ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.179.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 179/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 8 To 415/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 138/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 8 To 415/2011 i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 11 T 138/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 11 T 138/2011, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř. a §223 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. K. pro skutek spočívající v tom, že ačkoliv mu bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. 3 T 60/1998, v právní moci dne 20. 10. 1998, uloženo ochranné léčení sexuologické a protialkoholní v ústavní formě, k jehož výkonu nastoupil dne 24. 6. 2001 do Psychiatrické léčebny B., H., B., kde byl opakovaně poučován o podmínkách léčby a zejména o tom, že nesmí bez povolení opustit areál léčebny, dne 27. 6. 2001 v 8.00 hodin při čekání na přijetí k hospitalizaci uprchl z Psychiatrické léčebny O., O., O., kam byl téhož dne převezen z Psychiatrické léčebny B., čímž porušil podmínky nařízené léčby a pohyboval se na neznámých místech až do dne 14. 8. 2010, kdy na něj byla uvalena vazba ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 60/1998, po jejímž ukončení byl dne 30. 8. 2010 hlídkou PČR převezen do Psychiatrické léčebny B.
Citované rozhodnutí Městský soud v Brně odůvodnil tím, že obviněný se žalovaného jednání dopustil dne 27. 6. 2001, tedy za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.), proto měl být skutek s přihlédnutím k §2 odst. 1 tr. zákoníku posouzen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák. K tomu rozhodující soud doplnil, že trestnost činu zanikla uplynutím promlčecí doby tří let, tedy dne 27. 6. 2004.
Proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 11 T 138/2011, podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 8 To 415/2011, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 8 To 415/2011, podal následně nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. V dovolání namítl, že předmětným usnesením Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §171 odst. 1 písm. d) tr. zák. /stejně jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku/ je trestným činem trvajícím, jehož páchání je ukončeno ve většině případů až ukončením útěku ve smyslu opětovného návratu do léčebny. Obviněný tedy páchal zmíněný přečin jako trvající, který dokonal až dne 14. 8. 2010, což značí, že k promlčení trestní odpovědnosti dosud nedošlo, navíc začal zmíněné jednání páchat za účinnosti dřívějšího tr. zák., avšak dokonal ho až za účinnosti tr. zákoníku, proto je namístě aplikovat ustanovení §2 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se proto dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Městský soud v Brně proto skutek nesprávně hmotně právně posoudil ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 8 To 415/2011 i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 11 T 138/2011, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření pouze obhájkyni obviněného (obviněnému dovolání k vyjádření zasíláno nebylo, neboť je na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 11 T 97/2011, trestně stíhán jako uprchlý), která ho obdržela dne 23. 1. 2012. Obhájkyně obviněného využila svého práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila. Ve svém vyjádření uvedla, že výše popsanou právní kvalifikaci nejvyššího státního zástupce nepovažuje za správnou a domnívá se, že Městský soud v Brně dané jednání obviněného správně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., který byl dokonaný dne 27. 6. 2001, není trestným činem trvajícím, proto je trestní stíhání v současné době již promlčeno. Závěrem svého vyjádření proto obhájkyně obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl s tím, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Pokud se týká první části uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tento má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že soudem druhého stupně bylo usnesení soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumáno a nejvyšší státní zástupce ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., odkázal nejvyšší státní zástupce na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky dospěl po prostudování předloženého spisového materiálu k závěru, že námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem pod deklarovaným dovolacím důvodem jsou právně relevantní a opodstatněné.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil účel ochranného léčení, zabezpečovací detence nebo ochranné výchovy, které byly uloženy soudem, nebo jinak, zejména útěkem z ústavu, pomocí při útěku dítěte ze zařízení pro výkon ochranné výchovy výkon takových rozhodnutí podstatně ztěžuje, anebo maří dohled uložený při ukončení ochranného léčení.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy, které byly uloženy soudem, nebo jinak, zejména útěkem z ústavu, pomocí při útěku, výkon takových rozhodnutí podstatně ztěžuje, anebo maří dohled uložený při ukončení ochranného léčení.
Z uvedených zákonných ustanovení je zřejmé, že za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je mimo jiné trestně odpovědný i pachatel, který zmaří výkon i účel mu soudem uloženého ochranného léčení tím, že z léčebného ústavu uteče. Je však nutné zdůraznit, že pachatel poruší zájem na řádném výkonu soudního rozhodnutí jednak okamžikem samotného útěku z ústavu, ale tento zájem porušuje nepřetržitě i po celou dobu trvání útěku, neboť se po tuto dobu nepodrobuje nařízené ústavní léčbě, tedy maří výkon ochranného léčení.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce, není tedy pochyb o tom, že daný trestný čin je trestným činem trvajícím, tedy takovým, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a pak jej udržuje anebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. U trvajícího trestného činu tedy musí trvat jednání, kterým je udržován protiprávní stav. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, a to jak z hlediska trestního práva hmotného, tak i z hlediska trestního práva procesního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 4 Tz 178/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1184/2011).
Je-li tedy trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání trestným činem trvajícím, je třeba vyvodit, že páchání tohoto trestného činu není ukončeno pouhým dokonáním útěku z areálu příslušného ústavu, ale teprve ukončením útěku, tj. návratem do léčebny a pokračováním v ústavní léčbě (resp. pokračováním v realizaci soudního rozhodnutí).
V posuzované věci obviněný J. K. uprchl z Psychiatrické léčebny v O. dne 27.6.2001 a opětovně byl zadržen dne 14. 8. 2010. Po celou tuto dobu tak mařil výkon soudního rozhodnutí a své trestné jednání dokonal až dne 14. 8. 2010, čímž se dopustil trvajícího trestného činu a jednoznačně tak dosud nedošlo k promlčení jeho trestní odpovědnosti. Pokud se týká aplikace dřívějšího tr. zák. či nového tr. zákoníku, je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný započal s pácháním daného jednání ještě za účinnosti dřívějšího tr. zák, avšak jednání dokonal až za účinnosti tr. zákoníku. Za této situace je proto na místě aplikace ustanovení §2 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Z uvedeného ustanovení je třeba vyvodit, že obviněný se svým shora popsaným jednáním dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku.
Jak správně uvedl již nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozhodující v předmětné věci nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., který považoval za dokonaný dne 27. 6. 2001, tedy skutek nesprávně hmotně právně posoudil ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky ve smyslu §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Zmíněné pochybení Městského soudu v Brně nenapravil ani Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně, když dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodl o zamítnutí stížnosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 11 T 138/2011.
Rozhodnutí soudu druhého stupně stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy zatíženo takovými vadami, že dovolacímu soudu v rámci řízení o dovolání nezbylo, než vyhovět dovolání nejvyššího státního zástupce a napadená usnesení zrušit podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. stejně jako obsahově navazující rozhodnutí. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud České republiky přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení je Městský soud v Brně vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud České republiky (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není Městský soud v Brně povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal