ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.829.2005.1
sp. zn. 33 Odo 829/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. arch. P. K., proti žalovanému městu Ch., zastoupenému advokátem, o povinnosti předat dokumentaci a zajistit provedení stavebního oddělení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ch.u pod sp. zn. 9 C 27/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2005, č. j. 14 Co 606/2004-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 3.064,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce a původní žalobkyně MUDr. Z. K. se po žalovaném domáhali uložení povinností jednotlivě specifikovaných s odůvodněním, že se žalovaný zavázal v kupní smlouvě uzavřené s žalobci dne 22. 1. 1996 vyklidit níže uvedené nemovitosti, zajistit přístup k těmto nemovitostem z veřejného prostoru a jejich stavebně - technické oddělení od sousední nemovitosti. Požadavek na vydání dokumentace k domu dovozovali z §103 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění. Žalovaný povinnosti vyplývající z kupní smlouvy nesplnil.
Okresní soud v Ch.u rozsudkem ze dne 15. září 2004, č. j. 9 C 27/98-216, žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost předat žalobcům dokumentaci skutečného provedení stavby, která je ve výroku rozsudku blíže specifikována, zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zajistit provedení stavebního (fyzického) oddělení domu č. p. 2299 postaveného na pozemku st. p. č. 273/1 nacházejícího se v katastrálním území Ch., zapsaného na listu vlastnictví č. 4705 (dále jen „předmětný dům“, popř. „dům“), od sousedního domu č. p. 69 postaveného na pozemku st. p. č. 273/2, a to v části druhého podzemního podlaží domu č. p. 2299 na hranici pozemku st. p. č. 273/1 sousedícím v hranicích pozemku st. p. č. 273/2 způsobem konkrétně popsaným ve výroku rozsudku (výrok II.), řízení v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zajistit přístup žalobců z veřejného prostoru v části stávajícího vstupu z jihozápadní strany do prvého podzemního podlaží předmětného domu, zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí částečné rozsudky ze dne 24. 6. 2003, č. j. 9 C 27/98-106, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující předání dokumentace skutečného provedení stavby, ze dne 20. 8. 2003, č. j. 9 C 27/98-113, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující zajištění provedení stavebního oddělení domu, a ze dne 22. 10. 2003, č. j. 9 C 27/98-145, jímž byla zamítnuta žaloba o předání dokumentace, o provedení stavebního oddělení domu a o zajištění přístupu z veřejného prostranství, byly rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2004, č. j. 14 Co 54/2004-189, ve vztahu k žalobkyni potvrzeny a ve vztahu k žalobci zrušeny (včetně výroku o nákladech řízení) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 16. 9. 2003, č. j. 9 C 27/98-116, soud prvního stupně zastavil řízení o vyklizení pozemku st. p. č. 273/1 spolu s předmětným domem na něm postaveným a pozemku sp. p. č. 16/12, nacházejících se v katastrálním území Ch.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. 14 Co 606/2004-270, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. září 2004, č. j. 9 C 27/98-216, ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku IV. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (ve výroku III. nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný jako prodávající uzavřel se žalobcem jako kupujícím dne 22. 1. 1996 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k domu č. p. 2299, stavebnímu pozemku č. 273/1 a pozemku parc. č. 16/2, zapsaným pro katastrální území a obec Ch. (dále opět jen „předmětný dům“ či „dům“ a „nemovitost“), za kupní cenu 666.500,- Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 26. 1. 1996. Předmětný dům byl původně součástí domu č. p. 69 a jako samostatný objekt vznikl oddělením od domu čp. 69 v části prvního podzemního, prvního nadzemního a druhého nadzemního podlaží. Do části označované žalobcem jako druhé podzemní podlaží není z předmětného domu přístup, je přístupné pouze z domu č. p. 69, jehož obyvatelé je užívají. Je součástí domu čp. 69 a zasahuje pod dům žalobce. Převáděné nemovitosti byly v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy specifikovány ve znaleckém posudku vypracovaném dne 9. 5. 1995 soudním znalcem z oboru ekonomika - odvětví ceny a odhady nemovitostí Ing. J. Ch., který dům popsal jako přízemní objekt bez podkroví, tedy objekt s jedním podzemním podlažím a jedním nadzemním podlažím. Soudní znalec L. K. ve znaleckém posudku vypracovaném dne 6. 9. 1992 poznamenal, že v případě samostatného převodu předmětného domu (označeného jako č. p. 70a) je nutno zřídit věcné břemeno, neboť suterén domu č. p. 69 o výměře 22,11 m2 podlahové plochy zasahuje pod objekt č. p. 70a. Ani v jednom z těchto posudků nebylo druhé podzemní podlaží součástí ocenění. V článku V. odst. 1 smlouvy žalovaný prohlásil, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy ani jiné právní závady. O existenci druhého podzemního podlaží se žalobce dozvěděl až po uzavření kupní smlouvy v souvislosti s uvažovaným pronájmem nemovitostí a dopisem ze dne 27. 7. 1996 vyzval žalovaného, aby dům stavebně oddělil. O totéž žádal v dopisech ze dne 30. 10. 1996, 24. 3. 1997 a 24. 6. 1998. K tomu však nedošlo. Manželé H., kteří kupní smlouvou uzavřenou se žalovaným dne 24. 1. 1993 nabyli do svého vlastnictví mimo jiné dům č. p. 69 (včetně suterénu o výměře 22,11 m2 podlahové plochy zasahující pod dům žalobce) na stavební parcele č. 273/2, jenž sousedí s domem žalobce, vznesli v řízení o vydání stavebního povolení k oddělení druhého podzemního podlaží námitky. Žalovaný předal kupní smlouvou převedené nemovitosti žalobci dne 20. 8. 2003, kdy mu odevzdal klíče. Rozhodnutí o přidělení čísla popisného k předmětnému domu, stavebně - správní dokumentaci vedenou společně k domům č. p. 65, 66, 67, 68, 69 70 a 70a, jež obsahuje půdorys druhého a prvního podzemního podlaží, půdorys prvního nadzemního podlaží, půdorys podkroví, příčné a podélné řezy, pohledy, celkovou situaci a průvodní a technickou zprávu k předmětnému domu, má ve svém držení Městský úřad v Ch. - stavební úřad.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že pro žalovaného jako původního vlastníka nemovitosti vyplývá povinnost odevzdat dokumentaci skutečného provedení stavby žalobci jako novému vlastníku nemovitosti z §103 stavebního zákona, který tuto povinnost obecně stanoví. Protože vztah mezi účastníky je vztahem občanskoprávním, je dána pravomoc soudu v této věci rozhodovat. Jelikož však žalovaný popíral, že má požadovanou dokumentaci v držení, a žalobce (přes poučení podle §118a o. s. ř.) tuto skutečnost neprokázal a ani neoznačil důkazy k jejímu prokázání, nebylo možno žalobě v této části vyhovět. Soud prvního stupně současně konstatoval, že postavení žalovaného jako vlastníka nemovitosti je nutno odlišovat od postavení stavebního úřadu, který je v rámci přenesené pravomoci orgánem státní správy. Oprávněným neshledal ani požadavek žalobce na stavební oddělení předmětného domu od sousedního domu č. p. 69 v části druhého podzemního podlaží, který uplatnil v rámci práva z odpovědnosti za vady. Uzavřel, že žalobce nenabyl druhé podzemní podlaží na základě kupní smlouvy do svého vlastnictví, jelikož nebylo předmětem převodu a je součástí sousedního domu č. p. 69 ve smyslu §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Okolnost, že tato část sousední nemovitosti zasahuje pod dům ve vlastnictví žalobce, posoudil jako právní vadu věci, na kterou žalovaný žalobce neupozornil, ač o ní v době uzavírání kupní smlouvy musel vědět. Žalobci tak vzniklo na základě včasného vytčení této vady (§599 obč. zák.) právo z odpovědnosti za vady ve smyslu §597 obč. zák. na přiměřenou slevu z kupní ceny odpovídající povaze a rozsahu vady a vzhledem k prohlášení žalovaného v kupní smlouvě, že na nemovitosti neváznou žádné právní vady, i na odstoupení od kupní smlouvy. Pakliže se žalobce v rámci práva z odpovědnosti za vady domáhá fyzického oddělení druhého podzemního podlaží předmětného domu od domu č. p. 69, nemá jeho požadavek oporu ve hmotném právu.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ustanovením §103 stavebního zákona (podle něhož je vlastník stavby povinen dokumentaci skutečného provedení stavby uchovávat po celou dobu jejího užívání, při změně vlastnictví stavby ji odevzdat novému nabyvateli a při odstranění stavby stavebnímu úřadu), je založen občanskoprávní vztah účastníků řízení; přesto (z jiných důvodů) shledal správným výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující vydání stavební dokumentace. Poukázal zejména na to, že §103 stavebního zákona je systémově zařazen v oddíle nazvaném „státní stavební dohled“. Nedodržení zmiňované povinnosti vlastníka stavby není sice přímo sankciováno, ovšem stavební úřad může v rámci státního stavebního dohledu nařídit vlastníkovi stavby opatřit pasport stavby (§104 odst. 2 stavebního zákona). Protože stavební zákon nestanoví, že v této věci je dána pravomoc soudu k jejímu projednání a rozhodnutí (§7 odst. 3 o. s. ř.), bylo namístě, aby soud při rozhodnutí o zastavení řízení současně věc postoupil orgánu, jehož pravomoc dána je (§104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Jelikož však ze stavebního zákona nevyplývá, který orgán tuto pravomoc má, odvolací soud dovodil, že jedině soud je povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu a že tedy je dána jeho pravomoc ve smyslu §7 o. s. ř. Žalobcův nárok na vydání příslušné stavební dokumentace však není podložen hmotným právem, neboť §103 stavebního zákona nedává soudu možnost uložit vlastníkovi stavby povinnost odevzdat dokumentaci skutečného provedení stavby v případě změny vlastnictví stavby novému nabyvateli. Tak by tomu bylo jen tehdy, kdy si účastníci tuto povinnost sjednají dohodou (k tomu však v tomto případě nedošlo). Odvolací soud se zcela ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, na jejichž základě dospěl k závěru, že žalobce kupní smlouvou uzavřenou se žalovaným nenabyl do svého vlastnictví druhé podzemní podlaží, neboť je součástí domu č. p. 69. Rovněž dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na stavební oddělení druhého podzemního podlaží z titulu práva z odpovědnosti za vady nemá oporu v hmotném právu. Proto pokládal za nadbytečné zabývat se tím, zda žalobce uplatnil odpovědnost za vady v zákoně předpokládaným způsobem a v zákonné lhůtě.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž obsáhle popisuje genezi posuzovaného případu se zaměřením zejména na kritiku přístupu a postoje žalovaného k věci a detailně rekapituluje průběh celého řízení. S poukazem na jednotlivě rozvedené důvody, které jej vedly ke zpětvzetí žaloby v části požadující vyklizení a zpřístupnění nemovitostí, není srozuměn především s rozhodnutím o nákladech řízení. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že ustanovení §103 stavebního zákona nedává soudu možnost uložit vlastníku stavby povinnost odevzdat dokumentaci skutečného provedení stavby při změně vlastnictví stavby novému nabyvateli. V této souvislosti připomíná, že smysl a účel uvedeného ustanovení tkví v tom, aby nabyvatel stavby získal od předchozího vlastníka všechny potřebné informace o stavbě. Je přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný má předmětnou dokumentaci v držení. Okolnost, že prodávající město Ch. plní i úkoly na úseku veřejné správy, považuje za nerozhodnou. Za nesprávný proto i nadále pokládá názor soudu prvního stupně, že tuto dokumentaci drží Městský úřad v Ch.u - stavební úřad, protože jeho postavení nelze ztotožnit se žalovaným městem. Má zato, že podle zákona o obcích je stavebním úřadem obec, t. j. město Ch.. Stavební dokumentace, která není písemností vydávanou stavebním úřadem ve stavebně - správním řízení, je majetkem vlastníka stavby a stavebnímu úřadu žádný právní předpis neumožňuje tuto dokumentaci si ponechat. V opačném případě by se jednalo o nerovnost před zákonem. Nepodstatným shledává i to, že příslušná právní úprava je zařazena ve stavebním zákoně v pasáži upravující státní stavební dohled. Žalobce namítl nesprávnost závěru, že druhé podzemní podlaží je součástí sousedního domu čp. 69 ve smyslu §120 obč. zák., k němuž odvolací soud dospěl pouze s přihlédnutím k tomu, že je stavebně - technicky s tímto domem propojeno. Ani ze specifikace domu č. p. 69 v kupní smlouvě uzavřené mezi manžely H. a žalovaným nelze dojít k závěru, že by právě druhé podzemní podlaží bylo předmětem tohoto prodeje. Soudy nezohlednily, že za jeho vlastníka žalovaný považoval právě jeho. Zcela pominuly jím předložené důkazy, z nichž vyplývá, že druhé podzemní podlaží je součástí jeho domu (obsah spisu soudu prvního stupně vedeného pod sp. zn. 9 C 199/97, usnesení Městského zastupitelstva v Ch.u č. 23/03/93 ze dne 30. 3. 1993, č. 82/07/95 ze dne 14. 9. 1995, č. 116/09/95 ze dne 30. 11. 1995 a č. 157/36/97 ze dne 20. 11. 1997, dále kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1993, jež uzavřeli manželé H. se žalovaným a se S. o. a. s., výpis z katastru nemovitostí ze dne 28. 4. 1995, písemné vyjádření znalce K. ze dne 4. 2. 1995, vyjádření žalovaného ve stavebním řízení ze dne 16. 5. 1997, č. j. Map/97 a ze dne 29. 7. 1997, žádost o vydání stavebního povolení na předmětné zazdění podané žalovaným). Navíc soudy neměly pro tento svůj závěr dostatečný odborný podklad v podobě znaleckého posudku z oboru stavebnictví; nesprávně vycházely pouze ze znaleckých posudků znalců K. a Ing. Ch., které byly vypracovány pro žalovaného za účelem zjištění kupní ceny převáděných nemovitostí. Soudy také přešly skutečnost, že to byl žalovaný, jenž si způsob odstranění právní vady zvolil sám, a to formou přezdění druhého podzemního podlaží. Připomíná, že ve smyslu §561 obč. zák. je pouze na vůli dlužníka, lze-li závazek splnit více způsoby, jaký způsob splnění závazku si vybere, pokud není sjednáno jinak. Z uvedených důvodů žalobce navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, a protože dovolání považuje za nepřípustné, navrhl je odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který v době podání dovolání splňoval podmínku advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. I když napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který nebyl jeho prvním rozhodnutím ve věci, není přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně svými předchozími zrušenými rozhodnutími nerozhodl odlišně (žalobu rovněž zamítl). Přípustnost dovolání tak může být zvažována jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Úspěšné uplatnění uvedeného dovolacího důvodu přichází u takového dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě tento dovolací důvod, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Neslouží totiž k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah (tj. právní otázky, které jsou relevantní i pro posouzení jiných, obdobných poměrů, a jež mohou mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud předně konstatuje, že dovolání v části směřující proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení, není přípustné (pro stručnost lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, co bylo výše řečeno, jsou z hlediska úvah o přípustnosti dovolání bez významu námitky, jimiž žalobce vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl jím navržené a předložené důkazy, neboť tím uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Ani námitka nesprávnosti závěru, že druhé podzemní podlaží je součástí sousedního domu čp. 69 ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., který odvolací soud učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jedině může přípustnost dovolání v posuzované věci založit. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, sešitu 19, pod č. C 1324). Žalobcovy výhrady lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jimi zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Tato jeho dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že formuluje vlastní skutková zjištění, z nich pak činí vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce předestřel k dovolacímu přezkumu řešení otázky, zda nárok na vydání dokumentace o skutečném provedení stavby je podložen hmotným právem, konkrétně ustanovením §103 stavebního zákona, resp. zda uvedené ustanovení dává soudu možnost uložit vlastníkovi stavby povinnost vydat uvedenou dokumentaci novému nabyvateli v případě změny vlastnictví stavby. Řešení této otázky však nemá judikatorní přesah, neboť je významné právě a jen pro projednávanou věc, jež má jedinečný charakter. Protože vytyčená právní otázka není v rozhodovací činnosti soudů otázkou frekventovanou, má její řešení zásadní význam jen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, a nikoli pro celou řadu případů stejného druhu. Pak ovšem rozsudek odvolacího soudu nemůže mít pro řešení této právní otázky zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 513/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 3, pod č. C 273, a ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003). Zásadní právní význam napadeného rozsudku není dán ani tím, že odvolací soud vyřešil označenou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce uplatněný vůči žalovanému (tj. původnímu subjektu vlastnického práva) na vydání dokumentace o skutečném provedení stavby nelze poměřovat §103 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném ke dni rozhodování odvolacího soudu je totiž správný. Již ze samotného názvu zákona je zřejmé, že jde o právní normu veřejnoprávního charakteru. Veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů (subordinaci), kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky (autoritativně) a kdy tedy rozhodnutí těchto orgánů nejsou na vůli subjektů závislá. Naproti tomu charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je to, že jejich subjekty mají rovné postavení (§2 odst. 2 obč. zák.); to znamená, že žádný z nich není vůči druhému subjektu po právní stránce nadřazen či podřízen a nemůže tudíž svým jednostranným úkonem založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci toho vztahu nemůže ani autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Úprava státního stavebního dohledu obsažená v části druhé, oddílu 9. stavebního zákona zakládá vztahy nikoli soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní, z nichž se občanskoprávní nároky odvíjet nemohou. Institut státního stavebního dohledu má totiž charakter státní inspekce a jako takový je nástrojem k prosazování státní technické politiky ve výstavbě a k zajišťování pořádku a kázně ve výstavbě. Není proto významné, že v §103 stavebního zákona se uvádí, že vlastník stavby při změně vlastnictví stavby odevzdá dokumentaci skutečného provedení stavby novému nabyvateli; občanskoprávní povinnost „vydat dokumentaci skutečného provedení stavby novému nabyvateli“ se tím nezakládá.
Žalobce s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl rovněž nesprávnost právního závěru, že nárok na fyzické oddělení druhého podzemního podlaží od domu č. p. 69 není uplatněním práva z odpovědnosti za vady ve smyslu §597 obč. zák. Tato zpochybňovaná právní otázka však nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které dosud nebyly řešeny, v rozhodovací praxi nečiní žádné potíže a odvolacím soudem byla vyřešena v souladu s hmotným právem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. l. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru, svazku 2, pod č. C 103, v němž byl zaujat názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti). Úprava odpovědnosti za vady u kupní smlouvy podle §597 a násl. obč. zák. je úpravou speciální, jež má přednost před obecnou úpravou odpovědnosti za vady §499 až §510 obč. zák. K námitce žalobce, že si žalovaný zvolil způsob odstranění vady sám, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť je skutkového charakteru, a takové zjištění nebylo součástí zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.500,- Kč (§7 písm. f/ ve spojení s §17 písm. b/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a částky 489,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu