ECLI:CZ:NSS:2009:4.APS.5.2009:249
sp. zn. 4 Aps 5/2009 - 249
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce:
OPZ PLUS, a. s., se sídlem Hradební 3, Praha 1, zast. JUDr. Lambertem Halířem, advokátem,
se sídlem Kroftova 1, Praha 5, proti žalovanému: Katastrální úřad pro hlavní město Prahu,
se sídlem Pod Sídlištěm 9/1800, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti obchodní společnosti PHL-
G.E.N. s. r. o., se sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, zast. JUDr. Michalem Žižlavským,
advokátem, se sídlem Žitná 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu Praze 30. 3. 2009, č. j. 5
Ca 230/2007 - 214,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Obchodní společnost PHL - G.E.N. s. r. o. je povinna zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5712 Kč do patnácti dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Lamberta Halíře.
Odůvodnění:
Žalobce napadl žalobou postup žalovaného, v němž spatřoval nezákonný zásah. K výzvě
soudu žalobce specifikoval, že nadále trvá nezákonný zásah žalovaného, kterým došlo k zápisu
společnosti G. E. N. a. s. jako vlastníka nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví (dále jen „LV“)
č. 460 (dříve LV č. 3611), LV č. 76 (dříve LV č. 1884) a Odborového svazu UNIOS
jako vlastníka nemovitostí zapsaných na LV č. 1571 (dříve LV č. 3612). Navrhl proto,
aby bylo žalovanému zakázáno pokračovat v porušování jeho práva zápisy G.E.N. a. s.
a Odborového svazu UNIOS jako vlastníků uvedených nemovitostí a aby žalovaný obnovil
původní stav, tedy zapsal jako vlastníka těchto nemovitostí žalobce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2009, č. j. 5 Ca 230/2007 - 214, rozhodl
tak, že Odborový svaz UNIOS a společnost PHL-G.E.N. s. r. o. nejsou osobami zúčastněnými
na řízení. V odůvodnění tohoto usnesení soud nejprve rekapituloval předchozí průběh řízení
s tím, že žalobce podal dne 18. 4. 2006 žalobu proti postupu žalovaného ve věci zápisu
vlastnického práva záznamem zn. Z-61099/2005. Tato žaloba byla projednávána civilním úsekem
Městského soudu v Praze, přičemž do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného vstoupily
společnost CIMEX Praha a. s. a Odborový svaz UNIOS. Městský soud v Praze usnesením
ze dne 29. 9. 2006, č. j. 27 C 4/2006 - 108, řízení zastavil, neboť zápis vlastnického práva
záznamem má deklaratorní účinky, přičemž se nevydává rozhodnutí, ale pouze se provede
záznam na základě listiny. Toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Vrchní soud
v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2007, č. j. 11 Cmo 415/2006 - 165. V něm uvedl, že žalobce
podal správní žalobu, jako takovou ji výslovně označil a napadal nezákonný postup žalovaného.
Je proto zřejmé, že žalobce se domáhá žalobou ochrany před nezákonným zásahem a s ohledem
na závěry zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 31. 1. 2007,
č. j. Konf 30/2006 - 5, je příslušným vydat rozhodnutí ve věci žaloby na ochranu
proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v zápisu v katastru nemovitostí soud ve správním
soudnictví. Proto byla věc postoupena správnímu úseku Městského soudu v Praze,
který usnesením ze dne 16. 7. 2008, č. j. 5 Ca 230/2007 - 175, vyzval žalobce k upravení
žalobního návrhu. Dne 6. 10. 2008 oznámil právní nástupce společnosti CIMEX Praha a. s.,
tj. společnost PHL-G.E.N. s. r. o. skutečnost právního nástupnictví a navrhl, aby s ním bylo dále
v řízení jednáno. Soud se proto zabýval otázkou účasti osob zúčastněných na řízení. S ohledem
na §34 s. ř. s. se osoba zúčastněná na řízení může účastnit řízení proti rozhodnutí či nečinnosti,
nicméně v případě žaloby proti nezákonnému zásahu je její účast vyloučena. Soud odkázal
na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu představované jeho rozsudkem ze dne
15. 9. 2005, č. j. 1 As 26/2004 - 71, podle kterého by přiměřená aplikace institutu vedlejšího
účastenství v soudním řízením správním byla vzhledem k existenci institutu osoby zúčastněné
na řízení nadbytečná; a dále na závěry rozsudku ze dne 2. 10. 2008, č. j. 3 Aps 5/2008 - 282,
podle kterých v řízení na ochranu před nezákonným zásahem je účast osoby zúčastněné na řízení
z povahy věci vyloučena. S ohledem na tyto skutečnosti soud prvního stupně rozhodl tak,
že Odborový svaz UNIOS a společnost PHL-G.E.N. s. r. o. nejsou osobami zúčastněnými
na řízení.
Ve včasné kasační stížnosti namítla společnost PHL-G.E.N. s. r. o. (dále též „stěžovatel“),
že soud prvního stupně nesprávně posoudil právní otázku její účasti na řízení o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem. Stěžovatel totiž splňuje podmínky uvedené v ustanovení
§34 s. ř. s. a je proto osobou zúčastněnou na řízení. K tomu uvedl, že je vlastníkem nemovitostí,
kterých se týkalo řízení vedené žalovaným pod zn. Z-61099/2005, v němž podal žalobce žalobu
a je dotčen na svých právech vydáním, nevydáním, či zrušením rozhodnutí. Stěžovatel zdůraznil,
že z titulu vlastnického práva má zájem na výsledku řízení. Žalobce totiž žalobou zpochybňuje
jeho vlastnické právo, k jehož ochraně má sloužit institut osoby zúčastněné na řízení. Závěry
soudu, podle kterých je v řízení na ochranu před nezákonným zásahem účast osoby zúčastněné
na řízení vyloučena, porušují princip rovnosti. Stěžovatel odkázal na skutečnost, že splnil
materiální podmínku účastenství, neboť jeho práva a povinnosti jsou dotčena, přičemž odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2003, č. j. 5 A 31/2001 - 41 a zdůraznil,
že žalobce se domáhá, aby byl zapsán jako vlastník nemovitostí, které jsou ve vlastnictví
stěžovatele. Stěžovatel dále poukázal na možnou analogii s institutem vedlejšího účastenství.
Pokud je stěžovatel oprávněn vystupovat v řízení před civilními soudy v postavení vedlejšího
účastníka, pak s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005,
č. j. 1 As 26/2004 - 71, je oprávněn účastnit se řízení jako osoba zúčastněná na řízení,
neboť podle judikatury je tento institut univerzálnější a obecnější, než institut vedlejšího
účastenství. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby bylo usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 30. 3. 2009, č. j. 5 Ca 230/2007 - 214, zrušeno a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ta má obstrukční charakter
a zpochybnil stěžovatelem tvrzené vlastnické právo k nemovitostem, jež byla předmětem postupu
žalovaného pod značkou Z-61099/2005. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a ) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma,
popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel
důvodnost kasační stížnosti spatřuje ve skutečnosti, že mu svědčí právo být osobou zúčastněnou
na řízení. Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti uváděl jako další důvod ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které je třeba rozhodnutí považovat
za nepřezkoumatelné. S ohledem na celkový obsah kasační stížnosti a v ní obsažené námitky,
Nejvyšší správní soud proto podřadil všechny námitky pod shora uvedený důvod (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaný
pod č. 312/2004 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud neshledává stížnostní námitku důvodnou. Vlastním úvodem
je třeba uvést, že podle jeho rozsudku ze dne 31. 8. 2005, č. j. 7 As 43/2005 - 53, publikovaný
pod č. 710/2005 Sb. NSS, usnesení o tom, že určitá osoba není osobou zúčastněnou na řízení,
není rozhodnutím, které upravuje pouze vedení řízení, neboť jeho právní účinky mají
pro takovou osobu závažný význam zejména v oblasti ochrany jejích práv v řízení; kasační
stížnost proti takovému usnesení je proto přípustná.
Stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje analogií s institutem vedlejšího účastenství
a odkazuje na závěry judikatury, přičemž zjevně pomíjí pro posuzovanou věc rozhodnou
skutečnost. Tou je předmět řízení, resp. druh (typ) podané žaloby. Stěžovatelem označené
judikáty se zabývaly obecnými otázkami institutu osoby zúčastněné na řízení a porovnání
jeho postavení a významu s institutem vedlejšího účastenství. Nejvyšší správní soud
v nich vyslovil právní názory ve věcech, ve kterých předmětem řízení nebyla žaloba podle §82
a násl. s. ř. s., tedy žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu. Stěžovatelem zmiňované závěry byly totiž učiněny ve vztahu k řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.). Jak již sám její název napovídá,
tento druh žaloby se používá v případě napadení výsledku postupu správního orgánu,
jež je objektivizován v určité formě - rozhodnutí. V posuzované věci však předmětem řízení
nebylo žádné rozhodnutí správního orgánu. Žalobce napadl žalobou toliko postup žalovaného,
v němž spatřuje nezákonný zásah.
Na nesprávnost svých závěrů poukazuje sám stěžovatel, když odkazuje na znění §34
odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení „osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo
dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno,
a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li
účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.“ Zde je třeba
zdůraznit, že předmětné ustanovení hovoří o dotčení na právech a povinnostech vydáním
rozhodnutí, což je případ účastenství v řízení o žalobě podle §65 a násl. s. ř. s. nebo dotčení tím,
že rozhodnutí vydáno nebylo, což je zase případ účastenství v řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti podle §79 a násl. s. ř. s. Stěžovatelem zmiňovaná materiální podmínka se vztahuje
právě k naznačeným druhům žalob, což výslovně plyne i ze zmiňovaného usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 6. 2003, č. j. 5 A 31/2001 – 42, publikovaného pod č. 9/2003 Sb.
NSS.
Jak jednoznačně vyplývá z předmětu řízení, žádné rozhodnutí vydáno nebylo.
Nad to je třeba uvést, že podle ustálené judikatury (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 2. 4. 1997, č. j. 16 Ca 52/97 - 25, nebo nález Ústavního soudu ze dne
11. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 173/95, dostupný na http://nalus.usoud.cz) záznam vlastnického práva
do katastru nemovitostí není rozhodnutím správního orgánu přezkoumatelným soudem
ve správním soudnictví. V nyní posuzované věci nebyla ani žalována nečinnost, nýbrž nezákonný
zásah. Stěžovatel nemůže být osobou zúčastněnou na řízení ani poukazem na to, že by byl přímo
dotčen zrušením napadeného rozhodnutí, nebo vydáním rozhodnutím podle žalobního návrhu,
neboť tyto případy se vztahují na žalobu proti rozhodnutí nebo na ochranu před nečinností,
což ostatně plyne z dikce předmětného ustanovení. Jak shodně uvádí odborná literatura
(srov. Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2004, s. 56), „soudní řád správní omezil institut osob zúčastněných jen na řízení,
ve kterých je napadáno rozhodnutí správního orgánu, a dále na řízení proti nečinnosti … osobami zúčastněnými
na řízení se mohou stát osoby …, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo (pro případ nečinnosti)
jeho vydáním.“
Soud prvního stupně proto postupoval správně, když odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 10. 2008, č. j. 3 Aps 5/2008 - 282, dostupný na www.nssoud.cz,
podle jehož právních závěrů se institut osoby zúčastněné na řízení omezuje pouze na řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) a řízení o žalobě proti nečinnosti
správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.). V řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením (§82 a násl. s. ř. s.) je účast osoby zúčastněné na řízení z povahy věci vyloučena.
Fakt, že stěžovatel není v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem osobou
zúčastněnou na řízení, je tedy dán jeho předmětem. V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší
správní soud neshledal důvod se od těchto závěrů jakkoliv odchýlit.
Nejvyššímu správnímu soudu je zřejmá obava stěžovatele vycházející z jeho vlastnického
práva k předmětným nemovitostem a potřeby jejich ochrany. Nicméně je třeba říci, že pojmově
k ochraně jeho práv nemůže sloužit institut osoby zúčastněné na řízení v řízení o žalobě
proti nezákonnému zásahu. Dikce §34 odst. 1 s. ř. s. je poměrně striktní a žádné výjimky
nepřipouští. Není tím však dotčena ústavně zaručená zásada rovnosti a žádný z účastníků řízení
není zvýhodněn na úkor jiného. Ani analogie s institutem vedlejšího účastenství
není pro specifikum tohoto druhu řízení o žalobě na místě, což je uvedeno výše. Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutím není nijak předjímán výsledek řízení o žalobě.
Přesto je třeba zdůraznit, že stěžovatel má v dispozici právní prostředky ochrany
jeho subjektivního vlastnického práva ze strany soudů působících v civilním soudnictví.
S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 17. 2. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 620/2008) je tímto prostředkem určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř.
Vedle toho je třeba říci, že pokud byl v posuzovaném případě rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 22 Cdo 1305/2004 - 265, zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 23. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000 - 59, který změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98 - 32, ve věci určovací žaloby žalobce, pak řízení
není rozhodnutím Nejvyššího soudu ukončeno, což konečně potvrzuje i výrok jeho uvedeného
rozhodnutí. Otázka vlastnického práva tedy dosud není definitivně vyřešena. I z tohoto důvodu
není stěžovatel rozhodnutím soudu prvního stupně a Nejvyššího správního soudu omezen
na přístupu k ochraně jeho vlastnického práva.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a kasační stížnost
není důvodná. Proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Žalobce měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto soud
podle §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil stěžovateli povinnost zaplatit mu do patnácti
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů o kasační
stížnosti ve výši 5712 Kč, která se skládá z částky 4200 Kč za dva úkony právní služby
po 2100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a vyjádření ke kasační stížnosti podle §7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.],
z částky 600 Kč za s tím související dva režijní paušály po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.) a z částky 912 Kč odpovídající 19 % dani
z přidané hodnoty, jíž byl advokát povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny
za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu