ECLI:CZ:NSS:2015:4.AS.130.2014:73
sp. zn. 4 As 130/2014 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci navrhovatele: J. H., zast. JUDr.
Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Slavíkova 23, Praha 2, proti odpůrci:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) CTR Evropská, a. s., IČ 28382951, se sídlem Sladkovského nám.
525/1, II) Z. K., III) J. B., IV) J. Č., V) J. Z., VI) M. P., VII) J. D., VIII) Ing. I. B., IX) J.
H., X) L. H., XI) E. K., XII) C. H., XIII) Mgr. M. M., XIV) K. M., XV) Ing. J. P. a XVI)
MUDr. J. P., XVII) M. M., XVIII) J. M., XIX) P. W., XX) F. F., XXI) V. K., XXII) V. H.,
XXIII) R. R., XXIV) P. H., XXV) J. Č., XXVI) L. K., XXVII) L. M., XXVIII) M. R.,
v řízení o kasačních stížnostech odpůrce a osoby zúčastněné na řízení I) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 A 39/2014 – 109,
takto:
I. Kasační stížnost odpůrce se zamítá .
II. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení I) se zamítá .
III. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 4.114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce navrhovatele JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta, se sídlem Slavíkova 23,
Praha 2.
IV. Osoba zúčastněná na řízení I) je povinna zaplatit navrhovateli náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce navrhovatele JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta,
se sídlem Slavíkova 23, Praha 2.
V. Osoby zúčastněné na řízení II) až XXVIII) nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Odpůrce ke dni 18. 4. 2011 vydal úpravu směrné části územního plánu sídelního útvaru
hlavního města Prahy č. U 0933/2011 (dále též „úprava územního plánu“) tak, že došlo ke změně
míry využití území v lokalitě vymezené ulicemi Evropskou a Leteckou, v k. ú. Ruzyně,
a to k navýšení z kódu C na kód H na ploše vymezené výkresovou přílohou na pozemcích
parc. č. 1378/3, 1378/6 a 1378/8 a na části pozemků parc. č. 1378/1 a 1378/5. Provedeným
navýšením kódů míry využití území byl zvýšen koeficient podlažních ploch z 0,5 na 2,2.
Důvodem změny byl záměr osoby zúčastněné na řízení I) na vybudování polyfunkčního souboru
staveb CTR Evropská.
[2] Navrhovatel podal dne 5. 3. 2014 u Městského soudu v Praze návrh na zrušení opatření
obecné povahy – výše uvedené úpravy územního plánu podle §101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na závěry uvedené v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116,
s tím, že v posuzované věci se jedná o stejnou situaci, neboť od kódu míry využití území
v územním plánu hl. m. Prahy se odvíjí koeficient podlažních ploch stanovující maximální míru
využití území, jakož i koeficient zeleně, určující minimální výměru zeleně na zastavovaném
pozemku. Touto úpravou územního plánu došlo ke zvýšení maximálně přípustné míry jejího
zastavění a ke snížení požadavků na min imální výměru zeleně. Byl tak změně n obecný regulativ
prostorového uspořádání území, tj. limit jeho využití, jehož vymezení je závazné. Navrhovatel
odpůrci vytkl, že nedodržel žádné z ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona
(podle navrhovatele měl odpůrce obdobně aplikovat ustanovení §43 až §46 a §50 až 54
a přiměřeně aplikovat ustanovení §47 stavebního zákona), dle kterých má pořizovatel změ ny
a příslušná obec postupovat při vydávání změny územního plánu a napadené opatření obecné
povahy vydal v rozporu s §188 odst. 3 stavebního zákona. Navrhovatel dále namítal,
že mu nebyla dána možnost seznámit se s navrhovanou úpravou územního plánu a vznést proti
ní námitky. Vyjádřil přesvědčení, že napadená úprava územního plánu je v rozporu s cíli a úkoly
územního plánování, neboť nesplňuje požadavek na zachování příznivého životního prostředí,
byla učiněna bez vazeb na okolní zástavbu rodinných domů a způsobila překročení odpovídající
kapacity území, které by tak nemělo odpovídající podíl zeleně, by lo by přehuštěno stavbami,
což má vliv na hodnotu prostředí a pohodu bydlení i v domě navrhovatele. Dochází ke snížení
koeficientu zeleně a nejsou respektovány urbanisticko – architektonické hodnoty území a jeho
kvalita, neboť plocha je v okolí zástavby rodinných domů. Navrhovatel dále uvedl, že úprava
územního plánu nedodržuje požadavek proporcionality zásahu, zasahuje do jeho vlastnických
práv a byla vydána v rozporu s §11 zákona č. 17/1992 Sb., a §18 odst. 1 a 2 a §19 odst. 1
stavebního zákona. Tato úprava totiž zvyšuje zatížení území, které je již nyní neúnosně
překročeno, neboť je překročena přípustná míra zatěžování hlukem stanovená hlukovými limity.
Provedené navýšení kódu míry využití území zvýšilo koeficient podlažních ploch z 0,5 na 2,2,
tedy více než čtyřnásobně. Dojde také k navýšení dopravní zátěže a s tím spojenému nárůstu
znečišťujících látek v ovzduší a prašnosti. S ohledem na výše uvedené navrhovatel navrhl,
aby městský soud opatření obecné povahy - Úpravu směrné části Územního plánu sídelního
útvary hl. m Prahy č. U 0933/2011 zrušil dnem právní moci tohoto rozsudku.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 A 39/2014 – 109, napadené
opatření obecné povahy – úpravu územního plánu zrušil dnem právní moci tohoto rozsudku,
odpůrci uložil povinnost zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši 17 342 Kč do třiceti
dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce a rozhodl dále, že osoby zúčastněné
na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud při posouzení věci vycházel
ze závěrů, k nimž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 17. 9.
2013, č. j. 1 Aos 2/2013 -116, publ. pod č. 2943/2014 Sb. NSS. Konstatoval, že závěry které
učinil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora uvedené věci pro pojem „index
podlažní plochy“ užitý v územním plánu Statutárního města Brna, lze beze zbytku vztáhnout
i na termín „kód využití území“, užívaný územním plánem hlavního města Prahy. Také
v územním plánu hlavního města Prahy měl být kód míry využití území součástí závazné části
územního plánu a nikoli směrné části. Jeho změna tudíž neměla proběhnout v režimu úpravy
územního plánu, ale mělo se tak stát procesem stano veným pro vydání opatření obecné povahy,
mj. se zachováním procesních práv vlastníků okolních pozemků a staveb na nich. Proces přijetí
úpravy územního plánu tak byl od počátku nezákonný a nestal se nezákonným teprve následně
vydáním shora uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Postupem
odpůrce byla zkrácena procesní práva vlastníků okolních pozemků a staveb na nich. V této
souvislosti městský soud poukázal na skutečnost, že úprava územního plánu umožňuje realizaci
objektu (objemná budova o šesti nadzemních podlažích s 22 byty a další plochou využitelnou
jako kanceláře, či prodejní plochy, vyžadující vybudování 74 parkovacích míst), který se naprosto
vymyká dosavadnímu charakteru místní zástavby a výrazně se liší od objektů, které by bylo
možno na předmětné ploše realizovat podle původního územního plánu.
[4] Proti tomuto rozsudku podal odpůrce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), v níž namítal, že se městský soud v odůvodnění svého rozsudku opírá pouze
o shora citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vydané prakticky dva
roky po projednání a přijetí úpravy územního plánu , které nikterak nedoplňuje o další
argumentaci. Jelikož usnesení rozšířeného senátu zásadním způsobem změnilo dosavadní praxi,
nelze ho použít na nyní projednávaný případ, neboť se nevztahuje na skutkový a právní stav
v době vydání úpravy územního plánu. Stěžovatel se při projednání úpravy územního plánu řídil
platnými právními předpisy, tehdejší judikaturou a běžnou právní praxí platnou a užívanou
v době přijetí úpravy. O správnosti postupu stěžovatele podle jeho názoru svědčí rozsudky
Nejvyššího správního soudu, na které se odvolával ve svém vyjádření k žalobě (rozsudek ze dne
11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 – 23, a rozsudek ze dne 24. 2. 2010, č. j. 4 Ao 1/2010 – 43).
Postupem městského soudu podle stěžovatele došlo k retroaktivní aplikaci usnesení rozšířeného
senátu, což narušuje právní jistotu stěžovatele a dotčených subjektů. V této souvislosti stěžovatel
odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11.
[5] Podáním ze dne 26. 6. 2014 sdělila osoba zúčastněná na řízení I) (dále též „stěžovatelka“),
že se připojuje ke kasační stížnosti odpůrce. Na základě výzvy obsažené v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. 4 As 130 /2014 – 35, stěžovatelka podáním ze dne
16. 10. 2014 upřesnila, že její podání ze dne 26. 6. 2014 je kasační stížností proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 A 39/2014 – 109. V doplnění své kasační
stížnosti ze dne 3. 11. 2014 stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka v prvé řadě namítala, že kasační stížností
napadený rozsudek není v souladu s právními předpisy, protože navrhovatel i odpůrce nejsou
dostatečně specifikováni datem narození, popř. identifikačním číslem, což je v rozporu s §157
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). Strany sporu tak nejsou
dostatečně určitě identifikovány a napadený rozsudek postrádá v přímém rozporu s uvedeným
ustanovením občanského soudního řádu zákonem předepsané náležitosti. Odpůrce podle
stěžovatele postupoval při vydání úpravy územního plánu zákonným způsobem a ani nemohl
postupovat jinak, neboť opatřením obecné povahy č. 6/2009 bylo potvrzeno, že míra využití
území je směrnou částí územního plánu. Zásadní podle stěžovatele je, že navrhovatel měl
možnost brojit proti opatření obecné povahy č. 6/2009. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116 se vztahovalo pouze k územnímu
plánu města Brna, jehož úprava byla provedena „ad hoc“, na rozdíl od hl. m. Prahy, v němž
napadená úprava byla vydána na základě opatření obecné povahy č. 6/2009, kterým byl kód míry
využití území označen jako směrný. Navrhovatel tak nevyužil svého práva napadnou t toto
„označení“ v době tří let od vydání opatření obecné po vahy č. 6/2009.
[6] V další námitce označila stěžovatelka rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost spočívající v tom, že ve výroku č. I. je uvedeno „Úprava směrné části
územního plánu hlavního města Prahy ze dne 18. 4. 2011, č. U 0933/2011 se zruš uje dnem
právní moci tohoto rozsudku.“ Podle stěžovatelky však uvedená úprava není ze dne 18. 4. 2011
a není tak srozumitelné, co se vlastně napadeným rozsudkem zrušuje, zda úprava směrné části
územního plánu ze dne 18. 4. 2011 a chybně je uvedeno číslo úpravy U 0933/2011, nebo zda
chtěl městský soud zrušit úpravu č. U 0933/2011, která je ze dne 11. 4. 2011, což je jednoznačně
stanoveno v příloze této úpravy. Stěžovatelka tak je toho názoru, že žádná úprava územního
plánu ze dne 18. 4. 2011, č. U 0933/2011, nemohla být rozsudkem městského soudu zrušena.
[7] Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že napadený rozsudek městského soudu
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť obsahuje pouze rekapitulaci argumentů
odpůrce a navrhovatele a poté cituje předmětné usnesení rozšířeného senátu, které se týkalo
hodnoty indexu podlažních ploch v územním plánu statutárního města Brna, tj. jiného pojmu,
než v případě kódu míry využití území. Závěr městského soudu, že pojem „index podlažní
plochy“ lze beze zbytku vztáhnout i na termín „kód využití území“ je podle stěžovatelky chybný.
Termín „kód využití území“ totiž v územním plánu sídelného útvaru hlavního města Prahy
neexistuje. K termínu „míra využití území“, ani k termínu „kód míry využití území“, nelze
vztáhnout beze zbytku závěry, které Nejvyšší správní soud učinil k pojmu „index podlažní
plochy“, neboť tento index vyjadřuje počet m 2 hrubé podlažní plochy na m2 základní plochy.
Takovému pojmu odpovídá v územním plánu hlavního města Prahy pojem „koeficient podlažní
plochy“, nikoli tedy soudem uvedený a neexistující „kód využití území“, ale ani „míra využití
území“ nebo „kód míry využití území“. Městský soud tak podle stěžovatelky pouze mechanicky
aplikoval usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu bez pochopení materie,
jakéhokoliv řádného vysvětlení a odůvodnění.
[8] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu spatřuje stěžovatelka také
v tom, že se žádným způsobem nezabýval tím, jaký právní stav vznikl po zrušení předmětné
úpravy územního plánu. Stěžovatelka v této souvislosti poznamenala, že zrušením úpravy mohlo
dojít jedině k tomu, že dané území není z hlediska kódu míry využití regulováno žádným
způsobem. Stěžovatelka dále uvedla, že si je vědoma závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 2 Ao 6/2011 – 210. Posuzovaná věc je však rozdílná,
neboť v případě zrušení úpravy nedojde ke zrušení změny územního plánu, ale bude zrušen
pouze kód míry využití území, které tak nadále zůstane regulováno územním plánem, jelikož
funkční plocha zůstane beze změny. V území tak stále bude existující územní plán.
[9] Další pochybení městského soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že se nedostatečně
vypořádal s aktivní věcnou legitimací navrhovatele. Stěžovatelka má přitom za to, že aktivní věcná legitimace navrhovatele dána nebyla. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 A
39/2014 – 109, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[10] Navrhovatel ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že nezákonnost
předmětné úpravy územního plánu nepůsobí judikatura, jak mylně tv rdí stěžovatel, ale rozpor
úpravy územního plánu s právními předpisy platnými a účinnými v době jejího vydání. Nelze
uvažovat o retroaktivitě usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť o retroaktivitě je možno
hovořit pouze u právních předpisů. Odkaz stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 3 Ao 2/2009 - 23 a č. j. 4 Ao 1/2010 – 43 označil navrhovatel za nepřípadný, neboť byly
překonané již několikrát citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
a v žádném případě nelze tvrdit, že by dávaly za pravdu odpůrci. Nerozhod né je, jaká byla praxe
v době vydání dané úpravy územního plánu, neboť tato praxe byla rozporná se zákonem.
Na nezákonnou správní praxi nelze odkazovat. Z těchto důvodů navrhovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl a uložil odpůrci povinnost uhradit navrhovateli náklady
řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
[11] Ke kasační stížnosti stěžovatelky navrhovatel uvedl, že neuvádí nic, co by vyvracelo
správnost a zákonnost rozsudku Městského soudu v Praze. Neuvedení data narození
navrhovatele nepůsobí nezákonnost napadeného rozsudku. Předmětem návrhu navrhovatele byla
úprava územního plánu č. U 0933/2011. Nebyl žádný důvod, aby navrhovatel brojil proti
opatření obecné povahy hl. m. Prahy č. 6/2009, jež se ho nedotýká. I kdyby opatřením obecné
povahy č. 6/2009 bylo potvrzeno, že míra využití území spadá do části směrné, p ak ani tato
skutečnost, se nemůže dotknout práv navrhovatele, kterých se dotkla až změna míry využití
území provedená předmětnou úpravou směrné části územního plánu. Navrhovatel připomněl,
že úprava územního plánu byla vydána v rozporu s právními předpisy. Konstatoval,
že z rozsudku městského soudu nepochybně vyplývá, že předmětem zrušení je tato úprava
územního plánu ze dne 18. 4. 2011. Datum 11. 4. 2011, na které poukazuje stěžovatelka, nemá
s vydáním této úpravy nic společného, jedná se pouze o dataci úpravy výkresu, který
byl podkladem pro změnu, nikoli o dataci samotné úpravy územního plánu. Navrhovatel dále
uvedl, že napadený rozsudek městského soudu není ani nesrozumitelný, ani nepřezkoumatelný,
jak mylně tvrdí stěžovatelka. Koeficient podlažní plochy je určen kódem míry využití území,
tj. stanovení indexu podlažní plochy dle územního plánu města Brna odpovídá stanovení kódu
míry využití území. Ohledně posouzení své aktivní legitimac e navrhovatel odkázal
na str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, kde se jí městský soud zabýval.
Podle navrhovatele není důvod k tomu, aby se městský soud zabýval tím, jaký právní stav
vznikne po zrušení úpravy. V této souvislosti navrhovatel podotknul, že v posuzované věci
nedošlo ke zrušení části územního plánu, ale ke zrušení jeho změny, tj. po zrušení této změny
nastává stav před touto změnou – shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2011, č. j. 2 Ao 6/2011 – 210. Navrhovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl,
že kasační stížnosti stěžovatele i stěžovatelky se zamítají a uložil jim povinnost uhrad it
navrhovateli náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
[12] Osoba zúčastněná na řízení Ing. H. P. přípisem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu
dne 30. 12. 2014 sdělil, že z důvodu prodeje nemovitosti na adrese L. 28, P. 6 ruší svoji účast ve
věci sp. zn. 4 As 130/2014. Nejvyšší správní soud p roto od 30. 12. 2014 v řízení o kasační
stížnosti s Ing. H. P. jako s osobou zúčastněnou na řízení nejednal.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že kasační stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost podle §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele i stěžovatelku
v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání
vyžadované pro výkon advokacie. Poté přezkoumal důvodnost kasačních stížností v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Z obsahu kasačních stížností je zřejmé, že se stěžovatel i stěžovatelka dovolávají důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[15] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, al e tento je nesprávně vyložen.
[16] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[17] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
II. a) Posouzení kasační stížnosti stěžovatele
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační stížností stěžovatele , který v prvé řadě
namítal, že rozsudek městského soudu je postaven na právních závěrech usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 - 116, které nikterak
nedoplňuje o další argumentaci. Této námitce stěžo vatele Nejvyšší správní soud nepřisvědčil,
neboť městský soud nejen poukázal na závěry, k nimž dospěl ve výše uvedeném usnesení
rozšířený senát, ale řádně též zdůvodnil, proč je z nich třeba vycházet v posuzované věci
a zabýval se též otázkou aktivní legitimace navrhovatele. Městský soud nepochybil, pokud
vycházel především z usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116. Předmětný právní
názor se stal v mezidobí součástí konstantní judikatury Městského soudu v Praze,
jakož i Nevyššího správního soudu, viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Aos
1/2013 – 53 a č. j. 4 As 148/2014 – 16, které byly vydány v řízeních o kasačních stížnostech proti
rozsudkům Městského soudu v Praze ve věcech analogických nyní posuzovanému případu.
[19] Stěžejní námitka stěžovatele nicméně spočívá v tom, že usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, které zásadním způsobem změnilo dosavadní praxi, nelze
v posuzované věci použít, neboť se nevztahuje na skutkový a právní stav v době vydání
napadené úpravy územního plánu, v souvislosti s čímž stěžovatel poukázal na skutečnost,
že se při projednání úpravy č. j. 0933/2011 řídil platnými právními předpisy, tehdejší judikaturou
a běžnou správní praxí platnou a užívanou v době přijetí úpravy.
[20] V případě této námitky Nejvyšší správní soud v prvé řadě odkazuje na závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2014, č. j. 4 As 148/2014 – 16, v němž byla
předmětem přezkumu obdobná úprava směrné části územního plánu sídelního útvaru hlavního
města Prahy č. U 0949/2011, která byla vydána ke dni 26. 4. 2011 a v němž zdejší soud vyložil,
že v případě změny judikatury nedochází k vytváření nových právních norem, ale toliko ke změ ně
jejich interpretace; nelze proto hovořit o pravé či nepravé retroaktivitě, ale pouze o retrospektivě.
[21] Posouzením toho, na jaké případy lze aplikovat právní názor, na jehož základě dochází
ke změně dosavadní judikatury, se již Nejvyšší správní soud zabý val také v rozsudku ze dne
13. 2. 2014, č. j. 9 Afs 72/2012 – 76, v němž uvedl, že „pro oblast soudního rozhodování platí,
že nalézání práva je zásadně pouze výkladem a zpřesňováním stávající právní úpra vy. Z povahy věci tak plyne,
že soudní rozhodnutí působí zpětně, neboť se zpravidla vyjadřuje k jednání v minulosti a k tomuto minulému
jednání provádí výklad zákona, který platí od jeho přijetí. Ke změně judikatury dochází v situacích, kdy je soud
přesvědčen o tom, že předchozí judikatura byla založena na nesprávném výkladu práva. Nový, správný výklad
se až na výjimky uplatní bezprostředně na souzený případ, v němž ke změně dosavadního právního názoru došlo,
již probíhající případy, a také na všechny budoucí případy, jež mají skutkový zá klad v minulosti (tzv. incidentní
retrospektivita). Zároveň však platí, že samotná změna judikatury není důvodem pro použití mimořádných
opravných prostředků proti pravomocným rozhodnutím, pokud jsou tyto podány jen z důvodu změny judikatury
(srov. již rozhodnutí NSS ČSR sp. zn. 15043/37, publ. jako Boh. F 8766/37; nález ÚS ze dne 12. 12.
2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11).“
[22] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že Ústavní soud v naposledy uvedeném nálezu
judikoval, že „zákaz retroaktivity dopadá na postup všech orgánů veřejné moci, včetně moci zákonodárné
a soudní, ve druhém případě však – vzhledem ke specifické (zpravidla retrospektivní) povaze soudního
rozhodování – obecné uplatnění nenalezne. Změna právního názoru vysloveného v soudních rozhodnutích, kt erá
představují ustálenou judikaturu, zvláště pak nejvyšších soudních instancí, vykazuje (materiálně) zpětný účinek,
jenž stojí proti principu právní jistoty a důvěry jednotlivce v právo; ve vzájemné kolizi mezi potřebou právní jistoty
a požadavkem materiální správnosti soudního rozhodnutí však významnou roli hraje postulát vnitřní otevřenosti
soudního rozhodování jako podstatný strukturální element nezávislého nalézání práva a příkaz spravedlivého
procesu. Z tohoto důvodu nutno vycházet z principu, že změn a ustálené judikatury je – byť za určitých
materiálních a příp. procesních podmínek – přípustná a nový právní názor zpr avidla nalezne své uplatnění
na všechny další kauzy, které soudy rozhodují. Řešení zmíněné kolize je třeb a hledat primárně v rovině
tzv. podústavního práva, a teprve pokud to možné není, lze výjimečně uvažovat o aplikaci původního právního
názoru, přičemž je třeba vzít v úvahu práva ostatních účastníků řízení a/nebo veřejný zájem.“
[23] V odůvodnění nálezu Ústavní soud dále vyložil, že „ změna judikatury obecných soudů –
primárně s ohledem na princip rovnosti v právech (konkrétně v podobě zásady rovného použití práva) – nesmí být
svévolná, což by bylo v případě, že by výklad a aplikace práva, představující odklon od dosavadní judikatury,
postrádal racionální odůvodnění (tzn. nebyl by postaven na věcně přiléhavých důvodech, přičemž daná změna by se
jevila jako náhlá, překvapivá, bez určité myšlenkové linie, a dané rozhodování by tak neslo známky nahodilosti)
a současně by se ocital mimo rámec tzv. podústavního práva v důsledku toho, že by nerespektoval požadavky
plynoucí z ochrany základních práv a svobod. “ (bod 28).
[24] V nálezu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud vyslovil,
že „Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen
doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde -li o praxi
nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovše m jevem ve své podstatě
nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu,
a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava
předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí
v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly
pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to nemě nilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně
judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu
předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeh o součástí nezbytně by mělo
být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto
jinak.“ (bod 30).
[25] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci, stejně jako v rozsudku
č. j. 4 As 148/2014 – 16, nebyly naplněny výjimečné okolnosti, jež by bránily aplikaci judikaturou
nově přijatého právního názoru, který je odlišný od právního názoru dřívějšího, jinými slovy,
že změnu judikatury, spočívající ve vydání usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Aos 2/2013 – 116
nelze považovat za svévolnou či nahodilou. O tom svědčí i to, že Ústavní soud odmítl ústavní
stížnost podanou v této věci usnesením ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 56/13. Důvodná není
ani námitka stěžovatele, že se při projednání předmětné úpravy územního plá nu řídil platnými
právními předpisy, tehdejší judikaturou a běžnou právní praxí platnou a užívanou v době přijetí
úpravy, přičemž o správnosti jeho postupu svědčí rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 – 23 a ze dne 24. 2 . 2010, č. j. 4 Ao 1/2010 – 43. Rozšířený senát
totiž závěry uvedené v těchto rozsudcích a tím i dosavadní praxi, jíž se stěžovatel dovolává,
překonal a své závěry řádně a racionálně vysvětlil a odůvodnil. Jím přijatý výklad zcela naplňuje
smysl soudního přezkumu územních plánů a jejich změn. V důsledku toho tedy nelze považovat
postup stěžovatele při vydání úpravy směrné části územního plánu za souladný s tehdy platnou
právní úpravou. Usnesení rozšířeného senátu splňuje rovněž požadavky vytyčené výše uvedenou
judikaturou Ústavního soudu. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012,
sp. zn. I. ÚS 3061/11, je v posuzované věci zcela nepříp adný a nijak s ní nesouvisí, neboť
v tomto nálezu se Ústavní soud zabýval správností posouzení dobré víry žalobkyně při nabytí
nemovitostí obecnými soudy.
[26] Z výše uvedeného tak je zřejmé, že nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele týkající
se nemožnosti aplikace předmětného usnesení rozšířeného senátu v posuzované věci a městský
soud nepochybil a postupoval správně, pokud vycházel ze závěrů, k nimž rozšířený senát dospěl
v již několikrát zmíněném usnesení.
II. a) Posouzení kasační stížnosti stěžovatelky
[27] Nejvyšší správní soud se dále věnoval posouzení důvodnosti kasační stížnosti
stěžovatelky, která v prvé řadě namítala, že navrhovatel i odpůrce nejsou v kasační stížností
napadeném rozsudku specifikováni datem narození, popř. identifikačním číslem, což je v rozporu
s §157 odst. 1 o. s. ř., z čehož dovozovala, že strany sporu nejsou dostatečně určitě stanoveny
a napadený rozsudek postrádá v přímém rozporu s uvedeným ustanovením občanského
soudního řádu zákonem předepsané náležitosti.
[28] Ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř. mimo jiné stanoví, že písemné vyhotovení rozsudku
musí obsahovat přesné označení účastníků. Uvedení jména, příjmení a bydliště u fyzických osob,
resp. názvu správního orgánu a jeho sídla je naprosto dostatečné k tomu, aby účastník řízení byl
přesně a nezaměnitelně specifikován a soudy proto standardně účastníky označují pouze těmito
údaji. U účastníků řízení – fyzických osob tedy není zpravidla třeba uvádět též datum narození
a správních orgánů není třeba uvádět jejich identifikační číslo , není-li to potřebné pro jejich
odlišení např. od jiných osob se stejným jménem a příjmením a bydlištěm . Odpůrce (stěžovatel)
je toliko orgánem územně samosprávného celku a nedisponuje vlastní právní osobností, nýbrž
jakožto správní orgán má pouze procesní způsobilost ve smyslu §33 odst. 2 s. ř. s. Proto odpůrce
(stěžovatel) ani žádné identifikační číslo nemá přiděleno. K této námitce tak Nejvyšší správní
soud uzavírá, že se městský soud při označení účastníků řízení nedopustil žádného pochybení.
[29] Stěžovatelka nemá pravdu, pokud tvrdí, že o dpůrce postupoval při vydání úpravy
územního plánu zákonným způsobem. Nejvyšší správní soud v již několikrát zmíněném
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, judikoval, že „index
podlažní plochy je obecným regulativem prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož vymezení
je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento index byl ne správně zařazen do směrné části územního plánu
(§29 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976). Má -li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití
území mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat dle §188 odst.
3 věty prvé stavebního zákona z roku 2006, tedy přijmout takovou změnu formou opatření obecné povahy; věta
druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní.“ V odůvodnění usnesení rozšířený senát
ohledně povahy indexu podlažní plochy (IPP) vyložil, že „IPP vyjadřuje intenzitu využití území
(např. z hlediska utváření charakteru území, možného zatížení technické infrastruktury apod.), tj. počet m2
hrubé podlažní plochy na m2 základní plochy. Stanovuje se za účelem regulace zástav by, aby nedošlo k překročení
únosné míry zatížení území a aby byly zajištěny urbanistické hodnoty. IPP ve svých důsledcích vyjadřuje
maximálně přípustnou hustotu budoucí zástavby či maximálně přípustnou výšku plánovaných staveb na určité
ploše. To, jaké hodnoty IPP jsou pro určité plochy vymezeny, nemá být důsledkem nahodilosti či individuálních
zájmů jednotlivých vlastníků nemovitostí nacházejících se v regulovaném území. Hodnota IPP se má odvíjet
od charakteru celkové zástavby, poměru nezastavěných ploch vůči zastavěným, dosavadní výšky staveb, jakož i
jiných specifických faktorů. Míra využití území významně ovlivňuje, jak velká stavba a s jakou podlažní plochou
může být v daném území umístěna. Zvýší-li se IPP pro určitou plochu, znamená to, že tato plocha může
být zastavěna daleko hustěji, popřípadě stavbami podstatně vyššími, než bylo dosud předpokládáno“ (body
31 33 usnesení).
[30] Z tohoto usnesení tak vyplývá, že má -li být v územním plánu změněna stávající regulace
prostorového uspořádání, resp. míra využití území, např. změnou indexu podlažní plochy,
je nutno takovou změnu přijmout formou vydání opatření obecné povahy, nikoliv neveřejným
procesem na základě individuálně podané žádosti, jak tomu bylo v posuzované věci. Taková
úprava může být provedena pouze procesem ve smyslu §188 odst. 3 věta prvá stavebního
zákona. Opačný přístup by byl v rozporu se zásadami, na kterých stojí územní plánování,
resp. se závěry, k nimž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora uvedeném
usnesení. V posuzované věci tak je zřejmé, že stěžovatel porušil zákon, pokud změn u (navýšení)
míry využití území a s tím spojenou změnu (navýšení) indexu (koeficientu) podlažní plochy
v územním plánu, neprovedl formou vydání opatření obecné povahy podle §188 odst. 3 věta
prvá stavebního zákona, schváleného zastupitelstvem hlavního města Prahy v návaznosti
na provedené řízení o vydání opatření obecné povahy dle příslušných ustanovení stavebního
zákona a správního řádu, nýbrž tato změna byla vydána Magistrátem hlavního města Prahy,
Odborem územního plánu a bez dodržení odpovídajícího procesního postupu.
[31] Poukaz stěžovatelky na skutečnost, že navrhovatel měl možnost brojit proti opatření
obecné povahy č. 6/2009, tohoto svého práva však v zákonem stanovené lhůtě tří let nevyužil,
není přiléhavý, neboť v posuzované věci brojil stěžovatel proti úpravě směrné části územního
plánu platné ode dne 18. 4. 2011, nikoli proti komplexní změně územního plánu vydané
opatřením obecné povahy č. 6/2009. Tuto změnu bylo možné napadnout návrhem na zrušení
opatření obecné povahy, neboť materiálně se jednalo i podle původní právní úpravy o záležitost
závazné části územního plánu, která se vyhlašovala formo u obecně závazné vyhlášky
obce. Odpůrce proti napadené úpravě směrné části územního plánu, která se věcně týkala
navýšení míry využití území v předmětné ploše a s níž nesouhlasil, podal návrh na zrušení
opatření obecné povahy osobně dne 5. 3. 2014, tj. v běhu tříleté lhůty stanovené pro podání
návrhu na zrušení opatření obecné povahy v §101b odst. 1 s. ř. s., kterou je v posuzované věci
třeba počítat od data platnosti změny – 18. 4. 2011, a jejíž poslední den tudíž podle §40 odst. 2
s. ř. s. ve spojení s §101b odst. 1 téhož zákona připadl na den 18. 4. 2014.
[32] Důvodná není ani námitka stěžovatelky, že usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116 se vztahovalo pouze k územnímu
plánu města Brna, jehož úprava byla provedena „ad hoc“, na rozdíl od hl. m. Prahy, v němž
napadená úprava byla vydána na základě opatření obecné povahy č. 6/2009, kterým byl kód míry
využití území označen jako směrný. K této námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud v prvé řadě
uvádí, že rozšířený senát ve výše uvedeném usnesení vyslovil, „že limity území musí být v územním
plánu vymezeny závazně, stanoví jak §29 starého stavebního zákona, tak §18 jeho prováděcí vyhlášky.
Na tomto závěru nic nemění ani to, že v projednávané věci byl tento index nesprávně zařazen do směrné části
územního plánu. Podle §188 odst. 3 nového stavebního zákona mohou být závazné části územního plánu
měněny pouze způsobem, popsaným v novém stavebním zákoně, tj. formou opatření obecné povahy. Mohou -li tedy
být závazné části územního plánu po 1. 1. 2007 měněny pouze formou opatření obecné povahy podle příslušných
ustanovení nového stavebního zákona, nepřísluší stanovení IPP či jeho změna orgánu, který je novým stavebním
zákonem oprávněn pouze k úpravě směrné čás ti územního plánu. Nesprávné směrné vymezení IPP nemůže
mít za následek to, že se na takovou část územního plánu bude nadále po právu hledět jako na jeho směrnou část
se všemi z toho vyplývajícími zákonnými důsledky.“ (body 34 – 36). Kód míry využití území tedy měl
být součástí závazné části územního plánu a nikoli směrné části, jak ostatně již přiléhavě
konstatoval městský soud. Změna kódu míry využití území, která byla v dané věci provedena
ve směrné části územního plánu hl. m. Prahy, má totiž věcně obdobné důsledky jako změna
indexu podlažní plochy. Městský soud proto v napadeném rozsudku správně konstatoval,
že závěry učiněné Nejvyšším správním soudem pro pojem „index podlažní plochy“ lze bez
zbytku vztáhnout i na regulativ „kód využití území“, tak jak je vymezen v územním plánu
hlavního města Prahy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále uvádí, že již v rozsudku
ze dne 13. 3. 2014, č. j. 6 Aos 1/2013 - 57, vyslovil, že „v případě územního plánu hl. m. Prahy totiž
maximální míru využití území stanoví mimo jiné regulativy označené jako kódy míry využití území,
které jsou definovány koeficientem podlažních ploch a koeficientem zeleně a jsou rozděleny do skupin A až K.
Čím je kód využití území vyšší, tím vyšší stavby lze v území stavět. Např. v území označeném kódem A je možno
stavět rodinné domy, v území označeném kódem E je možno stavět činžovní domy a v území označeném kódem
K je možno stavět i výškové domy. Uvedené kódy tedy vyjadřují maximálně přípustnou výšku staveb na určité
ploše, resp. jejich druh. Zvýší-li se kód pro určitou plochu, znamená to, že tato plocha může být zastavěna
(druhově a výškově) zcela jinými stavbami, než bylo původně stanoveno. Smyslem těchto kódů t edy není nic jiného
než regulovat (limitovat) míru zatížení území. Bez jejich existence by bylo možno stavět jakékoliv stavby
v jakékoliv ploše. Změnou těchto kódů tedy dochází ke změně regulace území a finální konsekvencí takové změny
mohou být zásadní změny v dané lokalitě, které s sebou mohou přinášet i řadu negativních důsledků. Zvýšením
kódu míry využití území může být v určitém území umožněna např. podstatně intenzivnější či rozsáhlejší
výstavba. Taková výstavba pak může způsobovat např. nadlimitní im ise hluku, prachu, vibrací atp. Po skončení
výstavby pak může dojít např. ke zvýšení počtu obyvatel a dopravních prostředků, což může mít za následek
např. nedostatek parkovacích míst, zhoršení životního prostředí atp. Tyto důsledky se mohou jednoznačně pr ojevit
v právní sféře vlastníků nemovitostí v dané lokalitě či v její blízkosti. V této souvislosti je třeba zdůraznit,
že změna kódu míry využití území se již nebude přezkoumávat ani v územním, ani ve stavebním řízení. V těchto
řízení již budou správní orgány vycházet z kódu míry využití území stanoveného v územním plánu. Ochranu práv
dotčených osob proto nelze přesunovat až do fáze územního či stavebního řízení. “
[33] Důvodné tudíž nejsou ani námitky stěžovatelky , v nichž městskému soudu vytýká,
že mechanicky, bez řádného vysvětlení a odůvodnění aplikoval a vycházel z usnesení rozšířeného
senátu, které se týkalo hodnoty indexu podlažních ploch v územním plánu statutárního města
Brna, tj. jiného pojmu, než v případě kódu míry využití území a označuje za chybný závěr
městského soudu, že pojem „index podlažní plochy“ lze beze zb ytku vztáhnout i na termín
„kód využití území.“
[34] Stěžovatelka dále označila rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost spočívající v tom, že ve výroku č. I. nesprávně označil zrušovanou úpravu
územního plánu. Městský soud ve výroku č. I. napadeného rozsudku uvedl, že dnem právní moci
tohoto rozsudku ruší úpravu směrné části územního plánu hlavního města Prahy ze dne
18. 4. 2011, č. U 0933/2011. Nejvyšší správní soud tak má za to, že z výroku rozsudku
městského soudu je jasné, že ruší úpravu směrné části územ ního plánu výše uvedeného čísla
a data. K tvrzení stěžovatelky, že uvedená změna byla vydána dne 11. 4. 2011, nikoli dne
18. 4. 2011, Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud městský soud jako datum vydání změny uvedl
den 18. 4. 2011, nejedná se o nedostatek, který by způsoboval nejasnost v tom, jaké opatření
obecné povahy městský soud ruší. Na originálním vyhotovení úpravy územního plánu založené
v odpůrcem předloženém spisu je jasně vyznačeno: „Platnost od 18. 4. 2011“. Stejné datum
je uvedeno na grafické příloze napadené úpravy územního plánu u ověřovacího razítka a podpisu
odboru územního plánu Magistrátu hl. m. Prahy. V grafické příloze úpravy územního plánu
je sice dole uvedeno: „Evropská, studie – záměr na využití území. 30. 7. 2010. Úprava ze dne – 11. 4.
2011. M 1:500“. Je však zřejmé, že tento údaj se vztahuje k dokumentaci záměru stěžovatelky,
respektive k její úpravě datované 11. 4. 2011, která představovala podklad pro vydání napadené
úpravy směrné části územního plánu. Tomu odpovídá i Evidenční list žádosti o provedení úpravy
Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, založený ve správním spise, v němž je uvedeno
v rubrice 26. Podmínka provedené úpravy: „Řešení zástavby bylo podle připomínek a doporučeních
upraveno dokumentaci datované 11. 4. 2011, ze které byly MHMP- OUP vybrány aktualizované výkresy, které
budou součástí vydané úpravy“ (NSS cituje včetně gramatických chyb). V rubrice 27. (Čistopis s číslem
úpravy se schvalovacími doložkami platný od) je jednoznačně uvedeno datum platnosti napadené
úpravy 18. 4. 2011. Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozhodující pro označení data provedení
úpravy je datum 18. 4. 2011. Městský soud tedy při označení opatření obecné povahy, které rušil
(předmětná úprava územního plánu), nepochybil a dostatečně přesně je specifikoval.
[35] Důvodná není ani námitka, v níž stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku městského soudu spočívající v tom, že se žádným způsobem nezabýval tím, jaký právní
stav vznikl po zrušení předmětné úpravy územního plánu. Tato otázka totiž nebyla v řízení před
městským soudem navrhovatelem nadnesena (podle §101 odst. 1 s. ř. s. , je soud vázán rozsah
a důvody návrhu) nehledě k tomu, že nijak nesouvisí s předmětem řízení v posuzované věci
(zákonností vydané úpravy územního plánu) a nebyl dán ani žádný důvod, aby se městský soud
touto otázkou zabýval. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále konstatuje, že městský soud
vystihl podstatu věci a při posouzení věci správně aplikoval na věc dopadající právní předpisy
a vycházel z relevantní judikatury.
[36] Další pochybení městského soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že se nedostatečně
vypořádal s aktivní věcnou legitimací navrhovatele. Stěžovatelka má přitom za to, že aktivní
věcná legitimace navrhovatele dána nebyla. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této námitce,
neboť z odůvodnění městského soudu je zřejmé, že se aktivní legitimací zabýval, když poukázal
na skutečnost, že rozsah výstavby umožněný úpravou územního plánu je takový, že zasahuje
do práv navrhovatele jakožto vlastníka nemovitosti (rodinného domu) vzdálené od plochy řešené
napadenou úpravou územního plánu pouhých 60 m. Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že není žádný důvod k domněnce, že by snad procesní vada, pro kterou bylo opatření obecné
povahy zrušeno, neměla žádný dopad do právní sféry navrhovatele. Pokud odpůrce vydal
v rozporu se zákonem opatření obecné povahy formou úpravy územního plánu bez provedeného
řízení, přinejmenším tak stěžovateli odňal možnost podat námitky proti změně územního plán u
tak, jak předvídá stavební zákon v §52 odst. 2 ve spojení s §188 odst. 3 a §55 odst. 2 stavebního
zákona. Navrhovatel tak měl aktivní legitimaci procesní i věcnou.
III. Závěr a náklady řízení
[37] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správn í soud k závěru, že rozsudek
městského soudu netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnosti
proto podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodné zamítl.
[38] Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nenáleží (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Navrhovatel, jenž naopak
byl ve věci úspěšný, požádal o náhradu nákladů kasačního řízení. Navrhovatel byl v řízení
o kasační stížnosti zastoupen zástupcem JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud stanovil výši nákladů řízení, jež navrhovateli přiznal podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (§1 odst. 2 citované vyhlášky).
Ze soudního spisu je zřejmé, že zástupce žalobce v řízení o kasačních stížnostech učinil dva
úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu - vyjádření ke kasační
stížnosti odpůrce a vyjádření ke kasační stížnosti osoby z účastněné na řízení I). Sazba
mimosmluvní odměny ve smyslu §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 advokátního tarifu činí
3100 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupci též náleží paušální náhrada hotových výdajů
za jeden úkon ve výši 300 Kč. Nejvyšší správní soud pak částku zvýšil o 21 %, neboť zástupce
navrhovatele již v řízení před městským soudem doložil, že je plátcem DPH. Celková výše
nákladů, jež jsou stěžovatelé povinni zaplatit žalobci, tedy činí 8 228 Kč. Nejvyšší správní soud
uložil každému ze stěžovatelů zaplatit odpůrci polovinu této částky, neboť se na nákladech řízení
navrhovatele v řízení o kasačních stížnostech podíleli stejnou měrou (navrhovatel reagoval
jedním svým vyjádřením na kasační stížnost odpůrce, druhým svým vyjádření na kasač ní stížnost
osoby zúčastněné na řízení I). Stěžovatelé jsou podle §149 odst. 1 zákona č. 99/1963 S b.,
občanský soudní řád, povinni náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce navrhovatele.
K plnění Nejvyšší správní soud určil přiměřenou lhůtu.
[39] Osoby zúčastněné na řízení II) až XXVIII) nemají právo na náhradu nákladů řízení,
neboť neplnily žádnou povinnost uloženou jim soudem ani nejsou dány žádné okolnosti hodné
zvláštního zřetele (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu