ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.313.2019:42
sp. zn. 4 Afs 313/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Mgr. M. K., zast.
Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 116/7, Písek, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 9. 2018, č. j. 43140/18/5200-10421-705721, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2019, č. j. 51 Af
15/2018 - 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2019, č. j. 51 Af 15/2018 - 30,
se z r ušuj e a věc se tomuto soudu v ra cí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí (dodatečné platební výměry) Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále též „správce
daně“) ze dne 12. 2. 2018, č. j. 244803/18/2208-50521-304735 a č. j. 246107/18/2208-50521-
304735, kterými byla žalobkyni doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku
2014 ve výši 270 Kč a sděleno penále z doměřené daně ve výši 54 Kč a za zdaňovací období roku
2015 doměřena daň ve výši 630 Kč a sděleno penále z doměřené daně ve výši 126 Kč.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný ke zdaňovacímu období roku 2014 poukázal
na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, který zamítl žalobu manžela
žalobkyně (rozsudek ze dne 1. 11. 2017, č. j. 50 Af 27/2016 - 26) týkající se stejných zdaňovacích
období. Žalobkyně byla výdělečně činná jako spolupracující osoba svého manžela.
[3] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu, v níž namítla nezákonnost
dodatečných platebních výměrů. Zdůraznila nesouhlas především s tezemi, na kterých
je napadené rozhodnutí postaveno, respektive, které byly v dodatečných platebních výměrech
promítnuty. Prvou tezí je tvrzení, že osoba „hlavní“ rozděluje příjmy, kterých dosáhla,
a to jednostranně na osobu spolupracující. Takový náhled staví osobu spolupracující
do podřízeného postavení až vazalství. Dle žalobkyně tak v tiskopise „H“ měly být správně
uvedeny údaje o osobě, jejíž příjmy a výdaje jsou rozdělovány, což odpovídá vůli obou stran.
Druhou tezí, se kterou žalobkyně nesouhlasila, je promítnutí vzájemné dohody na v budoucnu
změněný stav. Pokud manželé uzavřou dohodu, že manželka vykáže konkrétní částku
přerozděleného základu daně, lze takovou dohodu jednoduchou matematickou trojčlenkou
vyčíslit a zapsat do daňového přiznání. Pozdější úprava daňového základu je pak vyloučena.
Zjistí-li se následně, že správná výše daňových příjmů nebo výdajů je jiná, změní
se u spolupracující osoby vykázaná výše příjmů nebo výdajů tak, aby nově přerozdělený základ
byl opět ve stejné výši. Žalovaný učinil z žalobkyně daňovou ručitelku. Na osobu spolupracující
nelze klást ty samé nároky, jako na osobu hlavní a ani ji nelze činit odpovědnou za řádné vykázání
celkových dosažených příjmů nebo výdajů. Jedinou částku, kterou je osoba spolupracující
schopna relevantně posoudit, je převáděný dílčí základ, a to jen v absolutním vyjádření.
Žalobkyně takovou dohodu uzavřela, a proto jí neměl správce daně měnit.
[4] Krajský soud v Českých Budějovicích označeným rozsudkem zamítl žalobu. Dospěl
k závěru, že pokud manželé spolupráci přiznají a daňově vykáží, musí využít postupu dle §13
zákona o daních z příjmů. K námitce žalobkyně, že text tiskopisu „H“ staví spolupracující osoby
do podřízeného postavení, krajský soud konstatoval, že označení tohoto tiskopisu odpovídá
znění zákona, které jednoznačně stanoví vztah spolupracujících osob, který není rovnocenný,
neboť spolupracující osoba se pouze podílí na příjmech a výdajích osoby hlavní. Rovněž námitku
žalobkyně, že daňové orgány nezajistily správné promítnutí dohody spolupracujících osob
na v budoucnu změněný stav, shledal soud nedůvodnou. Zdůraznil, že z §13 zákona o daních
z příjmů vyplývá, že osoba samostatně výdělečně činná nejprve stanoví své příjmy a výdaje
a potom takto stanovené částky může převést na spolupracující osobu. „Omezení výše paušálních
výdajů se posuzuje před rozdělením příjmů a výdajů na spolupracující osobu. Podnikatel tudíž musí nejprve výdaje
tzv. „zastropovat“ a pak je rozdělit na spolupracující osobu. Důvodem tohoto postupu je skutečnost, že příjmy
a výdaje se rozdělují na spolupracující osobu zákonem stanoveným stejným podílem, podstatné je proto zjištění
příjmů a výdajů „hlavní“ osoby.
[5] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni, že se postupem žalovaného dostala do postavení
daňové ručitelky svého druhu. Žalobkyně a její manžel využili zákonného institutu rozdělení
příjmů a výdajů ze samostatné činnosti, nicméně při rozdělování příjmů a výdajů nepostupovali
tak, jak ukládají výše citované právní předpisy. Správce daně proto provedl přepočet výdajů,
které měly být rozděleny na spolupracující osobu, vycházel ze součtu příjmů uvedených
v daňovém přiznání hlavní osoby MUDr. J. K. a příjmů rozdělených na žalobkyni a výši výdajů
vypočítal v poměru, v jakém byly příjmy rozděleny na žalobkyni. Tento postup soud vyhodnotil
jako správný a odpovídající zákonu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla výše uvedený rozsudek krajského soudu
kasační stížností. Namítla, že řízení před krajským soudem bylo „zmatečné“, jelikož bylo jednáno
bez její účasti, resp. bez účasti jejího zástupce. Stěžovatelka dodala, že v den jednání došlo u obce
Vodňany k dopravní nehodě, která byla příčinou toho, že zástupce (z Písku) nedorazil
na nařízené jednání (do Českých Budějovic) včas. Dle stěžovatelky mohl krajský soud přihlédnout
k tomu, že žalovaná vyjádřila svůj požadavek již v žalobě ze dne 25. 11. 2018 (tedy čekala na ústní
jednání déle než půl roku), že osoba zástupce je soudu dobře (bez výtek k řádnosti jednání
a chování) známa více než patnáct let, a že soud měl před jednáním zprávu o cestě zástupce
k soudu a jeho (nezaviněném) zpoždění. Zmíněné dopravní omezení bylo výjimečné a nenadálé,
nebylo jej možno předem rozumně předpokládat.
[7] Ke skutečnostem uvedeným v protokolu o jednání stěžovatelka uvedla, že nerozumí
tomu, proč a co by se mělo ověřovat, když informace, že zástupce bude mít zpoždění, se ukázala
být pravdivou. Je nepodstatné, kdo tuto informaci soudu zprostředkoval, přičemž je obvyklé,
že každý nemá ve svém mobilním telefonu uloženo telefonní spojení na soud, ale je obvyklé,
že každý má uloženo spojení na svého partnera/manželku. Za nepřesný považuje stěžovatelka
zápis, že informace o zpoždění zmocněnce byla soudu známa až v okamžiku zahájení jednání.
Doložila, že telefonní rozhovor započal v čase 08:18 hod., a s přihlédnutím ke skutečnosti,
že vzdálenosti dotčených kanceláří a jednací síně krajského soudu lze vyčíslit v jednotkách
metrů, soud musel mít cca deset minut na případné zjišťování relevantních informací
(např. u policie ČR). Stěžovatelka se dovolávala svého ústavního práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, přičemž v tomto případě postup soudu vybočil ze zákonných mezí.
[8] Stěžovatelka dále uvedla, že pozdější změna původně vykázaných ekonomických hodnot
za zdaňovací období u osoby tzv. „hlavní“ nemusí vždy vyvolat změnu daňového základu
u osoby spolupracující, přičemž záleží na tom, za jakých podmínek k rozdělení příjmů a výdajů
osoby hlavní na osobu spolupracující došlo. Stěžovatelka nikdy neuzavřela dohodu o rozdělení
příjmů a výdajů v procentuálním vyjádření. Její dohoda, se zákonem o daních z příjmů souladná,
vycházela v první řadě z převzetí části dílčího daňového základu svého manžela, a to konkrétně
v částce 62.250 Kč pro rok 2014 (přičemž nepřekročení této částky je pro stěžovatelku významné
s ohledem na předpisy o sociálním zabezpečení). Právě proto tuto částku, a ne částku vyšší,
byla připravena a ochotna přiznat a zdanit. Údaje pro řádky 109 a 110, tedy formální naplnění
dikce zákona, pak byly jednoduše dopočteny z hodnot manžela, právě tolik, aby jejich rozdíl činil
částku odpovídající dohodě. Stěžovatelka tedy s poukazem na uvedené dovozovala, že změna
příjmů a výdajů manžela se jí netýká, neboť případná změna údajů v daňovém přiznání manžela
měla být správcem daně v jejím daňovém přiznání promítnuta tak, že měla být upravena výše
přerozdělených (nových) příjmů i (nových) výdajů, a to tak, že jejich rozdíl bude opět 62.250 Kč.
[9] Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že do svého rozhodování nedůvodně zahrnul
i dřívější soudní spory manžela stěžovatelky, ačkoli s dřívějšími závěry soudu nijak
nepolemizovala, nezmínila je, ani nenapadla žalobní námitkou, ba nejsou pro rozhodování v její
věci podstatné. Jediné podstatné je právě to, zda lze obecně tvrdit, že změna údajů hlavní osoby
vede vynuceně ke změně dílčího základu daně osoby spolupracující. Výklad podaný finanční
správou a krajským soudem znamená, že každá spolupracující osoba je ručitelem svého druhu
hlavní osoby a že neměnnost svého daňového tvrzení vůči finančním orgánům nemůže
spolupracující osoba nijak ošetřit. Přitom je celá konstrukce daňového přiznání postavena
na věcně nepravdivém základě o převodu příjmů a výdajů, když rozhodujícím faktorem
pro každou spolupracující osobu je výše převáděného dílčího základu daně. Prvořadý
je tak pro každou spolupracující osobu převáděný dílčí základ daně a příjmy a výdaje se nijak
nepřevádí, ale jejich výše se jednoduše dopočte, aby to tak vyšlo. Stěžovatelka uzavřela,
že nemohla ovlivnit hodnoty, které její manžel do svého daňového přiznání uvedl, a trvala
na tom, že její dílčí základ daně dle §7 neměl být měněn. Proto jsou napadené rozhodnutí
i rozsudek nezákonné.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského soudu
a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i na vyjádření k žalobě.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[12] Stěžovatelka předně namítala „zmatečnost“ [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] napadeného
rozsudku, věcně je však namítané nedostatky (porušení práva účastníka na projednání věci v jeho
přítomnosti, resp. za účasti jeho zástupce) nutno podřadit pod vady řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Pokud by řízení před krajským soudem bylo zatíženo takovými podstatnými
vadami, které mohou mít za následek nezákonnost rozsudku, „nemůže již Nejvyšší správní soud
zkoumat důvodnost věcných kasačních námitek“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 9. 2004, č. j. 2 Ads 11/2004 - 38, č. 435/2005 Sb. NSS; srov. i rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 2 As 11/2015 - 23).
[13] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti
vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, podle kterého, každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně,
bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům.
[14] Podle §50 s. ř. s., z důležitých důvodů může být jednání odročeno. Soud může odročit
jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.
[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že již v rozsudku ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 -
96, č. 558/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „právo na projednání věci před soudem, čítaje v to i právo na osobní
účast na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat právní
argumenty, je jedním ze základních pilířů práva na spravedlivý proces a jako takové je zakotveno na ústavní
úrovni jak v právu vnitrostátním, tak v mezinárodních úmluvách o lidských právech (čl. 38 odst. 2 věta první
Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednané v Římě dne 4. listopadu 1950, jež byla v ČR vyhlášena pod
č. 209/1992 Sb., čl. 14 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne
10. května 1976, který byl v ČR vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.). Odepřít právo osobní účasti na jednání soudu
proto lze jen výjimečně; jedním z takových důvodů by mohlo být, pokud účastník řízení či jeho zástupce svým
chováním svoji neúčast způsobí a zaviní, a to z důvodů, které nelze omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat
ustanovení §50 s. ř. s. – jednání musí být podle tohoto ustanovení odročeno vždy, když existuje důležitý důvod,
přičemž za důležitý důvod bude nutno považovat neúčast účastníka nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných
důvodů. Soud zde nemá možnost volby a za splnění předpokladu existence důležitého důvodu odročit jednání vždy
musí; právě takto a nikoli výlučně za použití gramatického výkladu nutno vykládat slovo ‘může‘, obsažené
v tomto ustanovení.“
[16] Ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že předvolání k ústnímu jednání
nařízenému na den 19. 6. 2019 bylo stěžovatelce doručeno prostřednictvím jejího zástupce
(daňového poradce) do jeho datové schránky dne 31. 5. 2019. Z úředního záznamu
č. j. 51 Af/2018 - 22 se podává, že dne 19. 6. 2019 v 8.20 hodin manželka zástupce stěžovatelky
p. Ing. Františka Mejty krajskému soudu telefonicky oznámila, že její manžel, který
se měl dostavit na soudní jednání v 8.30 hodin, bude mít zpoždění přibližně 20 minut z důvodu
problémů na cestě.
[17] V protokolu o jednání (č. j. 51 Af 15/2018-24) krajský soud uvedl, že bude jednáno
v nepřítomnosti stěžovatelky i jejího zástupce, neboť soud neměl možnost ověřit způsob a obsah
sdělení manželky zástupce stěžovatelky o jeho zpoždění na jednání, s přihlédnutím k faktu,
že tuto omluvu neučinil sám daňový poradce, když telefonický hovor s manželkou uskutečnit
mohl.
[18] Z dikce §50 s. ř. s. vyplývá, že jednání může být odročeno pouze z důležitých důvodů.
Za závažný důvod, který opodstatňuje odročení jednání, je třeba považovat nejen skutečnosti
objektivní (tj. účastníkem nezaviněné, např. nemoc, kolize jednání, služební cesta),
tak i skutečnosti subjektivní, pokud s ohledem na všechny okolnosti dané věci jde o skutečnost
důležitou (viz rozsudek NS 21 Cdo 2839/2008).
[19] Žádost o odročení jednání musí být řádná a včasná. Je třeba ji učinit bezprostředně
poté, co se účastník řízení či jeho zástupce dozvěděli, že se nebudou moci jednání zúčastnit.
„K tomu, aby soud vyhodnotil žádost jako včasnou, nepostačuje, že se dostala k předsedovi senátu před zahájením
jednání. Je třeba zohlednit veškeré okolnosti, především zda byla žádost o odročení podána skutečně bezprostředně
poté, co bylo zřejmé, že se účastník či zástupce nebude moct jednání zúčastnit.“ Viz Kühn, Z., Kocourek, T.
a kolektiv. Soudní řád správní. Komentář. Wolters Kluwer, Praha, 2019, s. 415.
[20] Z výše uvedeného je zřejmé, že se zástupce stěžovatelky nemohl dostavit k soudnímu
jednání v čase jeho zahájení (tedy v 8.30 hod.), a to z důvodu dopravní nehody
a s tím souvisejícího přerušení provozu na silnici. Rovněž je nesporné, že se zástupce
prostřednictvím svojí manželky soudu omluvil s tím, že bude mít v důsledku výše uvedené
události zpoždění, přičemž tato omluva byla soudu oznámena 10 minut před zahájením jednání.
[21] Nejvyšší správní soud předesílá, že posuzování důvodnosti omluvy a žádosti o odročení
jednání je vždy individuální a závisí na okolnostech každého jednotlivého případu.
Proto níže uvedené posouzení nelze jednoduše zobecňovat. V nyní rozhodované věci má soud
za to, že zpoždění zástupce stěžovatelky z důvodu dopravní nehody na pozemní komunikaci
představuje důležitý důvod, pro který může být jednání odročeno ve smyslu §50 s. ř. s. Zástupce
se řádně za zpoždění omluvil, přičemž tato omluva byla soudu oznámena ještě před zahájením
jednání. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal žádný důvod,
pro který by bylo možné omluvu zástupce stěžovatelky považovat za nevěrohodnou,
ani to, že by skutečným účelem jednání zástupce mělo být prodlužování soudního řízení.
Zástupce stěžovatelky totiž zpoždění oznámil prostřednictvím svojí manželky bezprostředně
po nastalé události, která způsobila jeho zpoždění, a následně doložil její důvod. O věrohodnosti
omluvy zástupce stěžovatelky svědčí také to, že se nejednalo o opakovanou omluvu.
[22] Nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že tento neměl možnost ověřit způsob
a obsah sdělení manželky zástupce stěžovatelky o jeho zpoždění na jednání. Nejvyšší správní
soud naopak přisvědčil stěžovatelce, že krajský soud měl dostatek času ověřit informace podané
manželkou zástupce stěžovatelky o důvodech jeho zpoždění, a to například u příslušných státních
orgánů (Policie ČR), pokud by to považoval za potřebné. Rovněž přisvědčil stěžovatelce,
že požadavek osobně učiněné omluvy není v situaci, kdy omluva byla soudu oznámena řádně
a včas, opodstatněný. Lze též poukázat na §6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém
poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, dle něhož může daňový poradce
zmocnit k jednotlivým úkonům souvisejícím s výkonem daňového poradenství další osobu.
Logický je i poukaz stěžovatelky na to, že kontaktování soudu pro osobní sdělení omluvy může
být poměrně technicky a časově náročný úkol, pro řidiče stojícího či popojíždějícího v koloně
vozidel a vystaveného značnému stresu obtížně realizovatelný. Za takovéto situace je nasnadě,
že takovýmto úkonem jednoduše pověří spolupracující či blízkou osobu. Nadto krajskému soudu
zřejmě nebránila žádná relevantní skutečnost, aby na zástupce vyčkal, a jednání odročil o půl
hodiny. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v těchto případech je třeba postupovat vstřícně,
tak aby právo účastníka na účast při jednání soudu zůstalo zachováno. Tím není samozřejmě
dotčena možnost soudu účinně se bránit případným obstrukcím účastníka v případě, že existují
jasné indicie účelovosti jeho postupu.
[23] Vzhledem k výše uvedenému má Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud měl shledat
v omluvě opožděného příchodu na jednání z důvodu dopravní nehody důležitý důvod
pro odročení jednání. Pokud tak neučinil, závažným způsobem porušil stěžovatelčino právo
na účast při jednání soudu zakotvené ve shora uvedených ustanoveních mezinárodních smluv
o lidských právech, čl. 38 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod a §49 odst. 1 a 3
a §50 s. ř. s.
[24] Tento závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
i Ústavního soudu. Poukázat lze např. na rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 -
50, č. 975/2006 Sb. NSS, v němž vyslovil, že „[p]ravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení
ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky).
[25] V nálezu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, Ústavní soud mimo jiné konstatoval,
že „k základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti
a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod), náleží - nikoli v poslední řadě - také veřejnost soudních jednáních (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy
zúčastnit (kupř. nález sp. zn. III. ÚS 627/01). Respekt k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu,
resp. k právu na přístup k soudu předjímá, že (ex lege založené) výjimky z uvedeného pravidla přitom
třeba vykládat adekvátním, případně restriktivním způsobem (srov. kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02,
IV. ÚS 331/02); totiž tak, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny
interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních
práv a svobod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01
a další).“
[26] V rozsudku ze dne 30. 12. 2008, č. j. 4 Azs 82/2008 - 56, pak Nejvyšší správní soud
vyslovil, že „Ústavní soud opakovaně judikuje tak, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo
se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho
přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho
postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (srov. např. sp. zn. I. ÚS 310/97, sp. zn. II. ÚS 145/02, sp. zn. I. ÚS 560/03,
sp. zn. I. ÚS 819/07). Účast na jednání vytváří předpoklady pro to, aby účastník řízení mohl realizovat
svá práva plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i samozřejmě z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, tj. především právo být přítomen projednání své vlastní věci a vyjádřit se jak ke všem
důkazům, tak i k jakýmkoliv dalším procesně relevantním informacím (...).“
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[27] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud porušil právo stěžovatelky garantované
v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na to, aby její věc byla projednána
veřejně a v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Tím, že rozhodl ve věci samé při jednání bez účasti stěžovatelky, zatížil krajský soud řízení vadou,
jež v daném případě mohla mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatelka tedy plně uspěla s námitkou, v níž se dovolávala tohoto důvodu
kasační stížnosti. Dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat, neboť dospěl-li k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 4 s. ř. s.), nebylo
možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovémuto rozhodnutí,
jestliže výsledkem bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
[28] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížností napadený rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. V něm krajský soud rozhodne vázán shora vysloveným právním názorem
(§110 odst. 4 s. ř. s.), tedy nařídí jednání a umožní stěžovatelce se jej zúčastnit.
[29] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu