ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1255.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1255/2020- 232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2020 o dovolání obviněného J. T. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 50 To 241/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 67/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 1 T 67/2020, byl J. T. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 10. 5. 2020 v době od 18:56 do 19:09 hodin v obci XY, okr. Plzeň-sever, odcizil ke škodě společnosti GLOBUS ČR, v.o.s., se sídlem Kostelecká 822/75, 196 00 Praha 9 Čakovice, IČ: 634 73 291, v hypermarketu GLOBUS ČR, v.o.s., XY, na prodejní ploše ze stojanu s akčním zbožím 2 balení náhradních břitů značky Gillette Fusion Proglide 5 XXL 12 ks v celkové hodnotě 2.198 Kč, které si uschoval do batohu a následně prošel bez jejich zaplacení pokladní zónou, za níž byl zastaven pracovníkem bezpečnostní agentury a následně na výzvu dobrovolně vydal takto odcizené zboží, které bylo poté vráceno zpět do prodeje,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 9. 2016, č. j. 8 T 95/2016-133, který nabyl ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27.10.2016, č. j. 8 To 410/2016-172, právní moci dne 27. 10. 2016, odsouzen za spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 19 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, když výrok o trestu z tohoto rozsudku byl posléze zrušen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 3. 2017, č. j. 33 T 17/2017-644, který nabyl ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.2017, č. j. 7 To 190/2017-675, právní moci dne 22. 6. 2017, a kterým byl obžalovanému uložen dle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, který vykonal dne 16. 1. 2020 ve věznici s ostrahou,
a zároveň v době, kdy byl na území České republiky usnesením vlády České republiky č. 194 ze dne 12. března 2020, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 69/2020 Sb., v souladu s články 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného jako SARS-CoV-2), vyhlášen nouzový stav na dobu 30 dnů s účinností od 14:00 hodin dne 12. března 2020, který byl následně podle čl. 6 odst. 2 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, prodloužen usnesením vlády České republiky č. 396 ze dne 9. dubna 2020, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 156/2020 Sb., do 30.4.2020 a opakovaně prodloužen usnesením vlády České republiky č. 485 ze dne 30. dubna 2020, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 219/2020 Sb., do 17. května 2020.
2. Za uvedený zločin uložil Okresní soud Plzeň-sever obviněnému podle §205 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 1 T 67/2020, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 50 To 241/2020, tak, že podle §256 tr. ř. se podané odvolání zamítá.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2020 (v dovolání nesprávně uvedeno 12. 7. 2020), sp. zn. 50 To 241/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením skutku, když byl uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Zdůrazňuje nepřipojení se poškozené společnosti k trestnímu řízení, neboť jí nevznikla žádná škoda, zboží jí bylo nepoškozené vráceno. Dále z výslechu pracovníka ostrahy obchodu nevyplynula mimořádná situace provozu obchodu, když obchod fungoval v normálním provozu. Dovolatel nepovažuje za dostačující, jak se soudy nižší instance vypořádaly s naplněním znaku „jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, za kterou označily pandemii vysoce nakažlivého koronaviru z důvodu, že byl na území ČR vyhlášen nouzový stav. Obviněný na základě tohoto odůvodnění nabyl dojmu, že jakákoliv událost ohrožující zdraví, která způsobí nouzový stav, by měla být jinou událostí vážně ohrožující život a zdraví. Zdůrazňuje, že v usnesení vlády č. 69/2020 Sb. ze dne 12. 3. 2020, není uvedeno spojení „vážné ohrožení“, je tam toliko uvedeno, že se nouzový stav vyhlašuje z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území ČR. Poukazuje na oprávnění vlády podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v platném znění, konkrétně článek 5, který umožňuje vyhlásit nouzový stav v případě živelných pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožuje životy nebo zdraví. Namítá, že nebylo ničím odůvodněno, že by v době spáchání skutku bylo riziko poškození zdraví obyvatel vyšší, než je běžné u sezónních virových onemocnění. Uvádí, že vláda měla jen pravděpodobné prognózy a pravděpodobný stav osob nakažených a zemřelých na základě neozkoušených testů, když o jejich certifikaci nebylo nic známo. Pokládá si otázku, zda skutečně existovalo tak velké riziko, pro které by měl být vyhlášen nouzový stav. Nebylo nijak vůbec odůvodněno, proč je epidemie či pandemie nového typu koronaviru jinou událostí vážně ohrožující životy a zdraví lidí (nebyl určen ani počátek ani konec události, která nemusí být totožná se začátkem a koncem vyhlašovaného nouzového stavu).
6. Dovolatel dále uvádí, že trestním zákoníkem prostupují všechny krizové stavy, nevyjímaje nouzový stav, když v tomto směru odkazuje na znění trestných činů ohrožení devizového hospodářství podle §247 tr. zákoníku či nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §372 tr. zákoníku. Samotný nouzový stav pak není ve skutkové podstatě podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku explicitně uveden. Namítá, že pokud měly soudy nižších stupňů za to, že cokoliv je zmíněno jako důvod pro vyhlášení nouzového stavu, je podřaditelné pod pojem jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví, veřejný pořádek nebo majetek, není tato intepretace v souladu se zásadou nullum crimen sine lege certa, když jednání zakázané musí být vyjádřeno přesně, srozumitelně, aby jednající neměl pochybnosti, kdy se jeho jednání stane trestným, popř. jaký trest mu za jeho jednání hrozí.
7. Soudy rovněž podle názoru dovolatele nezohlednily konkrétní společenskou škodlivost skrz zásadu subsidiarity trestní represe (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1365/2016). Soudy tak jen na základě nejasných formálních znaků subsumovaly trestný čin pod kategorii, která pachateli přiznává nepřiměřenou vyšší trestní sazbu. Došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces a popření zásady humanismu trestního řízení. Obviněný nesouhlasí s tím, že společenská škodlivost činu odpovídá stanovenému trestu, když se jednalo o 2 balení náhradních břitů v celkové hodnotě 2 198 Kč, šlo tedy o běžné spotřební zboží nesouvisející s obranou proti šíření jakéhokoliv viru. Nadto dodává, že ukradené zboží vrátil, nevznikla žádná škoda, takže nebylo rozumné a spravedlivé uložit trest v trvání 28 měsíců. Nemá docházet k přehnaně extenzivnímu výkladu trestněprávních norem a exemplárnímu trestání. Konstatuje, že soudy nevyužily postup podle §58 tr. zákoníku. Obviněný se domnívá, že nikoli každá krádež za vyhlášení nouzového stavu nebo při výskytu nového typu koronaviru musí být kvalifikována podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Poukazuje na komentář trestního zákoníku vydaného C. H. Beck ke spáchání trestného činu za krizové situace, z něhož je patrné, že pachatel zneužil situace vzniklé ke spáchání trestného činu. Dovolatel namítá, že vyjma časové souvislosti z dokazování nevyplynulo zneužití situace ke spáchání činu. Rozporuje postup soudů, jež se nezabývaly spojitostí mezi krádeží a událostí ohrožující život a zdraví lidí (potažmo s výskytem koronaviru a vyhlášeným nouzovým stavem). Argumentuje rovněž skutečností, že nešlo o krádež zdravotnických pomůcek, věcí osobní ochrany před nákazou či krádež vloupáním do prodejny zavřené na základě přijatých krizových opatření.
8. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudu druhého stupně je z hlediska právního posouzení nesprávné, když se soud dostatečně nezabýval individualitou daného případu, obviněného i společenskou škodlivostí.
9. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 50 To 241/2020, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu k podanému dovolání nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť posuzovaný skutek byl nesprávně kvalifikován podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pouze z důvodu vyhlášení nouzového stavu a v tom, že soudy nezohlednily konkrétní společenskou škodlivost jeho jednání z pohledu zásady subsidiarity trestní represe a předpokladů pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky v rozhodující míře právně relevantním způsobem, podřaditelným pod zvolený dovolací důvod, když primárně namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Z pohledu zvolené dovolací argumentace je třeba především uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se jeho obhajobou zabývaly a reagovaly na ni. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ ve vztahu k opakování již uplatněných námitek se v dané věci rovněž jedná.
18. Nejvyšší soud bez ohledu na shora naznačený závěr přesto považoval za vhodné se blíže k námitkám obviněného vyjádřit. Zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a současně spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Z hlediska zavinění postačuje podle §17 písm. b) tr. zákoníku k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby nedbalost .
19. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný naplnil znak, že spáchal takový čin za stavu jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí. V dané věci jde tedy primárně o řešení otázky, co se rozumí jinou událostí vážně ohrožující život a zdraví lidí ve smyslu ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Nejprve je vhodné konstatovat, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale i odůvodnění jejich rozhodnutí, je nepochybné, že obviněný se měl činu dopustit za situace, kdy na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním koronaviru (označovaného jako SARS-CoV-2) byl na základě usnesení vlády České republiky č. 194 a č. 396 vyhlášen nouzový stav podle čl. 5 a čl. 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., v platném znění. Právě ze spáchání činu obviněným v době vyhlášeného nouzového stavu je dovozováno naplnění znaku, že obviněný spáchal takový čin za stavu jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí. Na tomto místě je vhodné se blíže zabývat tím, kdy a za jakých podmínek lze vyhlásit nouzový stav a jaké právní důsledky má vyhlášení nouzového stavu mimo jiné pro oblast trestního práva. Podle čl. 5 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v platném znění (dále jen „ústavní zákon o bezpečnosti ČR“), může vláda vyhlásit nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví, majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Jedná se tedy o události nevojenské povahy, neboť v případě události vojenské povahy by připadalo v úvahu vyhlášení válečného stavu či stav ohrožení státu. Za jinou událost vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek lze považovat rozsáhlejší nepokoje obyvatelstva, vzpouru vězňů, teroristické akce, větší železniční, leteckou nebo jinou dopravní nehodu, kterou pachatel nezpůsobil, ale situace vzniklé v jejím důsledku zneužil ke spáchání trestného činu. Byť by se navenek mohlo jevit, že šíření epidemie koronaviru SARS-CoV-2 nelze pod pojem jiné nebezpečí podřadit, neboť šíření epidemie koronaviru nelze považovat za nepokoje, vzpouru vězňů, teroristickou akci, větší železniční, letecké či dopravní neštěstí, tak je třeba mít za to, že tento výklad by byl zjednodušující a nepřiměřeně zužující a nepřihlížel by k tomu, co je smyslem čl. 5 ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Smyslem tohoto článku je zajistit fungování státu v době takových ojedinělých situací, které jsou svojí povahou mimořádné a které jsou v nezbytné míře spojené s nutností provést celou řadu opatření, která se mohou a ve většině případů budou dotýkat rovněž některých občanských práv a svobod, již jsou deklarovány zákonem č. 2/1993 Sb. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a zákonem č. 209/1992 Sb. Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva) a budou spojeny s jejich určitým omezením. Vyhlášení nouzového stavu pak umožňuje fungování státu za určité kritické situace, kdy by tzv. normální fungování státu nemohlo vést k efektivnímu a včasnému odstranění nebo zabránění následků vyplývajících z živelných pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví, majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Zde je třeba podotknout, že vyhlásit nouzový stav může jen vláda ČR, která ovšem musí vždy uvést důvody vyhlášení tohoto nouzového stavu a zároveň vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají (viz čl. 6 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti ČR), přičemž nouzový stav může vyhlásit nejdéle na dobu 30 dnů s tím, že uvedená doba se může prodloužit jen po předchozím souhlasu Poslanecké sněmovny (viz čl. 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti ČR). Zároveň platí, že o vyhlášení nouzového stavu musí vláda ČR neprodleně informovat Poslaneckou sněmovnu, která může kdykoliv nouzový stav zrušit (viz čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti ČR).
20. Z pohledu těchto závěrů je nezbytné uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že nouzový stav byl vládou ČR v předmětném období vyhlášen, tento se vztahoval na celé území ČR z důvodu ohrožení životů a zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS-CoV-2) na území České republiky. Stalo se tak usnesením vlády ČR ze dne 12. 3. 2020, č. 194 (69/2020 Sb.), kterým byl vyhlášen nouzový stav podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/ 1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, na území České republiky na dobu 30 dní od 14:00 dne 12. 3. 2020, jenž byl následně opakovaně prodloužen podle čl. 6 odst. 2 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Nejprve se jednalo o prodloužení usnesením vlády České republiky ze dne 9. 4. 2020 č. 396, do 30. 4. 2020 (156/2020 Sb.) a poté usnesením vlády ze dne 30. 4. 2020, č. 485, do 17. 5. 2020 (č. 219/2020 Sb.). Není tedy rozporné, že trestné jednání obviněného ze dne 10. 5. 2020 bylo spácháno v době vyhlášeného nouzového stavu podle ústavního zákona o bezpečnosti ČR.
21. V dané věci je se třeba zabývat otázkou, zda samotné vyhlášení nouzového stavu znamená naplnění znaku, že obviněný spáchal čin za stavu jiné události vážně ohrožující život a zdraví. Nejvyšší soud především považuje za nutné uvést, že takový závěr nelze presumovat absolutně, byť tomu tak ve většině případů bude. Vždy totiž bude nutno do jisté míry posuzovat konkrétní důvody vyhlášení nouzového stavu a rozsah přijatých omezení a uložených povinností. Stejně tak lze připustit, že výjimečně bude uvedený znak naplněn, přestože nouzový stav nebude vyhlášen, když se bude jednat o událost, která svou povahou vážně ohrožuje život a zdraví většího počtu osob, kdy může být přijato jiné opatření než vyhlášení nouzového stavu (je např. vyhlášen stav nebezpečí podle §3 odst. 1 zákona č. 240/200 Sb. o krizovém řízení a změně některých zákonů) či v té době nebude vyhlášeno žádné opatření, ovšem z pohledu vzniklé situace nebude pochyb o tom, že se jedná o událost, která svojí povahou a závažností vážně ohrožuje život nebo zdraví více blíže neurčených osob. K tomuto naznačenému závěru lze dospět na základě porovnání znění §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se skutkovými podstatami jiných trestných činů, které na rozdíl od ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, naplnění kvalifikované skutkové podstaty vážou na vyhlášení nouzového stavu - ohrožení devizového hospodářství podle §247 tr. zákoníku, nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §372 tr. zákoníku (privilegovaná skutková podstata) a vyhýbání se výkonu služby podle §384 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu ke skutkovým podstatám, ve kterých je explicitně uvedena nutnost vyhlášení nouzového stavu jako znaku objektivní stránky daného trestného činu, je nutné vzhledem k námitkám obviněného uvést následující. V prvé řadě se jedná o základní skutkové podstaty na rozdíl od projednávané věci, popř. privilegované skutkové podstaty, kdy je spáchání trestného jednání za dané situace posuzováno jako jednání s vyšší mírou společenské škodlivosti [nejedná se tedy o obecnou přitěžující okolnost podle §42 písm. j) tr. zákoníku]. Jinak vyjádřeno, všechny tři uváděné skutkové podstaty mohou být spáchány pouze za vyhlášeného nouzového stavu, a nikoliv za jiné obdobné situace. Oproti tomu u krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jako je tomu v projednávané věci, je nouzový stav pouze jednou z možností, jak může k naplnění kvalifikované skutkové podstaty dojít, tj. skutkové podstaty s vyšší mírou společenské škodlivosti, přičemž samotné vyhlášení nouzového stavu není pro kvalifikaci podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku vždy nutné. Zde se ještě pro přesnost sluší poznamenat, že pro naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty zločinu krádeže ve vztahu k subjektivní stránce postačí nedbalost podle §17 tr. zákoníku, ovšem u základní a privilegovaných skutkových podstat shora uvedených je zapotřebí úmyslu. Je nutné si uvědomit, že kdyby zákonodárce vyhlášení nouzového stavu pro naplnění §205 odst. 4 tr. zákoníku vyžadoval, explicitně by takovou skutečnost do znění zákonného ustanovení zakotvil. Nadto je třeba zdůraznit, že v projednávané věci nouzový stav vyhlášen byl, o čemž není pochyb.
22. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska, je podstatné vyřešit otázku, zda lze epidemii koronaviru SARS-CoV-2 považovat za „ jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“ , když, jak již bylo naznačeno, naplnění skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku explicitně nevyžaduje vyhlášení nouzového stavu, byť tomu tak v rozhodující míře, což již bylo naznačeno, v praxi, bude, a tak tomu bylo i v dané věci. V tomto směru je z pohledu argumentace obviněného třeba zdůraznit, že není rozhodující, že vláda neuvedla v usnesení ze dne 12. 3. 2020 č. 69/2020 Sb., o vyhlášení nouzového stavu, že se jedná o vážné ohrožení, neboť jak již bylo uvedeno, je vždy nutno posuzovat konkrétní důvody vyhlášení nouzového stavu a rozsah přijatých omezení a uložených povinností. Zde je nutno konstatovat, že o závažnosti situace z hlediska reálného vážného ohrožení života a zdraví obyvatelstva svědčí skutečnost, že nouzový stav byl vyhlášen na celém území ČR, tedy nejednalo se o lokální záležitost, která by se vztahovala toliko k určité části území ČR. Současně je nezbytné zdůraznit, že došlo k výraznému omezení svobody pohybu, jež je garantována v čl. 14 Listiny. Obyvatelstvu byla omezena svoboda pohybu na nezbytně nutné potřeby (práce, návštěvy lékaře), ale i mimo území České republiky (nemohli svobodně vycestovat) s určitými přesně stanovenými výjimkami. Občané se nemohli mimo místo bydliště pohybovat bez ochranných prostředků dýchacích cest, bylo zakázáno určitým skupinám osob navštěvovat obchody v určitých časech, bylo výrazně omezeno podnikání (většina obchodů a služeb musela na základě vyhlášeného nouzového stavu uzavřít provozovny), bylo omezeno právo shromažďovací podle čl. 19 Listiny atd. Již z tohoto vymezení je nepochybné, že v předmětné době došlo k závažnému omezení základních práv a svobod občanů, když právě tato omezení a další opatření byla činěna z důvodu extrémního nebezpečí vyplývajícího z nekontrolovaného šíření koronaviru SARS-CoV-2 na území ČR z hlediska ochrany života a zdraví obyvatelstva, když v případě koronaviru SARS-CoV-2 se jedná o pandemii podle WHO (Světové zdravotnické organizace). Lze tedy uzavřít, že vyhlášení nouzového stavu a jeho prodlužování bylo nepochybně vyvoláno nebezpečím nekontrolovaného šíření koronaviru SARS-CoV-2, který vážně ohrožoval život a zdraví velkého počtu osob. O závažnosti celé situace nakonec svědčí i skutečnost, že tento nouzový stav byl opakovaně prodlužován, když také nelze pominout míru omezení ve vztahu k jednotlivcům a následkům těchto omezení a uložených povinností pro jejich život, a to rodinný i společenský, ale i např. pro ekonomiku. Proto vyhlášení nouzového stavu z důvodu šíření epidemie koronaviru SARS-CoV-2 a následky tohoto vyhlášeného nouzového stavu jsou srovnatelné svojí závažností s událostmi, které jsou explicitně vyjmenovány v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tedy ohrožením státu, válečným stavem, živelní pohromou nebo jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
23. Pokud obviněný jistým způsobem polemizuje o vážnosti hrozby šíření epidemie koronaviru SARS-CoV-2, tak je nezbytné zdůraznit, že pro naplnění skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby uvedený následek skutečně nastal, postačí, že tento bezprostředně (nebo reálně) hrozí. Tato podmínka v dané věci byla nepochybně naplněna. Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že o závažnosti a nebezpečnosti šíření epidemie koronaviru SARS-CoV-2, pokud by nebyla přijata předmětná opatření a vyhlášen nouzový stav, nakonec svědčí i následující vývoj šíření této epidemie po uvolnění opatření z jara roku 2020 a to nejen na území ČR ale v celém světě (vysoký počet hospitalizovaných a zemřelých osob s koronavirem SARS-CoV-2, trvalé následky, ekonomické škody).
24. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že smyslem právní úpravy [kvalifikované skutkové podstaty krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] je zdůraznit mimořádnou škodlivost předmětného trestného jednání za určitého extrémně škodlivého stavu, který vyžaduje, aby byly lidské zdroje směřovány k odstranění tohoto hrozícího extrémně škodlivého stavu cestou mimořádných opatření, ať již se týkajících využití lidských zdrojů a prostředků či přijetím mimořádných právních opatření, která umožňují právě za uložení těchto jistých opatření či omezení hrozící riziko eliminovat. Obecně lze připustit, že obviněný se nedopustil trestné činnosti, jež by měla bezprostředně navazovat na vyhlášený nouzový stav, kdy krádež se netýkala např. ochranných pomůcek, ovšem toto pro posouzení věci není rozhodující a podstatné, neboť toto se pro naplnění dané skutkové podstaty ani nevyžaduje. Je tomu tak proto, že smyslem zákonné úpravy v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zvýšeného trestního postihu je zcela jistě pachatele od určitého trestního jednání za mimořádné situace odradit, když takové jednání je vysoce společensky škodlivé právě z důvodu situace, za které k němu dochází. Jinak vyjádřeno, krádeže spáchané za stavu jiné události vážně ohrožující život a zdraví jsou nepochybně výrazněji společensky škodlivější než krádeže v tzv. normálním stavu. Ve vztahu k námitce, že obchodní dům nepociťoval škodu citelněji než škodu, která by nebyla způsobena za vyhlášeného nouzového stavu, je nezbytné uvést, že na jaře roku 2020 v době nouzového stavu byla lidská práva a svobody citelně omezena pro všechny občany na území ČR, když takový stav od doby přijetí ústavního zákona č. 110/1998 Sb., ještě nenastal. Jednotlivá omezení se dotkla každého, některá ve větší míře, jiná v míře nižší. Nicméně v době řady omezení se musela ostraha předmětného obchodního řetězce zabývat nejen sledováním kamerových záznamů a monitoringem provozovny, nýbrž rovněž musela sledovat dodržování zvýšených hygienických opatření na ploše obchodního domu z důvodu ochrany osob, které zde nakupovaly, ale i osob, které zde pracovaly a byly tak vystaveny zvýšenému riziku nákazy. Navíc nelze ani pominout, že řada činností byla ztížena i různými opatřeními, které souvisely s epidemií, jako např. karantény, které se nepochybně projevily ve fungování činnosti, které měly zajistit nezbytné potřeby obyvatelstva, mezi které je nutno zařadit nejen zdravotní péči, ale např. i základní životní potřeby. Takže i z tohoto pohledu je uplatněná námitka bezpředmětná. Nad rámec tohoto závěru je dále nutno zdůraznit, že z logiky věci není pochyb o tom, že v období vyhlášeného nouzového stavu se nepochybně jistým způsobem zvyšují i požadavky na fungování všech státních orgánů a institucí a na bezpečnostní složky, mezi které patří i Policie ČR, která v tomto období ve zvýšené míře plní jiné úkoly než v období, ve kterém není vyhlášen nouzový stav, když jde především o kontrolu a zajišťování plnění omezení a povinností souvisejících s vyhlášením nouzového stavu, ale i plnění úkolů, které bezprostředně souvisí s hrozícím akutním nebezpečím (např. pomoc určité kategorii občanů, hlídaní určitých objektů, zajištění pořádku na určitých místech – např. v nemocnicích apod.), když plnění těchto úkolů nakonec klade i zvýšené nároky na plnění služebních povinností příslušníků Policie ČR, včetně různých přesčasů, pracovních pohotovostí apod. Za takové situace představuje objasňování spáchané trestné činnosti, byť jistým způsobem bagatelní povahy, jisté narušování a ztížení plnění úkolů, které souvisí s vyhlášeným nouzovým stavem, ale zejména s eliminováním rizika souvisejícího se šířením koronaviru SARS-CoV-2 a nepochybně má i větší negativní účinky z hlediska zajištění generální a individuální prevence, když se lze domnívat, že právě tyto důvody vedly zákonodárce k přijetí této kvalifikované skutkové podstaty. Je totiž nutné si uvědomit, že vyhlášený nouzový stav související se šířením koranoviru SARS-CoV-2 představoval pro každého jedince omezení jeho práv a nepochybně se ho určitým způsobem dotkl. Z pohledu těchto závěrů je pak nerozhodné, že se poškozená společnost s nárokem na náhradu škody nepřipojila, stejně tak výše způsobené škody, když tyto skutečnosti by mohly mít vliv na úvahy o trestu a měly by ho mít.
25. Dovolatel dále uplatnil námitku subsidiarity trestní represe na základě tvrzení, že soudy nezohlednily konkrétní společenskou škodlivost, když výslovně uvedl, že jeho jednání bylo na základě nejasně formulovaných znaků subsumováno pod trestný čin v kategorii, která pachateli přiznává nepřiměřenou vyšší trestní sazbu (výslovná citace). Vzhledem k takto velmi stručné dovolací argumentaci se dovolací soud může s touto vypořádat toliko obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), neboť není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněného v tomto řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
27. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům předmětné skutkové podstaty.
28. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
29. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný se snaží naznačit, že jeho jednání nebylo natolik škodlivé pro společnost, aby naplňovalo znak spáchání činu za jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí. V souvislosti s touto argumentací dovolatele Nejvyšší soud při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe připomíná, že nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu v době nouzového stavu, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Proto lze mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, v takových, kdy okolnosti případu jsou mimořádné a při formulaci dané skutkové podstaty zákonodárcem nepředpokládatelné. Takový charakter ale posuzovaný skutek nemá, a proto se Nejvyšší soud ztotožňuje s názory soudů nižších stupňů, že aplikace norem trestního práva je v případě obviněného na místě, a to včetně kvalifikované skutkové podstaty.
30. Obviněný dále velmi stručně uvádí, že soudy pochybily, pokud nepoužily při ukládání trestu ustanovení §58 tr. zákoníku. Zde je na místě stručně zdůraznit, že obviněný ani neuvádí, který odstavec ustanovení §58 tr. zákoníku měl být aplikován. Přesto je třeba uvést, že námitky stran nepoužití §58 tr. zákoníku nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný (srov. k tomu usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 852/2016 a mnohá další).
31. Bez ohledu na shora uvedený závěr považuje Nejvyšší soud k samotnému uloženému trestu za vhodné poznamenat, že obviněnému byl uložen trest v trvání 28 měsíců nepodmíněně za situace, kdy byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody dva roky až osm let. Trest mu byl tedy uložen v zákonné sazbě při dolní hranici stanovené zákonné trestní sazby. Lze mít za to, že s ohledem na spáchaný zločin v době nouzového stavu, tj. v době, která klade na Policii ČR výrazné požadavky, a přitěžujícím okolnostem v podobě mnohonásobné recidivy obviněného, nelze považovat trest za nepřiměřeně přísný, spíše za trest mírnější právě vzhledem k opakované recidivě obviněného, která představuje výrazně přitěžující okolnost. Především soud prvního stupně se odůvodněním uloženého trestu řádně zabýval a dostatečně trest odůvodnil (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), když uvedený soud výslovně zohlednil i polehčující okolnost škody nedosahující ani hranice škody nikoli nepatrné (v době spáchání skutku výše 5 000 Kč, od 1. 10. 2020 již hranice navýšena na 10 000 Kč) či skutečnost, že poškozené společnosti reálně nevznikla žádná škoda. Soudy se i věnovaly neuplatnění §58 tr. zákoníku, kdy soud druhého stupně výslovně konstatoval, že nebyly naplněny podmínky nejen pro aplikaci §58 tr. zákoníku, nýbrž i §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. [správně §172 odst. 2 písm. c) tr. ř] (viz bod 13. usnesení soudu druhého stupně). Z pohledu argumentace obviněného je nezbytné uvést, že i za předpokladu, že by soudy ukládaly trest pouze podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jak navrhuje obviněný, tak nepochybně vzhledem k osobě obviněného by nepřicházelo v úvahu uložení trestu výrazně mírnějšího, naopak by připadalo v úvahu uložení trestu při horní hranici trestní sazby stanovené §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť skutečně nelze pominout, že obviněný je speciální recidivista, neboť byl 19x soudně trestán pro v rozhodující míře majetkovou trestnou činnost, když v případě posledního odsouzení pro trestný čin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému při škodě 931 Kč uložen trest odnětí svobody v trvání 19 měsíců nepodmíněně, který vykonal krátce před tím, než se dopustil nyní projednávané trestné činnosti. Za takové situace, i pokud by byl trest ukládán v rámci zákonné trestní sazby, by nepřicházelo v úvahu uložení trestu mírnějšího.
32. Ohledně obviněným namítaného porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu může porušení práva na spravedlivý proces zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
33. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice převážně právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
34. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu