ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1017.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1017/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012 sp. zn. 6 To 24/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 31/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval v této trestní věci jako soud odvolací již podruhé, když původní odsuzující rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 24 T 31/2010, jímž byl obviněný M. Ch. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. usnesením ze dne 13. 9. 2010 sp. zn. 6 To 536/2010 zrušil a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu k novému rozhodnutí.
Okresní soud v Litoměřicích poté rozsudkem ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. 24 T 31/2010 obviněného M. Ch. znovu uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 14. 11. 2009 v 00:05 hod., ačkoliv věděl, že předtím požíval alkoholické nápoje, jel svým vozidlem Škoda Octavia, obcí V. po silnici III/24722 ve směru od centra směrem na Ch., kdy při projíždění pravotočivé zatáčky nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem a vlastnostem vozidla, na mokrém lehce blátem pokrytém povrchu vozovky dostal smyk a následně na přímém úseku vozovky vyjel vpravo, kde narazil do oplocení předzahrádky domu majitele M. N., a zároveň došlo k poškození cihlového rozvaděče plynu téhož domu. Obviněný se následně v časovém rozmezí 02:41 až 02:48 hod. podrobil opakované dechové zkoušce přístrojem Dräger, kdy mu bylo naměřeno 1,01 až 1,08 promile alkoholu, a následným bilančním výpočtem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie byl zjištěn obsah alkoholu v krvi obviněného v rozmezí 0,75 až 0,8 promile alkoholu k okamžiku vzniku dopravní nehody, když obviněný se nacházel v tzv. resorpční fázi, čímž byla jeho centrální nervová soustava ovlivněna natolik, že byla bezpečná jízda vyloučena .
Za to byl obviněnému podle §274 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zároveň mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že napadený rozsudek usnesením ze dne 19. 3. 2012 sp. zn. 6 To 24/2012 podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. žalovaný skutek popsaný v obžalobě postoupil Městskému úřadu v Lovosicích, neboť v posuzované věci se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Toto usnesení napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaném v neprospěch obviněného M. Ch., jež opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a písm. g) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel nejprve shrnul závěry odvolacího soudu vztahující se k jím použité právní kvalifikaci stíhaného skutku a uvedl, že s ní nesouhlasí. Dále citoval ustanovení §222 odst. 2 tr. ř., §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a poukázal na to, že zákonnou podmínkou trestnosti pachatele je skutečnost, že se v posuzovanou dobu nacházel ve stavu, který vylučoval jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. S ohledem na zjištěnou míru alkoholu v krvi obviněného v době spáchání skutku v hodnotě 0,75g/kg a další okolnosti případu je nutno zkoumat, zda byla tato zákonná podmínka naplněna a obviněný se v době spáchání skutku nacházel ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorového vozidla. Ustálená soudní praxe podle nejvyššího státního zástupce vychází z toho, že ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla není schopen při dosažení nejméně jednoho promile alkoholu v krvi toto vozidlo ovládat. Z lékařských studií zabývajících se projevy ovlivnění alkoholem ve vztahu k řízení motorového vozidla plyne, že člověk již při 0,5 až 0,8 promile má tendenci riskovat, nepřiměřeně si důvěřuje, má horší odhad vzdálenosti a přeceňuje své schopnosti. Rovněž má pronikavě prodloužený reakční čas, oči se obtížně přizpůsobují přechodu ze světla do tmy a naopak, zhoršuje se vnímání barev, soustředění a odhad vzdálenosti. Tomu podle dovolatele nasvědčují i okolnosti tohoto případu, kdy se obviněný dopustil dopravní nehody již krátce po započetí jízdy (zhruba po 100 metrech) v nepřiměřené rychlosti, v jejímž důsledku došlo ke smyku a následnému nárazu do cihlového rozvaděče v přehledném úseku, k jehož bezpečnému projetí nebylo třeba žádných mimořádných řidičských schopností. Přehlédnout nelze ani excentrické chování obviněného bezprostředně po dopravní nehodě, když z místa nehody utekl a vrátil se s babičkou, která tvrdila, že vozidlo řídila sama. Tímto způsobem se podle dovolatele obviněný choval proto, že si byl vědom svého ovlivnění alkoholem do té míry, že nebyl schopen bezpečně ovládat vozidlo.
Z uvedeného podle dovolatele plyne, že stav obviněného vylučoval jeho způsobilost řídit motorové vozidlo, a to i za situace, kdy koncentrace alkoholu v jeho krvi nepřesáhla 1 promile. Při posuzování stavu vylučujícím způsobilost vykonávat činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví či způsobit značnou škodu na majetku jako znaku skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se totiž nelze spokojit jen s mechanickým výpočtem koncentrace alkoholu v krvi, ale je třeba přihlížet i k ostatním okolnostem charakterizujícím schopnost řidiče ovládat motorové vozidlo po požití alkoholu.
Nejvyšší státní zástupce v závěru svého dovolání shrnul, že v daném případě byla naplněna objektivní i subjektivní stránka skutkové podstaty stíhaného přečinu a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012 sp. zn. 6 To 24/2012, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání a to i pro případ odlišného než navrhovaného rozhodnutí (viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
K dovolání nejvyššího státního zástupce se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný a uvedl, že s obecně formulovanými premisami použitými v dovolání nemá důvod polemizovat, když se jejich konkretizací a zkoumáním zabýval odvolací soud již v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 13. 9. 2010 sp. zn. 6 To 536/2010, kdy v jeho odůvodnění na straně 3 a 4 vyjádřil prakticky shodný názor jako nyní dovolatel a udělil soudu prvního stupně pokyny k náležitému objasnění otázky ohledně stupně ovlivnění obviněného alkoholem v inkriminované době a k provedení dalších důkazů (např. výslechem svědkyň) pro zjištění chování obviněného: jeho motoriky, celkové reakce a případně dalších příznaků svědčící pro určité ovlivnění alkoholem (např. posouzení hladiny alkoholu v krvi obviněného znalcem z oboru zdravotnictví, psychiatrie). Soud prvého stupně tak náležitě učinil a zhodnocení těchto provedených důkazů je podkladem i pro dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Pro obviněného není přijatelný zvolený způsob argumentace dovolatele, pokud se po připomenutí obecně formulovaných úvah, jimž mají nasvědčovat „okolnosti případu”, jen povšechně zabýval výsledky lékařského výzkumu bez přímého vztahu ke konkrétnímu stupni ovlivnění alkoholem u obviněného v inkriminované době. Dovolatel tak nepřítomnost věcných argumentů nahrazuje závažnými obecnými tezemi, o nichž sice nelze pochybovat, ovšem nevztahují se na dovoláním vytyčenou otázku.
Obviněný nesouhlasí s vylíčením nehodového děje, jak jej popsal dovolatel, neboť jej zjednodušuje, když skutková věta obžaloby, jakož i dřívější odsuzující rozsudky nalézacího soudu konstatují nespornou skutečnost, že se jednalo o noční projíždění pravotočivé zatáčky na mokrém lehce blátem pokrytém povrchu vozovky, kde dostalo vozidlo obviněného smyk. Je správné, že bylo připomenuto nepřizpůsobení rychlosti vozidla těmto okolnostem, avšak nelze pominout i mimořádný stav vozovky determinovaný nikoliv přilnavostí pneumatik a asfaltu, ale podstatně nižší přilnavostí pneumatik na mokré souvislé nízké vrstvě bláta (při umělém osvětlení obtížně rozlišitelné) od jen mokré vozovky právě pro „malou mohutnost vrstvy bláta”. Není překvapivé, že došlo ke smyku bez ohledu na délku dráhy ujeté vozidlem, příp. bez ohledu na malou potřebu mimořádných schopností řidiče. Po zvážení těchto rozhodných skutkových okolností nelze k tíži obviněného dospět k závěru, v jakém stupni ovlivnění alkoholem se v posuzované době nacházel. V obdobném případě mohl havarovat i řidič, který by nebyl pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek a který by pouze nesprávně vyhodnotil stav vozovky. Je otázkou, zda tak za daných okolností mohl vůbec správně učinit a zda nehoda nemá příčinu zcela mimo osobu řidiče.
Úvaha dovolatele o excentričnosti chování obviněného nevyplývá ze žádných prokázaných skutečností. Jde pouze o pravděpodobnostní soud, který nelze verifikovat, neboť obdobným způsobem lze předložit řadu dalších pravděpodobných verzí. Úsek skutkového děje, kdy obviněný podle svého tvrzení utekl z místa činu a vrátil se s babičkou, předpokládá takový výkon obviněného, že vylučuje např. možnost porušení funkce rovnovážného ústrojí jako příznaku lehké opilosti či blábolivé řeči a vrávoravé chůze u střední opilosti i vzhledem k tomu, že na něm i na jednasedmdesátileté babičce svědkyni H. nebyla patrna žádná známka námahy (jak vyplynulo i z výpovědi svědka S.). Jeho výkon totiž zahrnoval: vyrovnání se s nutným důsledkem nehody na organismus obviněného (a to nejméně s překvapením, „neboť tak musí učinit každý”), překonání vzdálenosti mezi místem činu a místem pobytu jeho babičky (cca 2km včetně převýšení – klesání 16 m a stoupání 41 m, což lze podle obviněného kdykoliv ověřit např. na www.mapy.cz), podání vysvětlení babičce, co po ní obviněný žádá, nutností připravit babičku na cestu a požadovaný úkol a absolvování zpáteční cesty spolu s ní, a to vše v časovém úseku od 00.05 hod. do cca 1.05 hod. podle výpovědi svědka N. či 00.50 hod. podle výpovědi svědka S. (avšak ani s těmito závěry o jeho návratu sám obviněný nesouhlasí). Je zřejmé, že obviněný nemohl být ovlivněn alkoholem takovým způsobem, aby se v době spáchání skutku nacházel ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorového vozidla. Výhrady dovolatele jsou proto podle obviněného nepřiléhavé a jeho závěry vadné.
Odvolací soud vyhodnotil otázku, zda se obviněný nacházel v době spáchání skutku ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorových vozidel, správně a v souladu s konstantní judikaturou, např. s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, sp. zn. 7 Tdo 88/2011 a sp. zn. 8 Tdo 421/2011. V souvislosti s těmito rozhodnutími obviněný poukázal na to, že k naplnění znaků přečinu podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel nebyl schopen zcela vozidlo ovládat např. tím, že upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikovat. Postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností alkoholem, kdy je vyloučena způsobilost vykonávat činnost, při níž by mohl být ohrožen život či zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat.
Podstatnou okolností pro závěr o naplnění zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky je obecně uznávaná hranice 1 promile alkoholu v krvi. Pokud byla obviněnému zjištěna hodnota 0,75‰ alkoholu v krvi, sama o sobě tato skutečnost spíše vylučuje závěr, že v důsledku toho pozbyl způsobilost k řízení vozidla, a musejí být proto dány další významné okolnosti rozhodné pro tento závěr. Stupeň ovlivnění obviněného alkoholem byl po dopravní nehodě zjištěn dechovou zkouškou a žádná jiná zkouška provedena nebyla. Poté byl vypočten znalcem, vůči jehož závěrům nebyly vzneseny námitky, což umožnilo dostatečně zjistit míru ovlivnění obviněného alkoholem, tj. 0,75‰. Obviněný taktéž připomíná, že použití testů nijak neovlivňoval a poskytl veškerou žádanou součinnost.
Na pokyn odvolacího soudu byly provedeny další důkazy objektivizující míru ovlivnění obviněného alkoholem – svědecké výpovědi zasahujících policistů a další výpovědi svědků o chování obviněného. Žádný důkaz obvyklé či méně obvyklé známky ovlivnění obviněného alkoholem nepřinesl, ačkoliv tyto typické příznaky vlivu alkoholu na lidské chování jsou popsány lékařskou vědou, v judikatuře a vyplývají i z obecné lidské zkušenosti. Upozornil na rozlišení pěti pásem ovlivnění alkoholem, za něž se od 0,5 promile považuje podnapilost, od 1 promile mírnou opilost (např. s příznakem porušení funkce rovnovážného ústrojí), od 1,5 promile střední opilost, kdy lze rozeznat blábolivou řeč a vrávoravou chůzi, od 2,5 promile těžkou opilost a od 3,5 promile ohrožení života intoxikací. Žádné takové ani obdobné příznaky však u obviněného zjištěny nebyly, což podle něj spolu s výsledky znaleckého zkoumání vede k závěru, že u obviněného v době spáchání skutku nenastal stav vylučující jeho způsobilost k řízení motorového vozidla.
Obviněný proto souhlasí s postupem odvolacího soudu, který věc postoupil správnímu orgánu, a domnívá se, že nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu za splnění všech podmínek pro takové rozhodnutí, a nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze všech jím uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, jako zjevně neopodstatněné, případně aby je podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Taktéž vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012 sp. zn. 6 To 24/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případě, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o variantu přicházející v dané věci v úvahu, tedy o postoupení věci jinému orgánu, dovolací důvod lze spatřovat například v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo v tom, že v době rozhodování soudu nebylo již možné takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta pro jeho projednání (srov. například §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o přestupcích“), a proto měl soud obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Nejvyšší státní zástupce napadenému rozhodnutí vytýká, že v posuzované trestní věci nebyly naplněny zákonné podmínky pro postup odvolacího soudu ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř., když stíhaný skutek postoupil Městskému úřadu v Lovosicích, neboť jednání obviněného nesprávně hmotně právně posoudil. Takto vymezené námitky uplatněné dovolací důvody naplňují.
V konkrétní rovině dovolatel napadl právní kvalifikaci skutku učiněnou odvolacím soudem v napadeném usnesení, protože se domnívá, že v posuzovaném případě byly naplněny všechny zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy i znak stav vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo , ačkoliv v době nehody nedosahovala míra ovlivnění obviněného alkoholem obecně uznávané hranice 1 promile, když byla znalcem zpětně vypočtena hodnota 0,75 promile alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody, jelikož v daném případě byly splněny další shora popsané okolnosti rozhodné pro posouzení stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo (vznik dopravní nehody brzy po započetí jízdy po zhruba 100 metrech v nepřiměřené rychlosti v přehledném úseku nevyžadujícím mimořádné řidičské schopnosti a rovněž excentrické chování obviněného, pokud z místa činu utekl a vrátil se s babičkou, která tvrdila, že vozidlo obviněného řídila ona).
K tomu je nejprve třeba uvést, že pro závěr o naplnění znaku stavu vylučujícím způsobilost řídit motorová vozidla ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností alkoholem, které vylučuje způsobilost řídit vozidlo, při němž by mohlo dojít k ohrožení života nebo zdraví lidí nebo by mohla být způsobena značná škoda na majetku. Podle poznatků lékařské vědy není žádný ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit takové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00g/kg, tj. 1 promile. Pokud byla v době řízení zjištěna nižší hladina alkoholu, než je tato obecně uznávaná hranice, je vždy nutno prokázat takové snížení schopnosti řízení motorového vozidla, aby bylo možno jednoznačně uzavřít, že pachatel byl ve stavu vylučujícím takovou způsobilost předpokládanou tímto ustanovením trestního zákoníku. Zejména se jedná o svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů provádějících klinické vyšetření nebo svědecké výpovědi o chování obviněného, o způsobu jeho jízdy (srov. R 36/1984-II., R 12/1985, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 5 Tdo 874/2007, publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu R 54/1968).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené přezkoumal předmětná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu ve vztahu k námitkám uvedeným v dovolání nejvyššího státního zástupce a shledal, že je neopodstatněné.
Pro posouzení otázky, zda byl obviněný ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud mu byla naměřena hodnota alkoholu v krvi nižší než 1 promile, byly zjištěny následující rozhodné okolnosti. Zasahující policista Policie ČR svědek praporčík J. S. vypověděl, že se obviněný nijak nemotal, neblábolil, jen z dechu mu byl cítit alkohol. Taktéž podle něj nevykazoval žádné agresivní jednání, že by se dalo usuzovat na vyšší hladinu alkoholu v jeho krvi. Současně upozornil na to, že se jednalo o stav obviněného v době měření alkoholu přístrojem Dräger, tedy po velké prodlevě od vzniku autonehody. Svědek M. N. uvedl, že neví, jestli byl z obviněného cítit alkohol, protože tak blízko u sebe nestáli, a že obviněný měl takové nějaké řeči, že si tento svědek myslel, že se i chytnou. Svědkyně J. P. slyšela velkou ránu a poté ze svého domu z okna viděla, že obviněný spolu s dnes již jeho manželkou M. Ch. stáli u havarovaného auta a strašně na sebe křičeli. Když vyběhla ven, již zde nebyli. Nemůže podle svého vyjádření posoudit, zda byl obviněný pod vlivem alkoholu, protože se vše odehrálo tak rychle, že to z toho okamžiku nemohla poznat. Nic dalšího vyjma vyjádření znalce a jeho zpětného výpočtu 0,75 promile alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody nebylo zjištěno.
Okolnost útěku obviněného z místa činu, aby mohl přivést svou babičku, která nepravdivě dosvědčila, že auto řídila ona, jež dovolatel označil za excentrické, jednoznačně svědčí pouze o tom, že obviněný si byl vědom svého dřívějšího podmíněného odsouzení a toho, že případné spáchání dalšího trestného činu by pro něj již mohlo znamenat uložení nepodmíněného trestu. Nelze z ní však usuzovat na míru ovlivnění obviněného alkoholem, neboť takové jednání obviněného spíše svědčí o jeho racionální kalkulaci a snaze vyhnout se dalšímu trestnímu stíhání. Havaroval-li obviněný již po 100 metrech od započetí jízdy v přehledném úseku, pro nějž nebylo třeba mimořádných řidičských schopností, rovněž zcela zjevně nevypovídá o tom, že by byl obviněný natolik ovlivněn alkoholem, z čehož by bylo možné usoudit na jeho stav vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo. V posuzovaném případě totiž nelze vyloučit, že by za obdobných podmínek, kdy se jednalo o noční projíždění pravotočivé zatáčky na mokré vozovce pokryté lehkou vrstvou rozbředlého bláta, mohl i řidič, který by nepožil před jízdou alkohol, ale např. by nepřizpůsobil rychlost vozidla jízdním podmínkám, dostal smyk, jenž by mohl zapříčinit dopravní nehodu. Pouze na základě těchto faktorů (byť i v jejich souhrnu) nelze s určitostí uzavřít, že by šlo o rozhodné okolnosti postačující pro závěr o existenci stavu obviněného vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jak nastínil dovolatel.
Nelze sice vyloučit, že obviněný je osobou s nižší tolerancí na požitý alkohol, kdy na něj působí menší jeho množství více než srovnatelné množství na osobu jinou, o čemž by mohlo kupříkladu svědčit to, že podle Zprávy o průběhu dohledu v období července 2009 do srpna 2010 Probační a mediační služby ČR měl sám uvést, že je jeho jednání alkoholem značně ovlivněno již po dvou pivech (č. l. 130). Tato skutečnost je však v trestním spise ojedinělá, neboť posouzení otázky vlivu alkoholu a míry jeho tolerance nebyla u obviněného jinak zjišťována ani prokazována. V daném případě tak chybí dostatečné množství důkazů pro shledání obviněného vinným z přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jelikož nedošlo k prokázání takových rozhodných okolností, z nichž by bylo patrné, že i přesto, že obviněnému byla v době nehody v krvi zjištěna méně než 1 promile, tak se nacházel ve stavu, že nebyl způsobilý bezpečně a s jistotou řídit motorové vozidlo. Znak stav vylučující způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nebyl v posuzovaném případě obviněným prokazatelně naplněn a o trestný čin se jednat nemohlo.
Postoupil-li pak odvolací soud podle §222 odst. 2 tr. ř. žalovaný skutek Městskému úřadu v Lovosicích, aby posoudil, zda se jedná o přestupek podle zákona o přestupcích, nelze takovému rozhodnutí nic vytknout, když zároveň nedošlo k promlčení možného přestupku, jelikož podle §20 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, do běhu jednoroční promlčecí lhůty (§20 odst. 1) se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního předpisu (trestní řád).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že se s výsledným právním hodnocením jednání obviněného učiněným soudem druhého stupně i s jeho výsledným procesním postupem ztotožnil. Z těchto jen stručně uvedených důvodů ve smyslu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. pak odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce, jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a to v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.) .
V Brně dne 25. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c