ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.91.2004.1
sp. zn. 33 Odo 91/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně F. K., zastoupené, advokátem, proti žalované P., a. s., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 50/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. června 2003, č. j. 12 Co 257/2003-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, jejímž předmětem měla být koupě tam specifikovaných nemovitostí. Na základě smlouvy o smlouvě budoucí zaplatila žalobkyně žalované 200.000,- Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu. K uzavření kupní smlouvy však nedošlo a žalovaná žalobkyni odmítla poskytnutou zálohu vrátit s odůvodněním, že si ji započetla na smluvní pokutu, na níž jí vznikl nárok podle ujednání účastnic obsaženého ve smlouvě o smlouvě budoucí.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. června 2001, č. j. 16 C 50/2001-51, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 20. 3. 1996 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že účastnice sice platně uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí podle §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), jejíž součástí bylo též platné ujednání o smluvní pokutě (§544 obč. zák.), avšak odstoupením od této smlouvy došlo nejen k zániku závazku hlavního (zajišťovaného), ale současně i k zániku zajišťovacího institutu - ujednání o smluvní pokutě. Z uvedeného pak dovodil, že žalovaná nemohla proti existující pohledávce žalobkyně (záloze na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč) započítat neexistující pohledávku (smluvní pokutu), a je proto povinna uvedenou částku žalobkyni z titulu vydání bezdůvodného obohacení zaplatit (§451 odst. 2 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. ledna 2002, č. j. 12 Co 21/2002-76, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o důsledcích odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí ve vztahu k nároku na smluvní pokutu. Zároveň konstatoval, že si soud prvního stupně zatím neobstaral dostatek skutkových zjištění potřebných pro právní posouzení závazkových vztahů, z nichž je uplatněný nárok odvozován, neboť neprovedl důkazy účastníky v řízení již předložené či navržené, a uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování.
Po doplnění dokazování soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2002, č. j. 16 C 50/2001-151, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 20. 3. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 18. 9. 1995 smlouvu o budoucí smlouvě (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem byly nemovitosti - rekreační středisko žalované v H. B. - uvedené v bodech 2.1 a 2.3 smlouvy a popsané ve znaleckém posudku znalce S. T. Účastnice se dohodly na kupní ceně ve výši 4,000.000,- Kč (bod 2.2 smlouvy), v bodě 2.3 smlouvy se zavázaly uzavřít do 31. 10. 1995 „smlouvu o prodeji části podniku“ za předpokladu, že žalobkyně uhradí zálohu kupní ceny ve výši 1,000.000,- Kč nejpozději do 26. 9. 1995 a zbytek kupní ceny ve výši 3,000.000,- Kč v den podpisu smlouvy o prodeji části podniku, resp. nejpozději do 31. 10. 1995. V bodě 2.4 smlouvy se žalovaná zavázala, že žalobkyni prodá předmět smlouvy specifikovaný v bodě 2.1 za předpokladu splnění všech podmínek uvedených v bodě 2.3 smlouvy; žalobkyně se zavázala, že uvedený předmět smlouvy koupí a že splní podmínky uvedené v bodě 2.3 smlouvy. V bodě 2.5 smlouvy si účastnice ujednaly, že pro případ porušení povinností uvedených v bodě 4 smlouvy je strana, která povinnost porušila, povinna zaplatit druhé straně smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč a že smlouva ztrácí účinnost. Nedílnou součástí smlouvy o smlouvě budoucí účastnice učinily vzájemně odsouhlasený návrh „kupní smlouvy“. Předmětné rekreační středisko nebylo vyčleněno z majetku žalované jako samostatný podnik. Žalobkyně ve dnech 26. 9. 1995 a 27. 9. 1995 zaplatila žalované zálohu na kupní cenu v celkové výši 200.000,- Kč. Kupní smlouvu účastnice neuzavřely, žalobkyně hypoteční úvěr v částce 4,000.000,- Kč na koupi předmětných nemovitostí od … banky, a. s., pobočky Z. nezískala a žalované ve sjednaných termínech kupní cenu neuhradila. Žalovaná dopisem ze dne 1. 11. 1995 oznámila žalobkyni (která jej obdržela nejpozději dne 3. 11. 1995), že odstupuje od smlouvy o smlouvě budoucí. Žalovaná v průběhu řízení proti zažalované pohledávce uplatnila k započtení svoji pohledávku ve stejné výši z titulu nároku na smluvní pokutu. Tento projev byl posouzen jako procesní obrana proti žalobě (§98 o. s. ř.). Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely platně smlouvu o budoucí smlouvě kupní podle §50a obč. zák., neboť předmět smlouvy byl řádně vymezen jak v samotné smlouvě o smlouvě budoucí, tak v kupní smlouvě, jež byla součástí této smlouvy, a účastnice se dohodly na všech podstatných náležitostech zamýšlené kupní smlouvy. Okolnost, že v některých částech smlouvy o smlouvě budoucí se uvádí, že bude uzavřena smlouva o prodeji části podniku, a v další části se hovoří o smlouvě kupní, nezpůsobuje podle soudu prvního stupně neplatnost smlouvy ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Platné shledal rovněž ujednání o smluvní pokutě, na kterou žalované vznikl nárok již v okamžiku, kdy žalobkyně porušila svou smluvní povinnost uhradit ve sjednané době (tj. do 26 9. 1995) zálohu kupní ceny ve výši 1,000.000,- Kč (§544 a násl. obč. zák.). Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že ujednání o smluvní pokutě je vzhledem k její výši a krátké době splatnosti kupní ceny, jež měla být zaplacena z hypotečního úvěru, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a tudíž neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. Konstatoval, že výši smluvní pokuty v porovnání s výší kupní ceny pokládá za přiměřenou, a to tím spíše, že žalovaná po žalobkyni nepožaduje smluvní pokutu v plné výši. Přihlédl i k tomu, že si žalobkyně při sjednávání smluvní pokuty musela být vědoma jak krátké doby splatnosti zálohy a zbytku kupní ceny, tak okolnosti, že kupní cena měla být uhrazena z hypotečního úvěru.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 9. června 2003, č. j. 12 Co 257/2003-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Dal mu především za pravdu, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena podle §50a obč. zák. a směřovala k uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitostí podle §588 a násl. obč. zák. a nikoli k uzavření smlouvy o prodeji podniku podle §476 a násl. obch. zák. Skutečnost, že v některých částech smlouvy je uvedeno, že bude uzavřena smlouva o prodeji části podniku, na tom nic nemění, jelikož rekreační středisko nebylo vyčleněno z majetku žalované jako samostatný podnik, takže se nemohlo stát tímto specifickým předmětem převodu, předmět plnění nesouvisel s podnikáním žalované a žalobkyně měla teprve v budoucnu svou podnikatelskou činnost v nemovitostech provozovat. Proto i ujednání o smluvní pokutě podléhá režimu občanského zákoníku (§544 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud zdůraznil, že odstoupení žalované od smlouvy přípisem ze dne 1. 11. 1995 je bez vlivu na existenci jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 5 smlouvy. Tento nárok vznikl v okamžiku porušení smluvních povinností žalobkyní, tedy marným uplynutím splatnosti zálohy kupní ceny (tj. uplynutím dne 26. 9. 1995). Sjednanou smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč představující 25 % dohodnuté kupní ceny nemovitosti neshledal za odporující dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.) a s odkazem na závěry v tomto směru soudem prvního stupně učiněné a podrobně jím odůvodněné dovodil, že ujednání o smluvní pokutě není ve smyslu §39 obč. zák. neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a výslovně v něm uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2002 namítla, že „smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ust. §289 a násl. obch. zák., z čehož vyplývá, že smlouva o budoucí smlouvě uzavřená účastníky dne 18. 09. 1995 se řídí ust. obch. zák.“. Žalobkyně je i nadále přesvědčena, že ujednání o termínu splatnosti zálohy i zbytku kupní ceny, o smluvní pokutě a její výši odporuje dobrým mravům a je ve smyslu §39 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť žalované bylo známo, že jediným zdrojem pro zaplacení kupní ceny bude úvěr u banky. V této souvislosti vytkla odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně nevzal v úvahu okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, které byly prokázány účastnickou výpovědí žalobkyně a výpověďmi svědků K. a V. (úmysl žalobkyně zaplatit kupní cenu pouze z úvěru, příslib ekonomického ředitele žalované Ing. V., že když nedojde k uzavření kupní smlouvy, tak „se to nějak udělá“), a poukázala na vědomě nepravdivé tvrzení svědka K., že se nezajímal o zdroj financování žalobkyně. Za nesprávné pokládá i to, že odvolací soud ponechal bez povšimnutí nemravné počínání vedoucích zaměstnanců žalované, kteří se žalobkyní jednali a podíleli se na koncipování smlouvy, jimž byla na rozdíl od žalobkyně známa složitost schvalovacího řízení o poskytnutí úvěru a musela jim být proto známa nereálnost splnění termínu splatnosti kupní ceny žalobkyní. Za nerozhodnou při posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, považuje na rozdíl od soudů skutečnost, že žalovaná požaduje uhradit na smluvní pokutu pouze částku 200.000,- Kč. Dále žalobkyně, pokud jde o výklad dobrých mravů a jednání, jež je s dobrými mravy v rozporu, odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, a ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002. Jelikož závěr odvolacího soudu o platnosti ujednání o smluvní pokutě žalobkyně pokládá za nesprávný, je nesprávný i jeho závěr, že pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení zanikla započtením na pohledávku žalované z titulu nároku na smluvní pokutu. Odvolací soud podle žalobkyně pochybil i tím, že nevyužil svého moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák. a nesnížil nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Závěrem navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost, případně je zamítnout, neboť se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalobkyně přípustné není, byť byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Odvolací soud sice v usnesení ze dne 31. 1. 2002, č. j. 12 Co 21/2002-76, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, že v důsledku odstoupení žalované od smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo k zániku nároku na zaplacení smluvní pokuty, a tím jej v dalším rozhodování usměrnil; zároveň však konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, jenž neumožnil náležitě právně posoudit závazkové vztahy, z nichž je žalovaný nárok odvozován, a uložil mu v dalším řízení doplnit dokazování provedením již předložených či navržených důkazů. Nezávislost dalšího rozhodování soudu prvního stupně tak vyloučena nebyla. Za stavu, kdy žalobkyně v dovolání nebrojí proti právnímu závěru vyslovenému ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, nýbrž proti dalším právním závěrům, z nichž právní posouzení věci vychází, nelze dovodit, že právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušovacím rozhodnutí byl jedině a výhradně určující pro další rozhodnutí ve věci.
Zbývalo proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten může být dán v intencích §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky v něm uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobkyně s obecným odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2002, v němž byl vysloven právní názor, že smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením §289 a násl. obchodního zákoníku, i když se týká nemovitosti, namítla, že smlouva o budoucí smlouvě uzavřená účastníky dne 18. 09. 1995 se řídí ustanoveními obchodního zákoníku a nikoli ustanoveními občanského zákoníku, jak uzavřel odvolací soud. Jelikož však své dovolací námitky nikterak obsahově nevylíčila a právnímu posouzení odvolacího soudu nic konkrétně nevytkla, nemohl dovolací soud správnost pouze takto obecně zpochybněného právního názoru odvolacího soudu přezkoumat. Není totiž zřejmé, v jakých okolnostech žalobkyně spatřuje naplnění označeného dovolacího důvodu. Pouze pro úplnost se sluší uvést, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že v posuzovaném případě se nejedná o nárok z obchodního vztahu; proto odkaz na rozhodnutí, jež řeší problematiku týkající se obchodních vztahů, se jeví jako nepřípadný. Z uvedeného pak vyplývá, že opodstatněnou nemůže být ani výtka, že odvolací soud nepostupoval podle §301 obch. zák. a nevyužil moderačního práva snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Moderační právo soudu totiž přísluší pouze podle úpravy obchodního zákoníku, kdy soud může snížit smluvní pokutu až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením zajišťovaného závazku. Občanský zákoník toto právo soudu nedává a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě nelze použít na závazkové právní vztahy upravené občanským zákoníkem. Jelikož v daném případě šlo o závazkové právní vztahy upravené občanským zákoníkem, mohl soud ujednání o smluvní pokutě posoudit podle §39 obč. zák. z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy jako platné nebo neplatné a obdobně i výkon práva na smluvní pokutu mohl posoudit podle §3 odst. 1 obč. zák. pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není naplněn ani pokud žalobkyně jeho prostřednictvím otevřela dovolacímu přezkumu otázku, zda ujednání o smluvní pokutě vzhledem k její výši (25 % sjednané kupní ceny) a ke krátké době splatnosti kupní ceny není neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen konkrétní smlouvy. Přiměřenost výše smluvní pokuty je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuelně s přihlédnutím ke zvláštnostem daného případu a závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti výše smluvní pokuty v konkrétním případě lze jen obtížně zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Dovolací soud navíc již vícekrát konstatoval, že například i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze - právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu - považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001). Pro řešení této právní otázky tak nemůže mít rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam
Ostatními námitkami (o vědomě nepravdivém tvrzení svědka K., že se nezajímal o zdroj financování žalobkyně, o nemravném počínání vedoucích zaměstnanců žalované), jak vyplývá z jejich obsahu, uplatnila žalobkyně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (žalobkyně nesouhlasí s hodnocením důkazů a se skutkovým zjištěním, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel). V případě, že je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, však nemá námitka směřující proti skutkovému stavu věci žádnou právní relevanci.
Lze uzavřít, že žádná z námitek vznesených v dovolání není způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné není, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. března 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu