ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.163.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 163/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. března 2011 o dovolání obviněného V. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 61 To 365/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 55/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 31 T 55/2010, byl obviněný V. R. uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 17. 8. 2009 kolem 23:00 hod. v P., V. ulici, v prostorách S. v 1. patře nákupního centra, po předchozích vzájemných slovních útocích a poté, co jej poškozený Š. S., chytil za oděv v oblasti krku, fyzicky napadl poškozeného Š. S. tak, že jej udeřil pěstí do úst a opakovaně do oblasti hlavy, přičemž poškozený upadl a v důsledku napadení utrpěl krevní podlitiny v okolí levé očnice a na levé tváři, otok v místě ramen dolní čelisti vlevo, luxaci předních horních řezáků vpravo a druhého horního řezáku vlevo, ztrátu vitality zubů v horní čelisti, a to prvního řezáku vlevo, horního špičáku vlevo a třenového zubu vlevo, a příčnou zlomeninu nosních kůstek doprovázenou vychýlením, poškozený byl v obvyklém způsobu života omezen po dobu nejméně tří týdnů vzhledem k bolestivosti, příjmu toliko tekuté stravy a léčbě zubů, které utrpěly ztrátu vitality s nutností budoucí dlouhodobé 6 měsíční ortodontické léčby chrupu vzhledem k ztrátě tří předních zubů, tj. způsobil poškozenému zohyžďující stav, který při absenci dočasné protézy vyvolává negativní postoje okolí.
Za uvedené jednání byl obviněný V. R. odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Š. S. částku 3.390,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Š. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 31 T 55/2010, podali odvolání obviněný V. R. i poškozený Š. S. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 61 To 365/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. uložil podle §221 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil a možností nahradil škodu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Š. S. částku 7.200,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Š. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 61 To 365/2010, podal následně obviněný V. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítá, že zohyžděním se rozumí taková vada, která ztěžuje poškozenému uplatnit se obvyklým způsobem ve společnosti. Důvodem k použití institutu zohyždění není samotný fakt zohyždění, ale zejména se trestá následné ztížení společenského uplatnění poškozeného ve společnosti. Dle názoru obviněného v daném případě není poškozený společností vnímán jinak, než ostatní osoby, neboť dočasná protéza mu umožňuje normálně se uplatňovat ve společnosti. Nelze pouze obecně konstatovat, že se v případě ztráty tří předních zubů jedná o zohyždění ve smyslu §89 odst. 7 písm. f) tr. zák., každý případ je třeba objektivně posoudit na základě zjištěných skutečností. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že projednávaný případ je nutno v kontextu všech provedených důkazů hodnotit tak, že na straně obviněného se jednalo o obranu. Od samého počátku šlo o stav nutné obrany, kdy bylo reagováno na fyzické útoky ze strany poškozeného, kdy tyto útoky obviněný odvracel. Závěry soudů prvního i druhého stupně však v rozporu se zásadou spravedlnosti učinily z napadené osoby viníka a z poškozeného útočníka, který byl v podnapilém stavu, oběť. V závěru dovolání obviněný zdůraznil, že vzhledem ke všem okolnostem případu měl být obviněnému uložen trest druhově odlišný, např. trest obecně prospěšných prací, neboť jde také o celkový pohled společnosti na osobu obviněného do budoucna. Na základě uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. R.
Obviněný ve svém dovolání poukazuje zejména na skutečnost, že nebyla naplněna podmínka pro aplikaci druhého odstavce ustanovení §221 tr. zák., neboť u poškozeného nedošlo ke zohyždění ve smyslu §89 odst. 7 písm. f) tr. zák. a dále že nelze mít bez pochybností za jisté, že obviněný jednal v úmyslu spáchat trestný čin ublížení na zdraví a nedbalostně způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, neboť ze stany obviněného se jednalo pouze o nutnou obranu.
Podle ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Podle odst. 2 písm. c) citovaného ustanovení odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání – soudní praxe považuje za vžitou hranici asi šesti týdnů za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Je třeba podotknout, že v některých případech nemusí mít ublížení na zdraví za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést k ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost). Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, nikoli znalci.
Podle ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví mimo jiné i zohyždění /§89 odst. 7 písm. f) tr. zák./. Zohyžděním se rozumí každá viditelná, trvale hyzdící změna těla, která mění vzhled na újmu poraněného a vzbuzuje odpor a ošklivost. Taková vada zpravidla ztěžuje poškozenému uplatnit se normálně ve společnosti. Podstatou zohyždění jsou především kosmetické vady a defekty – tj. změny týkající se zejména obličeje (deformace, jizvy, apod.). Zohyždění na rozdíl od zmrzačení je vadou spíše kosmetickou a společenskou než překážkou vlastního pracovního výkonu.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že v průběhu řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že po vzájemném slovním napadání došlo mezi obviněným a poškozeným v podstatě ke třem fázím konfliktu. Nejprve se oba drželi pod krkem, poté se uklidnili, následně obviněný držel poškozeného a dával mu pěstí do hlavy, v této fázi je roztrhl svědek J. P. a nakonec došlo ke třetí fázi konfliktu, kdy obviněný poškozeného chytil pod krkem a znovu mu dával pěstí, což skončilo tím, že poškozený byl od krve a chyběly mu zuby.
Nejvyšší soud České republiky se po prostudování předmětné věci ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že stylizaci obviněného do obranného jednání (tj. že se pouze bránil) je nutno hodnotit jako zcela nevěrohodnou, jak vyplývá i ze shora uvedených skutkových zjištění (následné útoky obviněného po první fázi konfliktu).
Pokud se týká námitky obviněného, že u poškozeného nedošlo k zohyždění ve smyslu §89 odst. 7 písm. f) tr. zák., je třeba poukázat na znalecký posudek znalce prof. MUDr. Ivana Bouška, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ze kterého mimo jiné vyplývá, že u poškozeného došlo k trvalé ztrátě tří předních zubů, tj. viditelných zubů horní čelisti a k poškození dalších tří zubů rovněž horní čelisti s tím, že luxace horních řezáků vpravo a jednoho řezáku vlevo bude vyžadovat další ortodontickou léčbu, že násilí působilo na obličej zpředu zleva větší až velkou silou a že trvalé následky spočívají v poškození zubů na horní čelisti. Znalec rovněž potvrdil, že pokud by poškozený zůstal bez zubního implantátu, jednalo by se o následek, který by mohl vzbuzovat negativní postoje okolí.
Na základě výše uvedených skutečností a zejména závěrů citovaného znaleckého posudku dospěl Nejvyšší soud České republiky, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, k závěru, že poškozenému byla ze strany obviněného způsobena viditelná, trvale hyzdící změna na obličeji, která může vzbuzovat negativní reakce okolí. Je třeba dodat, že nalézací soud shlédl vzhled poškozeného a i na základě toho dospěl k rozhodnutí o přísnější právní kvalifikaci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případná budoucí aplikace zubního implantátu, která znamená pouze náhradu vlastních zdravých zubů a je odvislá od finančních a zdravotních schopností poškozeného. V této souvislosti nelze pominout ani současnou úroveň lékařské péče, která je schopná napravit téměř všechny formy zohyždění ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. f) tr. zák., přičemž se vždy jedná pouze o nápravu faktického stavu zohyždění, a to odvislou od vůle a schopností poškozeného.
Obviněný tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. s tím, že ve vztahu k ublížení na zdraví příslušný soud správně shledal zavinění úmyslné podle §4 písm. b) tr. zák. a správně rozhodl i v tom, že obviněný nedbalostně podle ustanovení §5 písm. a) tr. zák. způsobil poškozenému i těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. f) tr. zák. ve formě zohyždění, neboť vzhledem k razanci, se kterou vedl opakované mnohočetné údery do obličeje poškozeného nepochybně věděl, že může poškozenému způsobit vážné zranění - zohyždění, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že jej nezpůsobí.
V průběhu daného trestního řízení bylo tedy bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný V. R. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci. Odvolací soud k odvolání obviněného a poškozeného nově rozhodl (při nezměněném výroku o vině) o trestu a o náhradě škody a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Obviněný v dovolání uplatnil rovněž námitku směřující proti výroku o trestu, kdy poukázal na to, že vzhledem ke všem okolnostem případu měl být obviněnému uložen trest druhově odlišný, např. trest obecně prospěšných prací, neboť jde také o celkový pohled společnosti na osobu obviněného do budoucna. Je třeba zdůraznit, že námitky proti druhu a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je třeba dodat, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit námitky vůči uložené sankci, avšak jen v případech, kdy půjde o jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tj. např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na obsah obviněným podaného dovolání je zřejmé, že obviněný výhrady proti výroku o trestu zaměřil především proti tomu, že mu byl uložen trest, který je podle něj nepřiměřeně přísný, což však není možno podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal