ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.264.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 264/2016-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 dovolání obviněné J. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 1/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 1 T 1/2013, byla obviněná J. Z. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že
dne 17. 9. 2011 kolem 16:50 hod. jako řidička osobního automobilu VW Polo při odbočování vlevo ze silnice v km 21,413 na silnici v katastru obce V., okres J., přehlédla za ní v levém jízdním pruhu vysokou nedovolenou rychlostí předjíždějící motocykl Suzuki řízený J. Š., který navíc nezvládl manévr brzdění, čímž porušila zejména ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, v důsledku čehož souběžně s porušením zmíněných pravidel silničního provozu poškozeným J. Š. došlo k neřízenému pádu jeho motocyklu na zem, a poté ke střetu s osobním vozidlem a při tom utrpěla spolujezdkyně na motocyklu I. M. oboustranné zhmoždění plic, zlomeninu 10. žebra vlevo, zlomeninu spinálního výběžku 4. a 5. bederního obratle, natržení sleziny, zlomeninu pánve – křížové kosti vpravo, dolních i horních ramének stydké kosti oboustranně, jamky kyčelního kloubu vlevo, zlomeninu stehenní kosti vlevo, zlomeninu dolního konce stehenní kosti vpravo, zlomeninu horního konce pažní kosti vlevo, poranění měkkých tkání zad a křížové oblasti s léčením a pracovní neschopností do 30. 11. 2012 a řidič motocyklu J. Š. polytrauma, a to zlomeninu kloubní jamky vpravo, zlomeninu obou ramének kosti stydké vlevo, zlomeninu krčku stehenní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu obou kostí předloktí vlevo, zlomeniny 7. - 10. žebra vlevo, zlomeniny příčných výběžků 2. – 4. obratle, natržení sleziny, pohmoždění slinivky a potrhání závěsného aparátu střev s léčením a pracovní neschopností do 30. 4. 2012.
Za to byla podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození J. Š., I. M. a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 1 T 1/2013, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítla, že podle jejího názoru došlo ze strany rozhodujících soudů k nesprávnému vyhodnocení stupně způsobení následku u obou účastníků dopravní nehody. Z výsledků dokazování vyplynulo, že svůj odbočovací manévr zahájila zapnutím levého ukazatele změny směru jízdy, a to v době, kdy měla situaci silničního provozu za sebou pod kontrolou a nenacházelo se za ní žádné vozidlo. K pádu motocyklu v důsledku nezvládnutého brzdění nedošlo podle jejího přesvědčení z důvodu, že by jej v tu dobu ohrožovala, ale nejspíše z důvodu vysoké rychlosti jeho jízdy. Skutečnost, že nezkontrolovala pohledem do zpětného zrcátka, zda je možné odbočení bezpečně provést, již nemohla další průběh pohybu motocyklu ovlivnit. Dodala, že pokud soud dopěl k závěru, že k nehodě došlo spoluzaviněním jak jí samotné, tak i řidiče motocyklu J. Š., měl u ní vyhodnotit stupeň způsobení následku jako tak nepatrný, že příčinná souvislost byla takřka bez významu a míra viny tak malá, že ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo na místě uplatňovat trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání deklarovala dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Námitku nesprávného právního posouzení skutku, v rámci které obviněná namítla, že ze strany rozhodujících soudů došlo k nesprávnému vyhodnocení stupně způsobení následku u obou účastníků dopravní nehody, je tak možno považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
V případě posuzované věci obviněná podle skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spáchala přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že při odbočování vlevo sice měla zapnutý ukazatel změny směru jízdy vlevo, ale nedbala zvýšené opatrnosti, neboť přehlédla za ní v levém jízdním pruhu vysokou nedovolenou rychlostí předjíždějící motocykl a zahájila odbočování vlevo. Obviněná vypověděla, že se před odbočením podívala do zpětného zrcátka a vzápětí, když neviděla nikoho předjíždět, zapnula ukazatel směru jízdy vlevo, do zpětného zrcátka se již nedívala a začala odbočovat. Tato skutečnost vyplynula i z obsahu znaleckého posudku znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční – posuzování dopravních nehod, Ing. Mrázka, Ph.D., jakož i revizního ústavního znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze. V důsledku tohoto jednání obviněného, vedle jednání poškozeného, došlo k neřízenému pádu motocyklu na zem a poté k jeho střetu s osobním vozidlem obviněné a k následným zraněním jeho řidiče a spolujezdkyně.
Soud I. stupně shledal na straně obviněné zejména porušení ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Vyšší míru zavinění shledaly rozhodující soudy u poškozeného, který hazardním způsobem jízdy ve vysoké rychlosti předjížděl kolonu vozidel a nakonec i obviněnou v místě s komplikovaným výhledem a nezvládl manévr brzdění.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání, jehož následkem je těžká újma na zdraví. Těžkou újmu na zdraví lze způsobit jak konáním, tak opomenutím takového jednání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Z výkladového ustanovení §112 tr. zákoníku vyplývá, že nelze do jednání v trestněprávním smyslu zahrnovat jakékoli opomenutí, ale musí se jednat o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němu byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu, resp. své povinnosti bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku.
Podle §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, musí řidič při odbočování na křižovatce dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Tato zvýšená opatrnost se projevuje v tom, že se při odbočovacím manévru, nikoli pouze při samotném odbočení, řidič přesvědčí, že odbočení může bezpečně provést bez ohrožení a omezení jiných účastníků silničního provozu.
Z citovaného zákonného ustanovení plyne, že při odbočování má řidič dva základní okruhy povinností. První okruh obsahuje povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, čímž řidič dává ostatním účastníkům silničního provozu jasně předem najevo svůj úmysl odbočit s vozidlem daným směrem. Druhý okruh obsahuje povinnosti neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, které musí řidič dodržet již přímo při provádění odbočování, tj. při změně směru jízdy. I když tedy odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněná všem výše uvedeným povinnostem nedostála, v důsledku čehož, vedle dalších okolností, došlo k dopravní nehodě. Je zřejmé, jak správně konstatovaly rozhodující soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, že výraznější podíl na předmětné nehodě měl poškozený řidič motocyklu, který agresivní jízdou ve vysoké nepovolené rychlosti předjížděl v místech s komplikovaným rozhledem a navíc nezvládl manévr brzdění. Obviněná se však na dopravní nehodě rovněž podílela a její relativně nižší míra zavinění byla soudy náležitě a v míře výše než dostatečné zohledněna v rámci uloženého trestu.
Je třeba dodat, že stejnou problematiku Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti již v minulosti opakovaně judikoval se shodnými závěry, že pokud obviněný má možnost včas vidět řidiče vozidla, kterým je předjížděn, je povinen na tuto situaci reagovat a odbočování přerušit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 918/2013, 4 Tdo 862/2015, a další).
Pokud obviněná v dovolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008, že podle závěrů tohoto rozhodnutí nelze po řidiči vozidla požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy. Vozidla jedoucí za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihly za normálních okolností zareagovat včas. Ovšem skutečnost, že jiná osoba porušila předpisy o provozu na pozemních komunikacích a vlastním zaviněním vytvořila nebezpečnou situaci, neomlouvá řidiče, jestliže sám porušil povinnost stále ovládat vozidlo a počínat si tak, aby doprava nebyla ohrožena. Otázka spoluzavinění je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu ve smyslu §5 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a její správné řešení je podmíněno pečlivým objasněním okolností konkrétního případu.
Ač má tedy obviněná pravdu v tom, že poškozený dopravní nehodu z větší části zavinil sám, tak zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Zavinění obviněné nutno vyvodit z toho, že jako řidička motorového vozidla byla vázána §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ale toto pravidlo porušila, když při odbočování vlevo nedbala zvýšené opatrnosti, což bylo její povinností a ohrozila řidiče motocyklu tím, že zahájila odbočování v době, kdy již byla motocyklem předjížděna. Neregistrovala tedy předjíždějící motocykl a odbočovací manévr včas nepřerušila. Při dostatečně opatrně provedeném odbočovacím manévru (tj. pokud by se těsně před odbočením opětovně podívala do zpětného zrcátka) by si bývala poškozeného všimla, neboť jí v tom nic nebránilo. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že obviněná dávala znamení o změně směru jízdy. Jak plyne již se shora uvedeného, i když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Při splnění všech svých povinností vyplývajících z §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, byla přitom obviněná jediná, kdo i přes porušení povinnosti poškozeným mohl ve vzniklé situaci střetu zabránit a způsob jízdy poškozeného jí to neznemožnil.
Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněná ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněná J. Z. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Na tomto místě je nutno akcentovat okolnost, že uložené tresty jsou v nejnižších uložených výměrách, čímž je v dostatečné míře zohledněno spoluzavinění poškozeného. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné J. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu