ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1001.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1001/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. D., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 109.541,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu P. pod sp. zn. 28 C 102/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 12. dubna 2005, č. j. 13 Co 849/2004-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 25. 3. 2004 domáhal po žalovaném zaplacení částky 109.541,20 Kč s příslušenstvím sestávající z bezdůvodného obohacení ve výši 85.536,20 Kč a z náhrady škody ve výši 24.005,- Kč.
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, č. j. 13 Co 849/2004-97, potvrdil rozsudek Okresního soudu P. ze dne 30. září 2004, č. j. 28 C 102/2004-71, jímž byla žaloba o zaplacení částky 109.541,20 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2004 do zaplacení zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že Okresní soud P. vykonatelným usnesením ze dne 19. 9. 2001, č. j. 20 C 58/99-118, schválil účastníky uzavřený smír, v němž se žalobce zavázal prostřednictvím Č. p., a. s. zaplatit žalovanému na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 16. 5. 1996 do 31. 8. 2001 částku 270.692,- Kč. Žalobce na to poukázal žalovanému na jeho účet částku 185.155,80 Kč představující rozdíl mezi částkou 270.692,- Kč a částkou 85.536,20 Kč, kterou Č. p., a. s. jako plátce daně byla povinna odvést na daň z příjmu fyzických osob. K návrhu žalovaného Okresní soud P. usnesením ze dne 12. 12. 2001, č. j. 73 Nc 301/2001-8, nařídil proti žalobci výkon rozhodnutí Okresního soudu P. ze dne 19. 9. 2001, č. j. 20 C 58/99-118, k uspokojení pohledávky žalovaného v částce 85.536,20 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného (žalovaného). Odvolání, které proti tomuto usnesení podal žalobce, bylo usnesením Krajského soudu v P. ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 18 Co 499/2002, odmítnuto. Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 22. 2. 2002, č. j. 2 Ex 34/02-4, rozhodl o provedení exekuce nařízené k uspokojení pohledávky žalovaného v částce 85.536,20 Kč, nákladů exekuce v částce 15.190,- Kč a nákladů oprávněného v částce 8.815,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu žalobce. Žalobce mimo rámec exekuce 28. 2. 2002 příkazem k úhradě poukázal vymáhanou pohledávku spolu s náklady exekuce a oprávněného soudnímu exekutorovi (jemuž platba došla dne 1. 3. 2002) a ten tuto platbu poukázal na účet právní zástupkyně žalovaného JUDr. E. K., kde byla připsána dne 18. 3. 2002. Soudní exekutor přitom usnesením ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 2 Ex 34/02, exekuční příkaz a příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil s odůvodněním, že žalobce vymáhané částky uhradil.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se ve smyslu §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění („obč. zák.“) na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že od něho přijal částku 85.536,20 Kč za situace, kdy žalobce mu ze smírem přiznané částky 270.692,- Kč, která podléhala dani z příjmu, již zaplatil 185.155,80 Kč, finančnímu úřadu zaplatil 85.536,20 Kč jako zálohu na daň z příjmu žalovaného (zákon č. 586/1992 Sb.) a k návrhu žalovaného byla pro částku 85.536,20 Kč nařízena exekuce. Odvolací soud se zároveň ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.). Stejně jako soud prvního stupně považoval pro závěr, kdy začala plynout subjektivní promlčecí doba, za rozhodné zjištění, kdy se žalobce v tomto konkrétním případě skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Dovodil, že tímto okamžikem byl nejpozději den 18. 3. 2002, kdy na účet zástupkyně žalovaného došla jeho platba a kdy v podaném odvolání proti usnesení o nařízení exekuce uváděl, že byl nucen žalovanému neoprávněně zaplatit uvedenou částku. Tímto dnem začala plynout dvouletá subjektivní promlčecí doba, jejíž konec připadl na 18. 3. 2004; byla-li žaloba podána u soudu 25. 3. 2004, právo žalobce se promlčelo. Správným shledal též závěr soudu prvního stupně, že v daném případě nejsou ve smyslu §415 a násl. obč. zák. splněny zákonné předpoklady vzniku práva z odpovědnosti za škodu, kterou měl žalovaný žalobci způsobit tím, že proti němu vedl neoprávněně exekuci a žalobce na nákladech exekuce zaplatil 15.190,- Kč a na nákladech žalovaného jako oprávněného 8.815,- Kč. Konstatoval, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost v příčinné souvislosti se vznikem škody tím, že se návrhem na nařízení exekuce dožadoval na základě vykonatelného titulu znějícího na částku 270.692,- Kč vymožení částky 85.536,20 Kč, když žalobce mu uhradil pouze 185.155,80 Kč. V této souvislosti připomněl, že žalobce plnil žalovanému mimo rámec exekuce a že po nařízení exekuce zvolil nesprávný procesní postup, jelikož místo návrhu na zastavení exekuce podal odvolání.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že se jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčelo uplynutím subjektivní promlčecí doby. Je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák., jelikož vycházel z objektivních a žalovaným až v tomto řízení dodatečně prokázaných skutečností, a nikoli ze subjektivních okolností svědčících o tom, kdy se žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl. I nadále tvrdí, že teprve z rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolání proti usnesení o nařízení exekuce se skutečně dozvěděl, že došlo k převodu peněžních prostředků. Dále podrobně rozebírá okolnost, kdy se jím poukázaná platba dostala do majetkové sféry žalovaného, kterou považuje za rozhodnou z hlediska určení počátku běhu objektivní promlčecí doby. Dále namítl nesprávnost právního závěru, že nemá ve vztahu k žalovanému nárok na náhradu škody. Je přesvědčen, že žalovaný nedůvodným podáním návrhu na nařízení exekuce k vymožení povinnosti, která již předtím byla splněna, porušil povinnost vyplývající z §415 obč. zák. V příčinné souvislosti s jednáním žalovaného mu tak vznikla škoda ve výši 24.005,- Kč, které musel zaplatit na nákladech exekuce a oprávněného. Postup žalovaného považuje minimálně za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu legitimovaným, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Neslouží totiž k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah (tj. právní otázky, které jsou relevantní i pro posouzení jiných, obdobných poměrů, a jež mohou mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Žalobce s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že se jeho právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčelo uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. I když argumentuje nesprávným právním posouzením, z obsahu dovolacích námitek plyne, že jeho výtka zpochybňující závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby je založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento závěr založil. Výhradu, že odvolací soud nesprávně zjistil, že žalobce skutečnou vědomost o tom, že žalovaný se na jeho úkor bezdůvodně obohatil o částku 85.536,20 Kč, měl nejpozději dne 18. 3. 2002 (kdy uvedená platba došla na účet zástupkyně žalovaného a kdy podle obsahu odvolání podaného žalobcem téhož dne mu byly tyto rozhodné skutečnosti prokazatelně známy), lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; žalobce tím zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud dovodil právní závěr, že jeho právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. Pokud je tedy v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech (ve zjištění, kdy se žalobce skutečně dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se nepromlčelo.
Žalobce též namítá nesprávnost právního závěru, že nemá ve vztahu k žalovanému nárok na náhradu škody. Má zato, že žalovaný nedůvodným podáním návrhu na nařízení exekuce k vymožení povinnosti, která již předtím byla splněna, porušil povinnost vyplývající z §415 obč. zák. V příčinné souvislosti s jednáním žalovaného mu tak vznikla škoda ve výši nákladů exekuce a oprávněného, které musel zaplatit. Otázka výkladu obecné občanskoprávní prevence zakotvené v §415 obč. zák., která je chápána jako obecná povinnost osob odvracet porušování právních povinností, jež mohou mít za následek vznik škody, jakož i právní otázka, za jakých předpokladů vzniká podle §420 obč. zák. odpovědnost za škodu, však nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které dosud nebyly řešeny, a v rozhodovací praxi nečiní žádné potíže (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. l. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru, svazku 2, pod č. C 103, v němž byl zaujat názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti). Právní závěr, že jednání žalovaného spočívající v podání návrhu na nařízení exekuce nebylo protiprávním jednáním, v jehož důsledku vznikla žalobci škoda, a že tudíž žalobce nemá vůči žalovanému nárok na náhradu škody, odvolací soud učinil v souladu s hmotným právem. Ani námitka žalobce, že podání návrhu na nařízení exekuce žalovaným je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., nemůže založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 67/2003, vyslovil, že hovoří-li ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je právní vztah, jehož předmět je upravován předpisy občanského práva hmotného. Návrh na exekuci je však úkonem procesněprávním a jeho posuzování podle hmotněprávního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. z hlediska souladu či rozporu s dobrými mravy není namístě; jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného z procesního předpisu.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalovanému nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a 146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu