ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.77.2010:109
sp. zn. 4 Ads 77/2010 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. P., zast.
JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Malinovského nám. 4, Brno, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2010, č. j. 16 Cad 176/2009 – 66,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2010, č. j. 16 Cad 176/2009 – 66,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2009, č. X, zamítla žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žádost žalobkyně o poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu podle §5 odst. 2
zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození
Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým
osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození
v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 357/2005 Sb.“). V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobkyně jako vdova
uplatnila dne 2. 2. 2009 nárok na poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu z důvodu
manželova věznění od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949 a z důvodu manželova pobytu v táboře
nucených prací nebo v pracovním útvaru od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Podle názoru žalované
nebyly splněny podmínky uvedené v §5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 357/2005 Sb. za dobu
od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949, protože nebylo prokázáno, že manžel žadatelky byl účasten soudní
rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Podmínky uvedené v §5 odst. 1 písm. c) bodu 2
zákona byly splněny za dobu od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951, tedy za dobu kratší 12 měsíců;
v takovém případě by nárok na zvláštní příspěvek vznikl jen, pokud by manžel při pobytu
ve výše uvedených zařízeních zemřel; to však prokázáno nebylo.
V podané žalobě se žalobkyně dovolávala toho, že podmínky nároku na zvláštní
příspěvek splňuje, neboť není důvodu pro to, aby se doby omezení osobní svobody nesčítaly.
V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu uveřejněný ve Sbírce
rozhodnutí NSS č. 1584 ze dne 26. 6. 2008. Navrhovala přezkoumání rozhodnutí. V doplnění
žaloby ze dne 1. 7. 2009 na výzvu soudu sdělila, že manžel byl nezákonně zatčen 14. 2. 1949
a bez soudního projednání byl z vazby propuštěn 30. 9. 1949. Od 1. 10. 1949 nastoupil základní
vojenskou službu, z níž byl přeřazen do pomocného technického praporu (dále též jen „PTP“),
kde byl od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Podle názoru žalobkyně je tuto dobu potřeba sčítat
bez ohledu na důvod omezení osobní svobody. Odkázala znovu na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 4 Ads 89/2007. Navrhovala, aby napadené
rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
V podání ze dne 6. 1. 2010 žalobkyně uvedla, že žalovaná nevycházela ze všech v úvahu
přicházejících důkazů. Žalobkyně tvrdila, že její manžel vykonával vojenskou službu v PTP
přesahující dvanáct měsíců. Přiložila xerokopii vojenské knížky, podle níž byl její manžel přeložen
do zálohy dne 1. 10. 1951 a tentýž den byl „přidržen“ k vykonávání I. a II. pravidelného cvičení.
Do zálohy byl propuštěn dne 20. 12. 1951. Dovozovala, že celková doba výkonu služby v PTP
trvala od 10. 12. do 20. 12. 1951. V podání ze dne 5. 2. 2010 poukazovala žalobkyně
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 89/2007 a nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 187/2000. Dovozovala, že podmínky pro vznik nároku na příplatek k důchodu
splňuje.
Žalovaná ve svých vyjádřeních ze dne 17. 8. 2009, 15. 1. 2010 a 18. 2. 2009 setrvala
na názoru, že žalobkyně nesplňuje podmínky nároku na zvláštní příspěvek k důchodu. K otázce
aplikace rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 89/2007 uvedla, že citovaný
rozsudek řešil případ součtu dob pobytu žadatele ve vojenském táboře nucených prací
s jeho rehabilitovaným vězněním. Vzhledem k tomu, že doba, kterou manžel žalobkyně strávil
ve vazbě, tj. doba od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949, nebyla rehabilitována, žadatelce nárok na dávku
nevznikl. Navrhovala, aby krajský soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl dále, že účastníkům
se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud dospěl k závěru, že ačkoliv se žalobkyně dovolává
nároku na příspěvek k důchodu a dovozuje, že podmínky pro jeho přiznání splňuje,
nelze postupu žalované ničeho vytknout. Konstatoval, že žalobkyně do současné doby
neprokázala, že splňuje některou ze zákonných podmínek tohoto nároku, jímž je kromě pobírání
důchodu od českého nositele pojištění i rehabilitace doby věznění manžela podle zákona
č. 119/1990 Sb. Uvedl dále, že v této věci není možné aplikovat rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 4 Ads 89/2007 – 45, týkající se sice obdobné situace, ovšem
s tím rozdílem, že žalobce v uvedené kauze byl účasten soudní rehabilitace podle zákona
č. 119/1990 Sb., tak i mimosoudní rehabilitace podle zákona č. 87/1991 Sb. Doba vazby manžela
žalobkyně však rehabilitována nebyla. Soud proto žalobě nepřisvědčil a zamítl ji podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“),
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1a) a d) s. ř. s. Nesouhlasila se závěrem, že její manžel
nebyl v PTP nejméně dvanáct měsíců. Namítala, že se soud spokojil s neúplnou zprávou
Ministerstva obrany ČR, podle níž její manžel vykonal vojenskou službu od 1. 10. 1949
do 18. 11. 1951, ve které není uvedeno, že při skončení základní vojenské služby byl ponechán
v útvaru PTP k výkonu I. a II. vojenského cvičení. Zdůrazňovala, že tuto skutečnost soudu
doložila fotokopií vojenské knížky, ve které je uvedeno, že manžel byl do zálohy propuštěn
až dne 20. 12. 1951. Soud však tento doklad naprosto pominul, neprovedl ani zjištění dotazem
u Ministerstva obrany a v odůvodnění rozsudku ani její námitku a tento listinný důkaz necitoval.
Vyslovila názor, že pokud soud obdržel dvě rozporné informace o době služby v PTP,
bylo jeho povinností rozpory odstranit. Svým postupem tak založil kasační důvod v podobě
nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatelka se dále domnívala, že soud nesprávně vyhodnotil otázku nezákonného
věznění jejího manžela. Namítala, že v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování,
ačkoliv ze shromážděných dokladů vyplývá, že manžel byl vězněn neoprávněně. Manžel
byl obviněn ze zločinu sdružování proti státu podle §2 zákona č. 231/1948 Sb. a byl vzat
do vazby, přičemž již následně nebyl informován o tom, jak věc skončila. Poukázala na §2
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož soud postupuje podle zákona i bez návrhu.
Bylo proto povinností státu, aby zajistil manželovu plnou rehabilitaci. Z §32 odst. 2
(správně §33 odst. 2) zákona ve znění novely vyplývá, že obdobně se postupuje i v případech,
kdy trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno.
Stěžovatelka dále uvedla, že její manžel po roce 1990 o rehabilitaci žádal, ale jeho spisy
nebyly nalezeny. Nezákonný postup státu však nemůže být přičítán k jeho tíži. Namítala,
že ani v tomto případě soud neprovedl řádné dokazování; přitom měl k dispozici protokol
o výslechu obviněného ze dne 6. 4. 1949, zápis ze dne 30. 9. 1949, z něhož plyne, že v den
propuštění z vazby byl ihned povolán k výkonu vojenské služby. Politická perzekuce manžela
proto trvala nepřetržitě od 14. 2. 1949 do 20. 12. 1951, kdy byl propuštěn domů. Stěžovatelka
tvrdila, že její manžel byl v PTP déle jak 12 měsíců a dále, že je třeba započíst také dobu
nezákonného věznění. Dovozovala, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů a pro nesprávné posouzení právních otázek. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Stěžovatelka
se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, d)
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu dávkového spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 2. 2. 2009 žádost
o zvláštní příspěvek k důchodu pode zákona č. 357/2005 Sb. jako vdova po manželovi A. P., nar.
X, který zemřel dne X. V žádosti uplatnila pod bodem 3. dobu neoprávněného výkonu vazby a
trestu odnětí svobody od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949 s poznámkou, že rehabilitace nebyla
provedena. Pod bodem 4. žádosti uvedla pobyt ve vojenském táboře nucených prací od 10. 12.
1950 do 18. 11. 1951. Ve spise se nachází potvrzení Ministerstva obrany ze dne 23. 1. 2009, č. j.
0105/148/2009 – 7542, podle něhož vykonával manžel stěžovatelky vojenskou službu od 1. 10.
1949 do 18. 11. 1951, a z toho u pomocných technických praporů dobu od 10. 12. 1950 do 18.
11. 1951. Podle potvrzení Vojenské správy v Plzni ze dne 30. 7. 1992 je výkon služby u PTP
vyznačen pro účely mimosoudní rehabilitace v době od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Podle
potvrzení Ministerstva obrany ze dne 14. 10. 1997 a 28. 2. 2006 vykonával manžel stěžovatelky
službu v PTP v době od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. V dávkovém spise se nachází protokol o
výslechu manžela stěžovatelky ze dne 14. 2. 1949, protokol sepsaný ve věznici Okresní
prokuratury v Klatovech ze dne 15. 2. 1949, protokol ze dne 2. 3. 1949, zpráva o zatčení manžela
stěžovatelky ze dne 30. 3. 1949, protokol o výslechu obviněného ze dne 6. 4. 1949 pro zločin
podle §2 zákona č. 231/1948 Sb. a protokol sepsaný u Okresního soudu v Blovicích ze dne 30.
9. 1949, z něhož plyne, že od 1. 10. 1949 nastoupil vojenskou službu.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci uvádí následující:
Stěžovatelka se v žádosti domáhala zvláštního příspěvku k důchodu podle hlavy druhé
zákona č. 357/2005 Sb. Svůj nárok o tuto dávku opírala jednak o dobu účasti svého manžela
na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. za dobu neoprávněné vazby od 14. 2. 1949
do 30. 9. 1949, a jednak o dobu služby u pomocných technických praporů od 10. 12. 1950
do 18. 11. 1951.
Podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 357/2005 Sb. tam uvedená omezení osobní svobody
musí činit alespoň dvanáct měsíců (bod 1, 2 citovaného ustanovení). Stěžovatelka pak dále
odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 4 Ads 89/2007 – 49,
podle něhož „nárok na zvláštní příplatek k důchodu podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 357/2005 Sb.
vznikne i tehdy, činí-li součet doby neoprávněného výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody uvedené v §5 odst. 1
písm. c) bod 1 a doby zařazení v táborech nucených prací nebo pracovním útvaru a nebo centralizačním klášteře
s režimem obdobným táborům nucených prací podle §5 odst. 1 písm. c) bod 2 celkem nejméně dvanáct měsíců“.
Pokud jde o dobu uvedenou v §5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 357/2005 Sb., dospěl
krajský soud k závěru, že doba vazby manžela žalobkyně rehabilitována nebyla. Ačkoliv se touto
námitkou krajský soud blíže nezabýval, lze konstatovat, že jeho závěr je správný.
Stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení otázky nezákonného věznění
jejího manžela s tím, že bylo povinností státu, aby zajistil manželovu plnou rehabilitaci.
S tímto názorem nelze souhlasit.
Nárok na zvláštní příspěvek k důchodu je v §5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona
č. 357/2005 Sb. podmíněn m. j. účastí na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění dalších zákonů. Již z této skutečnosti plyne, že účast na rehabilitaci nejsou
oprávněny posuzovat soudy rozhodující ve správním soudnictví, a to ani jako otázku předběžnou
(§52 odst. 2 s. ř. s.).
Řízení o účasti na soudní rehabilitaci se provádělo podle zákona č. 119/1990 Sb.,
přičemž příslušné k tomuto řízení byly obecné soudy, a to v zásadě ty, které rozhodovaly
v původním řízení v prvním stupni (§7 zákona č. 119/1990 Sb.).
Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, pokud tvrdí, že trestný čin sdružování proti státu
podle §2 odst. 1 a 3 zákona č. 231/1948 Sb. je uveden v §2 odst. 1 písm. b) zákona
č. 119/1990 Sb. Ohledně rehabilitace tohoto trestného činu rozhodovaly soudy i bez návrhu.
Předpokladem pro takový postup však byla existence pravomocného odsuzujícího rozhodnutí
vyhlášeného v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkajícího se skutku spáchaného po 5. 5. 1945.
Takové odsuzující soudní rozhodnutí však stěžovatelka nepředložila, ostatně ani netvrdí,
že její manžel byl odsouzen. Dovolává se toho, že byl v době od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949
v nezákonné vazbě, aniž byl uvědoměn o tom, jak věc skončila.
Se stěžovatelkou lze souhlasit i v tom směru, že na případ jejího manžela bylo
lze aplikovat §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle jehož věty první se ustanovení tohoto
zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody
nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a v §4 v období od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění
podle dříve platných předpisů.
Podstata řešené otázky spočívá v tom, že byl-li k dispozici pravomocný odsuzující
rozsudek podle výše citovaných ustanovení, rozhodoval soud i bez návrhu. Pokud totiž proběhlo
soudní řízení, měl soud k dispozici trestní spis a nemusel vyčkávat případných návrhů
na provedení rehabilitace. Situace manžela stěžovatelky však byla jiná, neboť nebyl odsouzen
a jeho pobyt ve vazbě, pokud nebyla podána obžaloba, nemohl být soudu nikterak znám.
V tomto případě bylo třeba postupovat podle §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. a vyvolat
přezkumné řízení. Podle §5 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. se řízení zahajovalo na návrh
odsouzeného, příbuzných v pokolení přímém, jeho sourozence, osvojitele, osvojence, manžela
nebo druha, případně dalších osob v tomto ustanovení uvedených. Výsledkem tohoto řízení
bylo rozhodnutí příslušného soudu o tom, zda daná osoba byla či nikoliv účastna soudní
rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Uvedený názor podporuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003,
sp. zn. 4 Tz 98/2003, vydaný k aplikaci §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci,
v němž je uvedeno „Ustanovení §33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. pak bylo přípustné v rehabilitačním
řízení užít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4
v určeném časovém období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě,
byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek a pod. ... Pokud jde o postup,
jehož je třeba užít k rehabilitaci osob, na něž lze vztáhnout ustanovení §33 odst. 2 zákona, je v něm samotném
pouze obecně odkazováno na ostatní ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Jediným takovým v úvahu
přicházejícím postupem je postup podle oddílu třetího a čtvrtého zákona (tzv. rehabilitace na základě
přezkumného řízení), jelikož pouze jím je možné dospět ke spolehlivému rozhodnutí, zda se na dotyčnou osobu
rehabilitační zákon vztahuje či nikoliv“. Tyto právní závěry Nejvyššího soudu byly aprobovány
Ústavním soudem v usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 528/03: „Nejvyšší soud ČR
v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem uvedl, za jakých zákonných podmínek lze aplikovat
ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a to pouze při dodržení
lhůty, která je stanovena v §6 odst. 1 cit. zákona. Nejvyšší soud ČR rovněž podrobně zdůvodnil, jaká zjištění
jej vedla k závěru, že tyto zákonné podmínky dodrženy nebyly, a z nichž bylo ověřeno, že lhůta zachována nebyla.
Vyjádřil se i k nemožnosti analogické aplikace příslušných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. na danou věc.
Vzhledem k přiléhavému a vyčerpávajícímu odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud
za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat“. (Obdobně například rovněž usnesení ze dne 20. 7. 2005,
sp. zn. I. ÚS 135/04, nebo ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 187/04).
Takové rozhodnutí příslušného obecného soudu stěžovatelka nepředložila a ani netvrdila,
že by takový návrh příslušnému soudu podala. Je tedy nutno dovodit, že podmínku účasti
manžela na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. neprokázala. Ve prospěch
stěžovatelky pak nelze vytěžit ničeho ani z přípisu Federálního Ministerstva vnitra ze dne
5. 5. 1992 připojeného ke kasační stížnosti, vydaného pro účely rehabilitace a odškodnění,
v němž je konstatováno, že chybí potřebné písemné doklady. K posouzení účasti manžela
stěžovatelky na soudní rehabilitaci byl pouze příslušný soud v rámci přezkumného řízení podle
§4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., neboť jedině tento soud mohl, resp. byl oprávněn posoudit
veškeré listiny, které byly stěžovatelkou získány a vztahovaly se k pobytu manžela stěžovatelky
ve vazbě v době od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949. Jedině soud příslušný k posouzení účasti manžela
stěžovatelky na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. mohl tyto zajištěné listinné podklady
posoudit a dovodit z nich, zda manžel stěžovatelky byl účasten soudní rehabilitace či nikoliv.
I kdyby tedy krajský soud provedl důkaz stěžovatelkou předloženými listinami, které ostatně tvoří
obsah správního spisu, nemohl by sám z těchto listin posoudit účast manžela stěžovatelky
na soudní rehabilitaci, neboť k tomu není oprávněn.
Lze tedy uzavřít, že doba účasti na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. podle §5
odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 357/2005 Sb. prokázána nebyla a nárok na zvláštní příspěvek
k důchodu z tohoto důvodu nevznikl. V rozsahu důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. tak kasační stížnost důvodná nebyla.
Stěžovatelka dále vytýkala krajskému soudu, že jeho rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů. Nedostatek důvodů spatřovala stěžovatelka v tom, že krajský soud
se nikterak nevypořádal s tvrzením o tom, že její manžel byl propuštěn do zálohy až dne
20. 12. 1951, tj. nikoliv dne 18. 11. 1951, jak plyne z potvrzení Ministerstva obrany pro žadatele
o mimosoudní rehabilitaci podle §18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Svoje tvrzení dokládala
fotokopií vojenské knížky svého manžela. Namítala však, že soud tento doklad naprosto
pominul, neprovedl ani zjištění dotazem u Ministerstva obrany a v odůvodnění rozsudku
dokonce ani její námitku a tento listinný důkaz necitoval.
Doba pobytu manžela stěžovatelky v pomocných technických praporech byla v žádosti
uvedena jako doba od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Podle potvrzení vojenské správy ze dne
30. 7. 1992 a podle potvrzení Ministerstva obrany ze dne 14. 10. 1997, ze dne 28. 2. 2006
a 23. 1. 2009 byla doba výkonu služby u pomocných technických praporů vymezena shodně,
tj. od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Z těchto listin, z nichž vycházel správní orgán
při rozhodování o žádosti, zcela jednoznačně plyne, že období od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951
nečiní alespoň dvanáct měsíců požadovaných §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb.
Doba, kterou manžel stěžovatelky vykonával službu v PTP, by tedy sama o sobě nepostačovala
k uznání nároku na zvláštní příspěvek podle tohoto zákona.
V průběhu soudního řízení však došlo ke změně dosavadního stavu, a to podáním
stěžovatelky ze dne 6. 1. 2010, k němuž připojila xerokopii vojenské knížky svého manžela.
V této vojenské knížce je uveden údaj o tom, že její manžel byl dne 1. 10. 1951 přeložen
do zálohy a „přidržen“ k vykonání I. a II. pravidelného cvičení a byl propuštěn do zálohy dne
20. 12. 1951. Xerokopií vojenské knížky stěžovatelka zpochybňovala dosud vydaná potvrzení
o době pobytu v pomocných technických praporech a dovozovala, že služba manžela v PTP
trvala od 10. 12. 1950 do 20. 12. 1951, tedy celkem více než dvanáct měsíců.
Krajský soud se xerokopií vojenské knížky, tedy xerokopií listiny, kterou předložila
stěžovatelka k prokázání svého nároku dne 6. 1. 2010, v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval.
V rozsudku sice uvedl, že stěžovatelka v podání ze dne 6. 1. 2010 popsala obsah vojenské knížky,
ale nic jiného k této skutečnosti neuvedl.
Z obsahu soudního spisu plyne, že krajský soud podání stěžovatelky ze dne 6. 1. 2010
a připojené přílohy zcela nepominul. Tyto listiny byly zaslány k vyjádření žalované, avšak tato
se v přípise ze dne 15. 1. 2010 ke xerokopii vojenské knížky vůbec nevyjádřila. Nejvyšší správní
soud k tomu podotýká, že již tehdy mohlo být známo stanovisko žalované k nové listině
předložené stěžovatelkou, pokud by se ovšem touto skutečností zabývala. Hodlal-li tedy krajský
soud zjistit stanovisko žalované k této okolnosti, měl její vyjádření ze dne 15. 1. 2009 hodnotit
jako nedostačující a případně konkretizací dotazu vyzvat žalovanou k vyjádření opětovně.
V každém případě však měl soud vyhodnotit v odůvodnění napadeného rozsudku,
jak na xerokopii vojenské knížky nahlíží a s argumentací stěžovatelky se vypořádat.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74,
I. „jestliže v řízení před krajským soudem uplatní stěžovatel námitky, s nimiž se krajský soud v odůvodnění
rozsudku nevypořádal (a to i v případě, že tyto námitky nebyly uplatněny v žalobě), je takový rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Uvedený právní závěr starší
judikatury Nejvyššího správního soudu podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního
soudu za situace, kdy se Městský soud v Praze nezabýval námitkou žalobce vznesenou
až při jednání tohoto soudu, přičemž se s touto námitkou vypořádal Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti tak, že nebyla uplatněna v zákonné lhůtě. Ústavní soud k tomu uvedl,
že „nepochybně je povinností soudu vypořádat se nejen se správností námitek žalobce, jak vyplývá z citovaného
rozsudku, ale prvotně s včasností jejich uplatnění, a v případě jejich opožděného podání odmítnout je v souladu
s příslušnými ustanoveními s. ř. s., nelze je však v odůvodnění rozhodnutí pominout. Postupem Městského soudu
Praze a Nejvyššího správního soudu, který neshledal rozsudek městského soudu po právní stránce závadným,
tak bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného
soudu“. Z těchto principů vycházel i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, konkrétně
ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2009, č. j. 2 As 35/2008 – 56, či usnesení ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 – 107.
Z toho plyne, že Nejvyšší správní soud není oprávněn nahrazovat nedostatek odůvodnění
rozhodnutí krajského soudu vlastními úvahami, neboť pokud by tak učinil, byla by stěžovatelce
odebrána možnost, aby se proti právnímu hodnocení (a to i z hlediska včasnosti uplatnění)
této námitky případně mohla bránit cestou kasační stížnosti. Lze podotknout, že předloženou
xerokopii vojenské knížky lze nejspíše považovat za návrh důkazu listinou, jímž stěžovatelka
podporuje svoje tvrzení o tom, že podmínky pro vznik nároku na zvláštní příspěvek splňuje.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost stěžovatelky je ve vztahu
k uplatněnému důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. důvodná, neboť napadený rozsudek
je v otázce posouzení doby služby manžela stěžovatelky u pomocných technických praporů
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V dalším řízení
proto bude třeba, aby se krajský soud s tvrzením stěžovatelky o tom, že splňuje nárok na zvláštní
příspěvek podle §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb. zabýval, což především
znamená, aby posoudil a zhodnotil obsah xerokopie vojenské knížky manžela stěžovatelky
předložené společně s podáním ze dne 6. 1. 2010 a vyhodnotil, zda tento navrhovaný důkaz
je způsobilý ovlivnit úvahu o celkové době pobytu manžela stěžovatelky vymezenou dosud
potvrzeními na dobu od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský
soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu