobu nejméně 15 dnů před konečným rozhodnutím o tomto záměru), tato povinnost z citovaného ustanovení nepochybně vyplývá, neboť nezveřejnění záměru je sankcionováno neplatností právního jednání. Pokud jde o způsoby zveřejnění záměru, nelze se spokojit (jak prosazuje dovolatelka) pouze s gramatickým výkladem citovaného ustanovení, neboť jeho text hovoří o zveřejnění „na úřední desce obecního úřadu“, přičemž připouštěna je „též“ možnost zveřejnit záměr „způsobem v místě obvyklým“. Je nutné vycházet - za použití teleologicko-axiologického výkladu - především z účelu a smyslu právní úpravy a akcentovat, že veřejná nabídka je nástrojem toho, aby všem potencionálním zájemcům byla dána stejná možnost ucházet se o nemovitý majetek obce, resp. vyloučit, aby někteří zájemci mohli být při koupi či pronájmu nemovitostí obce upřednostněni. Metodě poměřování na základě principu proporcionality by totiž odporovalo „zrovnoprávnění“ zveřejnění záměru vyvěšením na úřední desce a způsobem v místě obvyklým (např. vyhlášením místním rozhlasem, vyvěšením na nástěnce, o níž mají vědomost pouze místní obyvatelé, apod.). Zmiňuje-li se v ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb. možnost obce „též“ zveřejnit svůj záměr způsobem v místě obvyklým, jde jen o doplňkovou formu, která nemůže nahradit vyvěšení na úřední desce. Jinak řečeno, nad rámec (povinného) zveřejnění vyvěšením na úřední desce může obec svůj záměr nakládat s nemovitým majetkem dát občanům na vědomí i způsobem v místě obvyklým. Ve prospěch takového výkladu ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb. hovoří rovněž obecný trend směřující ke zpřísnění kritérií zveřejnění (srov. např. zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění, stanovící povinnost zveřejňovat určité údaje způsobem umožňujícím dálkový přístup, nebo zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., který stanoví mimo jiné povinnost správních orgánů obsah úřední desky zveřejnit i způsobem umožňujícím dálkový přístup). Stejně tak se k uvedenému pojetí přiklání i dosavadní judikatura vyjadřující se k otázce náležitostí zveřejněného záměru obce (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008, uveřejněný pod č. C 7372 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-10, a v časopise Právní rozhledy číslo 16, ročník 2009, str. 593, nebo ze dne 26. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010, a usnesení ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2452/2006); v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že smyslem zveřejnění záměru obce prodat nemovitý majetek je informovat občany o dispozicích s obecním majetkem, zajistit aby s tím související úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce, aby všichni potencionální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost uplatnit efektivně svůj případný zájem a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily taková opatření, pro která by již nemohlo být přihlédnuto ke včasné nabídce jiného zájemce. V rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že účel by mohl být splněn i v případě, kdy je zveřejněn záměr obce prodat nemovitosti konkrétnímu zájemci s jasnou a určitou identifikací nemovitostí a s výzvou občanům uplatnit v zákonné lhůtě připomínky k zamýšlenému převodu. K tomu se sluší připomenout, že zákon č. 128/2000 Sb. hovoří o zveřejnění „záměru“ obce nakládat s nemovitostmi ve svém vlastnictví, což nelze v žádném případě ztotožnit se zveřejněním již učiněného „rozhodnutí“ o pronájmu a plánovaném prodeji nemovitostí [srovnej Vedral, Váňa, Břeň, Pšenička. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 234 - 238].
Odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu, dospěl-li k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, protože žalovaný svůj záměr prodat nemovitosti nezveřejnil postupem podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. Tento závěr je založen na (žalobkyní nezpochybňovaném) zjištění, že informace o záměru obce nebyla vůbec vyvěšena na úřední desce. Takové zjištění samo o sobě (s odkazem na shora uvedený výklad) postačuje pro závěr, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná pro rozpor se zákonem. Nelze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se dopustil přílišného formalismu, jestliže po zjištění, že záměr obce nebyl zveřejněn vyvěšením na úřední desce, posoudil smlouvu o budoucí kupní smlouvě jako neplatnou, aniž zkoumal, zda přesto nebyl naplněn účel zákona, popř. aniž poměřoval chování žalovaného kritériem dobrých mravů. Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila; i kdyby nesouhlas s tímto výrokem řádně odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný; Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 , §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu