ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.133.2020:42
sp. zn. 4 Afs 133/2020 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: APIO CZ, s.r.o.,
IČ 26682524, se sídlem Mikuleckého 1312/10, Praha 4, zast. Mgr. Ing. Pavlem Kostrhunem,
advokátem, se sídlem Zborovská 1760/3, Chomutov, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 8. 2018, č. j. 37622/18/5300-22442-709739, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2020, č. j. 11 Af 36/2018 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 4 (dále jen „správce
daně“), platebním výměrem ze dne 20. 2. 2017, č. j. 1133818/17/2004-52525-108484, žalobkyni
vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2016 ve výši 1.348.842 Kč, oproti
nadměrnému odpočtu v částce 659.738 Kč uplatněného v daňovém přiznání. Vydání tohoto
platebního výměru předcházela výzva správce daně k odstranění pochybností ze dne 23. 8. 2016,
č. j. 6443543/16/2004-52525-108484 (dále jen „výzva k odstranění pochybností“).
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 8. 2018, č. j. 37622/18/5300-22442-709739, podle §116
odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „daňový řád“), odvolání žalobkyně zamítl a uvedený platební výměr potvrdil.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2020,
č. j. 11 Af 36/2018 - 29, výrokem I. žalobu v té části, jíž se žalobkyně domáhala zrušení výzvy
k odstranění pochybností, podle §46 odst. 1 písm. d) za použití §68 písm. e) a §70 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
odmítl a výrokem II. žalobu proti rozhodnutí žalovaného o odvolání zamítl.
[4] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve odkázal na usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 2501/17, podle kterého výzva k odstranění pochybností
není rozhodnutím podle §65 s. ř. s., jež by bylo možné samostatně přezkoumat.
[5] Městský soud se však zákonností výzvy k odstranění pochybností následně zabýval v rámci
přezkumu rozhodnutí žalovaného o odvolání. Základní náležitosti takové výzvy vymezil rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102,
publikovaném pod č. 1729/2008 Sb. NSS, přičemž konkrétní obsahové požadavky na její
odůvodnění upřesnila navazující judikatura Nejvyššího správního soudu. V daném případě
byla výzva k odstranění pochybností srozumitelná a zároveň dostatečně konkretizovala
pochybnosti správce daně. Z ní vyplývají pochybnosti ohledně oprávněnosti nároku žalobkyně
na odpočet daně podle §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a to zejména správnosti,
průkaznosti a pravdivosti údajů o přijatých zdanitelných plněních vykázaných v oddílu C
daňového přiznání. Správce daně pochybnosti pojal analýzou údajů uvedených v předmětném
daňovém přiznání, podle něhož žalobkyně za posledních 12 měsíců vykazovala vyšší přijatá
zdanitelná plnění než uskutečněná plnění s nárokem na odpočet daně, přičemž poměr těchto
údajů činil za dané období 0,8744. Správce daně dále konstatoval, že takový postup žalobkyně
popírá základní smysl podnikání spočívající v dosahování zisku, a proto také pochyboval
o tom, že žalobkyně přijatá zdanitelná plnění využívá při uskutečňování své ekonomické činnosti.
Přitom správce daně jasně vymezil pochybnosti týkající se oprávněnosti nároku žalobkyně
na odpočet daně a vycházel z konkrétních skutkových důvodů založených na dlouhodobém
sledování výše daňové povinnosti žalobkyně, jakož i z předložených důkazních prostředků.
Městský soud současně odkázal na rozsudek ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 170/2017 - 68, v jehož
odůvodnění Nejvyšší správní soud obdobnou výzvu správce daně k odstranění pochybností
označil za zákonnou.
[6] Správce daně v předmětné výzvě podle městského soudu současně vymezil konkrétní pokyny
adresované žalobkyni k odstranění pochybností, které zahrnovaly také vyjmenované dokumenty,
jež měla předložit. Žalobkyni přitom jako daňový subjekt tížilo nejen břemeno tvrzení,
ale také břemeno důkazní ve vztahu k její daňové povinnosti. Výzva k odstranění pochybností
tak byla vydána v souladu s §89 daňového řádu.
[7] Městský soud dále nepřisvědčil námitce žalobkyně, že správce daně měl v dané věci zahájit
daňovou kontrolu. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je totiž na správci daně,
aby za splnění konkrétních zákonných podmínek a na základě relevantních skutečností
posuzovaného případu zvolil vhodný postup k odstranění pochybností o daňové povinnosti
daňového subjektu, tedy rozhodl, zdali vydá výzvu k odstranění pochybností, či zahájí daňovou
kontrolu. Správce daně měl přitom v posuzovaném případě konkrétní pochybnosti o daňové
povinnosti žalobkyně za jediné zdaňovací období červen 2016, a to jen ve vztahu k uplatněnému
daňovému odpočtu. Chyběl proto předpoklad procesně komplikovaného, rozsáhlého a časově
náročného dokazování, přičemž se současně jednalo o pochybnosti, které mohly být zrychleně
odstraněny postupem podle §89 odst. 1 daňového řádu. Navíc za situace, kdy žalobkyně
neoznačila konkrétní důkazní návrhy za účelem provedení daňové kontroly, nebylo povinností
správce daně ji automaticky zahájit.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika žalobkyně
[8] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
blanketní kasační stížnost.
[9] V jejím doplnění, které bylo učiněno během lhůty stanovené ve výzvě soudu,
stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatelka namítla, že výzvu k odstranění pochybností lze posoudit v rámci přezkumu
meritorního rozhodnutí správce daně, případně soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání
proti rozhodnutí správce daně, jímž bylo daňové řízení skončeno. Zákonnost této výzvy je totiž
podle stěžovatelky stěžejní skutečností pro posuzování zákonnosti dalšího postupu správce daně.
[11] Stěžovatelka dále namítla, že se městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval
její námitkou o nesprávné úvaze správce daně týkající se souvislosti daně z přidané hodnoty
s dosahováním zisku. Uskutečnění zdanitelného plnění je podle stěžovatelky definováno v zákoně
o dani z přidané hodnoty, a to výhradně pro účely této daně. Zisk však obsahuje také časovou
složku zajištěnou účetními metodami, a proto se od uplatňování daně z přidané hodnoty liší.
Ze vzájemného poměru přijatých a uskutečněných zdanitelných plnění podle stěžovatelky nelze
bez dalšího usuzovat na dosahování zisku. Ostatně stěžovatelka k daňovému přiznání přiložila
přílohy, ze kterých je zřejmá její daňová historie v letech 2015 a 2016, v nichž dosáhla zisku.
Správce daně ani žalovaný se však předloženými dokumenty nezabývali a v rozporu se zásadou
přiměřenosti a úspornosti vycházeli jen z daňového přiznání a kontrolního a souhrnného hlášení.
[12] Podle stěžovatelky mohou pochybnosti vyvolávat jen rozpory nasvědčující tomu, že tvrzená
daňová povinnost za určité období neodpovídá skutečnosti. Povinností správce daně
pak je, aby tyto pochybnosti ve výzvě k odstranění pochybností řádně popsal a odůvodnil.
Pochybnosti vymezené správcem daně však jsou založeny na nesprávné úvaze, a proto
je předmětná výzva nezákonná. V této souvislosti odkázala stěžovatelka na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, publikované
pod č. 1729/2008 Sb. NSS.
[13] Stěžovatelka dále namítla, že vyplývají-li pochybnosti správce daně v posuzovaném případě
z doby 12 měsíců předcházejících posuzovanému zdaňovacímu období, měl správce daně využít
institutu daňové kontroly. Z výzvy k odstranění pochybností pak podle stěžovatelky nevyplývá
ani skutečnost, z jakého důvodu se správce daně domnívá, že právě daň za červen 2016 nebyla
přiznána správně. Uvedené platí tím spíš, pokud také výzva k předložení požadovaných
dokumentů a daňových dokladů byla formulována neurčitě a neúnosně rozsáhle.
[14] Vzhledem k tomu, že správce daně mohl v minulých letech ověřit správnost daňovým
subjektem tvrzené daně a jeho hospodaření zná, měl volit podle stěžovatelky v posuzovaném
případě mírnější prostředek k ověření tvrzené daňové povinnosti. Pokud by totiž správce daně
zahájil daňovou kontrolu u všech zmiňovaných 12 měsíců, naplnil by tak smysl a účel správy daně
a přitom také v menší míře zatížil majetková práva stěžovatelky, jelikož by nezadržoval celý
nadměrný odpočet. Správce daně by tak dostatečně rozptýlil pochybnosti týkající se daňových
povinností daňového subjektu. Postup k odstranění pochybností ve vztahu k pouze jedinému
zdaňovacímu období totiž takového cíle dosáhnout nemůže.
[15] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že plně setrvává na svém názoru, podle
něhož výzva k odstranění pochybností byla vydána v souladu se zákonem a v jejím odůvodnění
správce daně jasně vyjádřil pochybnosti o přijatých zdanitelných plněních a jejich využití
stěžovatelkou k ekonomické činnosti. Správce daně po stěžovatelce žádal předložení vymezených
dokumentů a dokladů vztahujících se pouze k posuzovanému zdaňovacímu období červen 2016.
Žalovaný dále zdůraznil, že je to právě stěžovatelka, která je povinna prokazovat relevantní
skutečnosti, jež by v daňovém řízení odstranily pochybnosti správce daně. To však stěžovatelka
neučinila, ačkoli ji správce daně jasně a srozumitelně vyrozuměl o pochybnostech týkajících se
oprávněnosti nároku na daňový odpočet. Žalovaný současně rozsudek městského soudu
považuje za přezkoumatelný, neboť není povinností správních soudů reagovat detailní odpovědí
na každý jednotlivý argument stěžovatelky. Dále si stěžovatelka protiřečí, jelikož na jednu stranu
požaduje, aby správce daně volil mírnější prostředky správy daně, a následně žádá zahájení
daňové kontroly. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[17] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že z výzvy k odstranění pochybností
není zřejmé, jak má doložením dokladů k období červen 2016 vysvětlit pochybnosti správce daně
ohledně zmiňovaných 12 předcházejících měsíců. Jinými slovy, stěžovatelka v předmětné výzvě
postrádá jakoukoli souvislost důvodů pochybností správce daně o zdaňovacím období červen
2016 a předcházejících 12 měsíců. Správce daně současně podle stěžovatelky obcházel zákonný
institut daňové kontroly, kterou byl v posuzovaném případě podle daňových předpisů povinen
zahájit, a to nesprávným využitím postupu k odstranění pochybností. Svým postupem tak správce
daně významně zasáhl do majetkových práv stěžovatelky, jelikož zadržoval uplatněný nadměrný
odpočet a zamýšlel zdlouhavě posuzovat zhruba 400 přijatých zdanitelných plnění, a to místo
toho, aby v rámci několika ústních jednání při daňové kontrole odstranil všechny pochybnosti
o správnosti daňového tvrzení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[19] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[20] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že rozsudek městského
soudu je nepřezkoumatelný. Její důvodnost by totiž sama o sobě postačovala ke zrušení rozsudku
městského soudu bez nutnosti posouzení jeho zákonnosti. Nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Podle
stěžovatelky se městský soud nevypořádal s její námitkou, že mezi ziskem jako ekonomickým
pojmem a daní z přidané hodnoty nelze hledat žádnou spojitost, jelikož oba pojmy upravují
odlišné zákony, přičemž se liší také časové hledisko jejich uplatňování.
[22] S touto námitkou stěžovatelky se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Stěžovatelka v žalobě
totiž pouze označila za nesprávnou úvahu správce daně, že z poměru přijatých zdanitelných
plnění a uskutečněných plnění s nárokem na odpočet daně lze soudit, že nedosahuje zisku
jako základního cíle podnikání. Nijak však svou námitku nerozvedla a nevysvětlila, jak konkrétně
se uvedená úvaha správce daně projevila v posuzovaném případě na zákonnosti výzvy
k odstranění pochybností. Ačkoli lze přisvědčit stěžovatelce, že se městský soud výslovně
k uvedené námitce nevyjádřil, je z odůvodnění rozsudku zřejmé, že se zákonností výzvy
k odstranění pochybností zabýval, přičemž dospěl k závěru o její zákonnosti a vysvětlil
také důvody, které jej k němu vedly. Nejvyšší správní soud doplňuje, že na určitou námitku
lze reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru stěžovatele
odlišný závěr, který přesvědčivě vysvětlí tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu
výroku rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08;
srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 -
50, a ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30). Rozsudek městského soudu tak výše uvedené
podmínky přezkoumatelnosti splňuje.
[23] Proto se Nejvyšší správní soud mohl k zbývajícím kasačním námitkám zabývat zákonností
napadeného rozsudku.
[24] Podle §89 odst. 1 daňového řádu, má-li správce daně konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti
nebo úplnosti podaného řádného daňového tvrzení nebo dodatečného daňového tvrzení a dalších písemností
předložených daňovým subjektem nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, vyzve daňový subjekt k odstranění
těchto pochybností. Podle odst. 2 téhož ustanovení, ve výzvě správce daně uvede své pochybnosti způsobem,
který umožní daňovému subjektu, aby se k nim vyjádřil, neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil, nepravdivé
údaje opravil nebo pravdivost údajů prokázal a předložil důkazní prostředky tak, aby došlo k odstranění těchto
pochybností.
[25] Podle §90 odst. 2 daňového řádu, nedošlo-li k odstranění pochybností a výše daně nebyla prokázána
dostatečně věrohodně, sdělí správce daně daňovému subjektu výsledek postupu k odstranění pochybností. Daňový
subjekt je oprávněn do 15 dnů ode dne, kdy byl seznámen s dosavadním výsledkem postupu k odstranění
pochybností, podat návrh na pokračování v dokazování spolu s návrhem na provedení dalších důkazních
prostředků. Podle odst. 3 téhož ustanovení, pokud správce daně shledá důvody k pokračování v dokazování,
zahájí v rozsahu těchto důvodů daňovou kontrolu. Neshledá-li správce daně důvody k pokračování v dokazování,
vydá do 15 dnů ode dne, kdy daňový subjekt podal návrh na pokračování v dokazování, rozhodnutí o stanovení
daně.
[26] Podle §92 odst. 3 daňového řádu, daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen
uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.
[27] Stěžovatelka namítla, že výzvu k odstranění pochybností lze posuzovat v rámci přezkumu
meritorního rozhodnutí správce daně, případně soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání
proti rozhodnutí správce daně, kterým daňové řízení skončilo. S tímto tvrzením stěžovatelky
nelze než souhlasit. Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že městský soud
poté, co návrh stěžovatelky na zrušení výzvy k odstranění pochybností správně odmítl
pro nezpůsobilost této výzvy k samostatnému soudnímu přezkumu, tak se následně její
zákonností dostatečně zabýval v rámci přezkumu rozhodnutí žalovaného o odvolání.
[28] Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že z odůvodnění výzvy
k odstranění pochybností není zřejmé, z jakých důvodů měl správce daně pochybnosti
o tvrzené daňové povinnosti právě za zdaňovací období červen 2016, ačkoli poukázal
i na 12 předcházejících měsíců. Již městský soud poukázal na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, č. 1729/2008 Sb. NSS,
v němž se uvádí, že poznatky správce daně vztahující se k pochybnostem o daňové povinnosti
daňového subjektu mohou být založeny např. „na dlouhodobém sledování výše daňové povinnosti
příslušného daňového subjektu (např. odlišuje-li se přiznávaná daň v určitém zdaňovacím období znatelně od výše
daně v jiných zdaňovacích obdobích) či na analýze toku finančních prostředků mezi ním a jinými daňovými
subjekty.“. Obdobně Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 1 Afs 105/2012 - 37, dovodil, že pochybnosti správce daně mohou být podloženy
skutkovými okolnostmi spočívajícími v porovnání vykázané daňové povinnosti v podobě
nadměrného odpočtu s údaji předchozích zdaňovacích období (srov. dále i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 12. 2013, č. j. 5 Afs 57/2012 - 35). Pokud tedy z provedené analýzy
plyne, že v případě daňového subjektu je dlouhodobě přítomen nějaký nestandardní ekonomický
ukazatel, je správce daně oprávněn požadovat odstranění pochybností pouze za určité období,
v němž setrvalá přítomnost tohoto ekonomického ukazatele překročí určitou mez.
[29] V posuzovaném případě je z výzvy k odstranění pochybností zřejmé, že k pochybnostem
o oprávněnosti nároku na odpočet daně správce daně dospěl právě analýzou tvrzené daňové
povinnosti v předcházejících 12 zdaňovacích obdobích, přičemž vycházel z daňového přiznání,
kontrolního hlášení, souhrnného hlášení a dalších dokumentů předložených stěžovatelkou.
Uvedená skutková zjištění i pochybnosti ve vztahu ke konkrétním řádkům daňového přiznání
pak správce daně vymezil právě v předmětné výzvě, přičemž následně jasně specifikoval,
co by měla stěžovatelka učinit a které dokumenty má správci daně předložit ve vztahu
k posuzovanému zdaňovacímu období červen 2016, aby byly jeho pochybnosti odstraněny.
Nelze tak souhlasit s námitkou stěžovatelky, že správce daně požadoval předložení dokladů
i k období 12 předcházejících měsíců, čímž byl jeho pokyn neurčitý. Správce daně totiž vyzval
stěžovatelku k předložení potřebných dokladů jen k jednomu zdaňovacímu období června 2016.
Nejvyšší správní soud přitom v rozsudcích ze dne 6. 3. 2020, č. j. 5 Afs 174/2019 - 41, či ze dne
3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 170/2017 - 68, konstatoval, že byl-li stěžovatel vyzván výslovně k doložení
dokumentů vztahujících se k prokázání oprávněnosti nadměrného odpočtu výhradně
za zdaňovací období jednoho měsíce, nelze takový rozsah požadovaných dokumentů považovat
za nepřípustně široký. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem uzavírá,
že v dané věci správce daně srozumitelně a přesvědčivě vymezil pochybnosti o tvrzené daňové
povinnosti stěžovatelky, přičemž vycházel z relevantních podkladů a současně ji správně vyzval
k předložení dokumentů prokazujících oprávněnost jejího nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty.
[30] Stěžovatelka též namítla, že správce daně měl provést daňovou kontrolu, jelikož vzhledem
k požadovanému množství dokladů plánoval provádět rozsáhlé a časově náročné dokazování.
Uvedené platí podle stěžovatelky tím spíš, pokud byl s hospodařením stěžovatelky i jejími
předchozími daňovými povinnostmi seznámen, a měl tak zvolit mírnější prostředek k ověření
tvrzené daňové povinnosti stěžovatelky.
[31] Nejvyšší správní soud však v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 5 Afs 174/2019, jehož závěry
lze plně využít i v posuzovaném případě, konstatoval, že výčet a rozsah dokumentů vztahujících
se ke zdaňovacímu období jednoho měsíce požadovaných správcem daně nelze považovat
za natolik široký, že by došlo k nepřípustné záměně postupu při odstraňování pochybností
s daňovou kontrolou. Správce daně současně není povinen provádět daňovou kontrolu vždy,
nýbrž pouze předpokládá-li rozsáhlé a časově náročné dokazování či navrhne-li daňový subjekt
podle §90 odst. 2 daňového řádu provedení dalších důkazů. V posuzovaném případě je zřejmé,
že správce daně žádal po stěžovatelce předložení dokladů vztahujících se jen k jednomu měsíci,
k němuž podle zmíněného judikátu není nutné zahájit daňovou kontrolu. Stěžovatelka následně
požadované dokumenty nepředložila, pochybnosti správce daně tak neodstranila, ani neoznačila
žádné další důkazy. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s městským soudem uzavírá, že pokud
správce daně v posuzovaném případě neměl žádný relevantní důvod k zahájení daňové kontroly,
kterou stěžovatelka v rozporu s běžně zastávanou teorií daňového práva považuje za mírnější
prostředek, nepochybil, když využil institutu postupu k odstranění pochybností.
[32] Jelikož tedy městský soud posoudil uvedenou spornou právní otázku správně a napadený
rozsudek současně netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti, nebyly naplněny důvody kasační
stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu