ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1157.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1157/2014-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání obviněného R. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 7 To 36/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 6 T 3/2014, byl obviněný R. B. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 27. října 2013 v době od 09.15 hodin do 09.40 hodin v N. S., okres R., v obývacím pokoji v 1. nadzemním podlaží rodinného domu v E. ulici poté, kdy byl svým otcem poškozeným L. B., vykázán z domu, tomuto řekl „když mě chceš nechat chcípnout, tak chcípneš taky, ty zmrdko, já ti ukážu“, načež na něho fyzicky zaútočil nejprve údery rukou, poté si z kuchyně přinesl nůž o celkové délce 23 cm a délce čepele 12 cm, v úmyslu usmrtit se proti poškozenému opakovaně s tímto nožem rozbíhal a bodal ho do oblasti krku a hrudníku, čemuž se poškozený bránil pravou rukou a nohama, a poškozenému tak způsobil četné bodné a řezné rány, a to konkrétně na čele délky 1,5 cm, na levé tváři délky 2,5 cm, za pravým uchem délky 2 cm, nad vnitřním koncem levého klíčku délky 1 cm, v pravé prsní krajině dvě rány délky 3 cm a 4 cm zasahující do prsního svalu, v levém podbřišku délky 1 cm, na třetím prstu pravé ruky délky 1 cm, na hřbetové a dlaňové ploše pravého předloktí délky 4 cm a 3 cm, přičemž uvedená zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného od 27. října do 29. října 2013, omezovala poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 7 až 14 dnů a život poškozeného bezprostředně neohrozila, avšak v případě, že by poškozený opakované útoky vedené nožem proti jeho krku a hrudníku účinnou obranou nestačil eliminovat, mohly u něho vést ke vzniku závažných poranění včetně poranění srdce a velkých cév krku a hrudníku, když jejich zasažením vzniká závažná krevní ztráta nebo jiné změny, které mohou ve svém důsledku vést až k úmrtí poškozeného, a následně po poškozeném nůž dvakrát hodil, aniž by mu způsobil další zranění a odešel pryč“ .
Za uvedené jednání byl obviněný R. B. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 14 042,44 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 6 T 3/2014, podal obviněný R. B. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 7 To 36/2014, tak, že ho jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 7 To 36/2014, podal následně obviněný R. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že předmětný skutek neměl být právně posouzen jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze jako ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, případně ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, neboť nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tzn. úmysl obviněného směřující k usmrcení poškozeného, a také proto, že zranění způsobená poškozenému byla znaleckým posudkem objektivizována jako zranění lehká. Obviněný dále odkázal na nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014, II. ÚS 301/98 in N 45/13 SbNU 325 a IV. ÚS 260/05, in N 86/45 SbNU 259, podle kterých u trestného činu vraždy musí i nepřímý úmysl směřovat k usmrcení člověka a nestačí pouze nedbalost či lhostejnost ve vztahu k následku a nepřímý úmysl je tak třeba prokázat, nestačí jej pouze předpokládat. Skutkový stav věci musí být zjištěn bez důvodných pochybností, a pokud jsou možné dva či více výkladů, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Dle názoru obviněného je tak užitá právní kvalifikace v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními učiněnými na základě provedeného dokazování. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že dle znaleckých posudků z odvětví psychiatrie byly jeho ovládací schopnosti v době spáchání trestné činnosti sníženy mírou podstatnou, což soud nezohlednil v rámci možného snížení trestu podle §40 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, při ukládání trestu byly současně nesprávně aplikovány §38 a §39 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním, skutkovými závěry obecných soudů a jejich právními závěry ve věci dle jeho názoru nenastal. Pokud jde o skutková zjištění, nalézací soud provedl ve věci dokazování v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy vyhodnotil způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. Skutkové závěry popsané ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze odpovídají dokazování ve věci provedenému i použité právní kvalifikaci. Podaným dovoláním je v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadán právní závěr obecných soudů, které dle názoru obviněného ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodily nesprávné právní závěry. Obviněný se na základě provedeného dokazování domnívá, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, za který byl odsouzen, tedy úmysl usmrtit poškozeného, jeho otce L. B., a projednávaný skutek by měl být právně posouzen pouze jako ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, případně ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. S právní argumentací obviněného v podaném dovolání se není možno ztotožnit. Krajský soud v Praze v rámci odůvodnění rozsudku na stranách 22 - 26 podrobně a precizně vysvětlil, z jakých závěrů vycházel při svém přesvědčení o úmyslu obviněného usmrtit poškozeného, když za prokázaný považuje nalézací soud přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěry obecných soudů ve směru naplnění subjektivní stránky trestného činu považuje za správné, přičemž považuje za vhodné doplnit následující. Přímý úmysl obviněného usmrtit poškozeného jednoznačně vyplývá ze vzájemných vztahů obviněného s rodiči, které dlouhodobě fyzicky napadal již v minulosti, stylu útoku obviněného na otce, použitého vražedného nástroje a slovního doprovodu, který obviněný při útoku použil. V projednávané věci obviněný na poškozeného zaútočil na základě banální pohnutky, když odmítnutí možnosti pobytu u rodičů mohl s ohledem na vzájemné vztahy jednoznačně očekávat. Obviněný začal fyzický útok vůči otci bitím pěstmi, kdy již takovým útokem může útočník poškozenému způsobit závažnou újmu na zdraví. Takový útok se však obviněnému zřejmě zdál nedostatečným, proto odešel do kuchyně, odkud se vrátil s nožem o celkové délce 23 cm a délce čepele 12 cm a začal na otce útočit ranami nožem. Není možné dojít k jinému závěru, než že obviněný chtěl svého otce usmrtit, proč by jinak odcházel pro nůž a další útok vedl ranami nožem. Útoky nožem přitom směřovaly v podstatě výhradně na místa životně důležitých orgánů, tzn. na obličej, krk a hrudník. Je pouze dílem náhody, úspěšné obrany poškozeného a zřejmě i zdravotní indispozice obviněného, že se obviněnému nepodařilo otce zasáhnout způsobem, který by přivodil smrt poškozeného. Pokud obviněný v průběhu řízení vedeného proti jeho osobě napadal skutečnost, že veškerá faktická zranění poškozeného byla jen povrchová a v zásadě méně závažná, pak tuto skutečnost není možno s ohledem na zjištěný průběh napadení zohledňovat ve prospěch obviněného, ale lze ji vykládat pouze v souvislosti s účinnou obranou poškozeného. Pokud se obviněný dožadoval právního posouzení jeho jednání jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, pak ve svých podáních neuváděl, v čem má ona omluvitelná pohnutka spočívat.
Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný obviněným, ten dopadá na situace, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jak vyplývá již z popsaného zákonného znění uvedeného dovolacího důvodu, je poměrně přesně vymezeno, na jaké situace uvedený dovolací důvod dopadá. Současně pak bylo judikováno, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) nespadá nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, ať už je takový trest subjektivně pociťován jako nepřiměřeně mírný nebo nepřiměřeně přísný (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.), samotnou nepřiměřenost trestu tak nelze namítat v rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Přiměřenost či nepřiměřenost trestu dle obecných kritérií ukládání trestů tedy napadat nelze. Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak naplněn nebyl.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Pokud je dovolání podáno proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen námitky v tom smyslu, že skutkový stav zjištěný soudem nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V rozporu s tím obviněný založil dovolání zčásti na námitkách, jimiž vytýkal porušení procesního práva, tj. trestního řádu. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že ji zaměřil proti právnímu posouzení skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tzn. úmysl obviněného směřující k usmrcení poškozeného.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Na subjektivní stránku pachatele je namístě v případech pokusů předmětného trestného činu, usuzovat z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod., a případně také z toho, zda mohl pachatel počítat s nějakou konkrétní okolností, která mohla smrtelnému následku zabránit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C.H.Beck, 2010, s. 1301).
Porovnají-li se zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku se skutkovými zjištěními soudů, je jasné, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, evidentně vykazuje znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění. Soudy zaznamenaly, že obviněný popíral úmysl usmrtit poškozeného, a za tohoto stavu se správně zaměřily na důsledné objasnění a poté i na náležité zhodnocení širšího okruhu okolností, z nichž úmysl obviněného směřující k usmrcení přesvědčivě dovodily. V tomto ohledu soudy výstižně poukázaly na to, že pokud jde o charakter útoku, byl tento ze strany obviněného veden velkým kuchyňským nožem (o celkové délce 23 cm a délce čepele 12 cm), který je vhodný jako vražedný nástroj. Tento nůž si obviněný cíleně přinesl z kuchyně a zaútočil jím na poškozeného, když mu předtím sdělil, že „když jej chce nechat chcípnout, tak chcípne taky“. Tyto razantní útoky byly vedeny na oblast krku a hrudníku poškozeného, tedy na místa, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Přestože se obviněný útoku dopustil v afektu, ve stavu vyostřené negativní emoce vůči poškozenému, tato vyplývala z relativně nevýznamné příčiny. To, že za popsaných okolností mohla některá z ran proniknout hlouběji do krku nebo hrudníku poškozeného a vést ke smrtelnému zranění, bylo tedy i z hlediska obviněného snadno předvídatelné. Všechny výše uvedené okolnosti byly pod dostatečnou kontrolou obviněného, takže mu i z jeho subjektivního hlediska umožňovaly předvídat reálnou možnost ohrožení života poškozeného a smrtelného následku z takto podniknutého útoku. Soudy zcela správně zdůraznily také to, že k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného a ke smrtelnému následku nedošlo jen v důsledku nahodilých okolností vyplývajících z toho, že se poškozený útokům obviněného aktivně a intenzivně bránil, neboť je zřejmé, že závažnějšímu následku zabránilo to, že si poškozený kryl krk a hrudník pravou rukou, kterou se mu dařilo jednotlivé útoky nožem eliminovat. Pokud by smrtelný následek skutečně nastal, nebylo by to nic, co by se objektivně vymykalo povaze, intenzitě a způsobu provedeného útoku a co by ze subjektivního hlediska obviněného stálo mimo jeho možnost předvídat vznik takového následku. Co se týká námitky obviněného, že veškerá zranění poškozeného byla jen povrchová a v zásadě méně závažná, zde se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem soudů a státního zástupce, že tuto skutečnost není možno s ohledem na zjištěný průběh napadení zohlednit ve prospěch obviněného, ale lze ji vykládat pouze v souvislosti s účinnou obranou poškozeného. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného je proto plně akceptovatelný a právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je správná.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpovědi poškozeného L. B. a dále svědků J. B., T. V. a P. V. Poznatky z toho vyplývající byly v řadě dílčích ohledů potvrzeny i dalšími důkazy, jak na to poukázaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, a to zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, odvětví psychiatrie, odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistika, odvětví biologie, genetika, mechanoskopie a z oboru metody pachové identifikace a listinnými důkazy. Soudy svůj postup při hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní závěry. Z hlediska Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je podstatné to, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal