ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.54.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 54/2013-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 o dovolání obviněného Ing. A. L. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9 To 464/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 362/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 4 T 362/2007, byl obviněný Ing. A. L. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1, §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného k 26. 1. 2007 (dále jen tr. zák.), jednak trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. a jednak trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že v blíže nezjištěný den, zřejmě v odpoledních hodinách dne 23. 1. 2007, v P., v ulici K., v bytě v 6. patře uživatele L. B., se sešel s L. B. a P. J. a bez zákonného důvodu v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a v rozporu s ustanoveními §6 odst. 1 a §52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v tehdy účinném znění, jim umožnil nahlížet do spisového materiálu Policie ČR 3. odd. OOK SKPV OŘ Praha IV, vedeného pod sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006 (ve skutečnosti správně evidovaného pod sp. zn. ORIV-4984/00K3-2006), ve kterém byly osobní údaje M. D. V. a dalších osob, poté po poškozeném P. J. požadoval úplatek za to, že věc tzv. uloží A.A., aniž by dále bylo ve věci konáno trestní řízení, přičemž poškozený J. měl pro obviněného na úplatek ve výši 1.000.000,- Kč (vedle dalších blíže nezjištěných částek pro další osoby) nechat zálohu ve výši 200.000,- Kč v bytě L. B., kde poškozený J. také skutečně dne 26. 1. 2007 nechal pro obviněného celkem 40 ks bankovek v nominální hodnotě 5.000,- Kč, tedy celkem 200.000,- Kč, obviněný si je zde téhož dne v době od 16.00 hod. do 17.30 hod. vyzvedl, zároveň měl u sebe desky s materiály ze spisu PČR 3. odd. OOK SKPV OŘ Praha IV, sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006 (ve skutečnosti správně evidovaného pod sp. zn. ORIV-4984/00K3-2006), který již předtím kolem poledne téhož dne byl tzv. uložen A.A., což potvrzovalo celkem 5 výtisků tzv. návrhu na uložení spisového materiálu A.A. schválený přímým nadřízeným npor. P. Š. a převzatý dalším nadřízeným P. K., po opuštění uvedeného bytu byl však obviněný i s penězi a spisovým materiálem zadržen pracovníky 10. oddělení Inspekce ministra vnitra.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. L. odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem.
Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu §1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jakož i ozbrojeném sboru a obecní policii, na dobu 10 let.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený P. J., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 4 T 362/2007, podali odvolání státní zástupkyně i obviněný Ing. A. L. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9 To 464/2011, tak že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný Ing. A. L. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1, §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného k 26. 1. 2007 (dále jen tr. zák.) a jednak trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že v blíže nezjištěný den, zřejmě v odpoledních hodinách dne 23. 1. 2007, v P., v ulici K., v bytě v 6. patře uživatele L. B., se sešel s L. B. a P. J. a bez zákonného důvodu v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a v rozporu s ustanoveními §6 odst. 1 a §52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v tehdy účinném znění, jim umožnil nahlížet do spisového materiálu Policie ČR 3. odd. OOK SKPV OŘ Praha IV, vedeného pod sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006 (ve skutečnosti správně evidovaného pod sp. zn. ORIV-4984/00K3-2006), ve kterém byly osobní údaje M. D. V. a dalších osob, poté po poškozeném P. J. požadoval úplatek za to, že věc tzv. uloží A.A., aniž by dále bylo ve věci konáno trestní řízení, přičemž poškozený J. měl pro obviněného na úplatek ve výši 1.000.000,- Kč (vedle dalších blíže nezjištěných částek pro další osoby) nechat zálohu ve výši 200.000,- Kč v bytě L. B., kde poškozený J. také skutečně dne 26.1.2007 nechal pro obviněného celkem 40 ks bankovek v nominální hodnotě 5.000,- Kč, tedy celkem 200.000,- Kč, obviněný si je zde téhož dne v době od 16.00 hod. do 17.30 hod. vyzvedl, zároveň měl u sebe desky s materiály ze spisu PČR 3. odd. OOK SKPV OŘ Praha IV, sp. zn. ORIV-4987/00K3-2006 (ve skutečnosti správně evidovaného pod sp. zn. ORIV-4984/00K3-2006), který již předtím kolem poledne téhož dne byl tzv. uložen A.A., což potvrzovalo celkem 5 výtisků tzv. návrhu na uložení spisového materiálu A.A. schválený přímým nadřízeným npor. P. Š. a převzatý dalším nadřízeným P. K., po opuštění uvedeného bytu byl však obviněný i s penězi a spisovým materiálem zadržen pracovníky 10. oddělení Inspekce ministra vnitra.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. L. odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem.
Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu §1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jakož i ozbrojeném sboru a obecní policii, na dobu 10 let.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9 To 464/2011, podal následně obviněný Ing. A. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že v proběhlém řízení byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu postupně třemi rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 vydanými pod sp. zn. 4 T 362/2007, přičemž ve všech případech Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Teprve posledním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 4 T 362/2007, byl uznán vinným a tento rozsudek byl následně rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9 To 464/2011, fakticky potvrzen. Dle názoru dovolatele nalézací soud pod nátlakem odvolacího Městského soudu v Praze změnil své původně správné hodnocení důkazů a při čtvrtém řízení vydal zcela opačné rozhodnutí. Tohoto rozhodování a nátlaku na nalézací soud se účastnila také předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, který vydal poslední uvedené rozhodnutí ve věci, JUDr. Eva Burianová, a to jako členka senátu, kterému předsedal JUDr. Luboš Vlasák v lednu 2009 a následně JUDr. Dušan Paška v září 2009. Dále obviněný ve svém dovolání namítl, že došlo k chybám při hodnocení důkazů a že soudy v jeho případě postupovaly „v duchu in dubio contra reo“. Z výše uvedeného obviněný dovozuje, že u JUDr. E. Burianové byl dán „poměr k projednávané věci“ ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., což se projevilo „ne zcela standardním průběhem dosavadního řízení, který může vést k ovlivnění rozhodování takové zúčastněné osoby motivované shora uvedenou snahou o zachování konzistence přístupu soudu jako takového, ale případně i ohledem na kolegy – soudce, kteří se takového rozhodování již účastnili apod.“ Obviněný je přesvědčen o tom, že právě k takovému ovlivnění JUDr. Evy Burianové v rozhodovacím procesu došlo a má za to, že u JUDr. Burianové je právě takovýto poměr k věci dán, byť z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 9 To 464/2011, jakož i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 8 To 62/2012 vyplývá, že důvody pro vyloučení JUDr. Burianové shledány nebyly.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a rovněž uvedl, že skutková zjištění obou soudů jsou v natolik zásadním rozporu s provedenými důkazy a jde o natolik extrémní nesoulad, že lze hovořit o koncepčně nesprávném přístupu nalézacího i odvolacího soudu a tím tedy i o principiálně nesprávném právním posouzení celé věci jako takové. Dále konstatoval, že nalézací soud se po trojím rozhodnutí v jeho prospěch přiklonil k verzi obžaloby, aniž by však z odůvodnění rozsudku nalézacího, resp. z rozsudku odvolacího soudu bylo zřejmé, čím konkrétně bylo rozhodnutí soudu převáženo v jeho neprospěch. Dle názoru obviněného se jedná o „zcela zkratkovité a zavádějící řešení, které popírá základní zásady trestního řízení“, v řízení se vyskytují prvky svévole, soudy se nezabývaly otázkou věrohodnosti a pravdivosti důkazů a odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí neposkytuje odpovídající oporu výroku o jeho vině.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 4 T 362/2007, zrušil a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., z trestního řádu vyplývá, že daný dovolací důvod je dán tehdy, když „ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta“. Dle státního zástupce je třeba poměrem k projednávané věci v zásadě rozumět vztah orgánu (v daném případě soudce) ke skutku a všem faktickým okolnostem s ním souvisejícím, přičemž vztah vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně ztotožní (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. BECK jako NS 13/2002-T 339). Z námitek uplatněných obviněným však žádný vztah JUDr. Burianové ke skutku ani k faktickým okolnostem s ním souvisejícím nevyplývá. Poměr k věci ve shora naznačeném smyslu tak není dle názoru státního zástupce dán. Odlišný právní názor soudce ani případný nesouhlas obviněného s tím, jak je vedeno soudní řízení, nemohou být důvodem pro vyloučení příslušného soudce.
Co se týká naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z dovolacích námitek obviněného vyplývá, že předmětnému formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově vůbec neodpovídají. Jedná se totiž o námitky, jimiž obviněný v důsledku brojí jednak proti skutkovým zjištěním soudů, jejich úplnosti a jasnosti a dále proti způsobu, jakým soudy hodnotily získané důkazy, resp. obecně proti způsobu odůvodnění daných soudních rozhodnutí. Nic z toho však v rámci uplatněného dovolacího důvodu vytýkat nelze, neboť údajná nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) nemůže být pod pojem „nesprávného právního posouzení skutku“ ani pod „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ podřazena. Jedná se v zásadě o námitky procesní, nikoliv hmotněprávní povahy. Z těchto námitek přitom nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento uplatněný důvod dovolání směřuje proti předsedkyni senátu Městského soudu v Praze JUDr. Evě Burianové, která byla členkou senátu odvolacího soudu, obviněný vznesl námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Evy Burianové při odvolacím řízení dne 10. 5. 2012 (č.l. 901). K této námitce Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 5. 2012 tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 8 To 62/2012, zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (č.l. 930).
Námitku podjatosti JUDr. Evy Burianové obviněný opět uplatňuje v dovolání s tím, že tato byla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, protože byla členkou senátu v této věci a byl u ní dán „poměr k projednávané věci“ ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., což se projevilo ne zcela standardním průběhem dosavadního řízení, který může vést k ovlivnění rozhodování takové zúčastněné osoby motivované shora uvedenou snahou o zachování konzistence přístupu soudu jako takového, ale případně i ohledem na kolegy – soudce, kteří se takového rozhodování již účastnili apod.
Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Za okolnost zakládající pochybnost o nestrannosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., ale nemůže být považována pouhá skutečnost, že se soudce v jiném složení senátu již předtím podílel na rozhodování ve věci. Vyloučení soudce z tohoto důvodu by mohla založit pouze taková konkrétní skutečnost, která by svědčila pro závěr, že právě pro tuto konkrétní skutečnost není soudce schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Takovou konkrétní skutečností však nemůže být pouze to, že soudkyně JUDr. Eva Burianová již ve věci rozhodovala a že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 9 To 464/2011, byl obviněný Ing. A. L. uznán vinným výše uvedenými trestnými činy. Je zřejmé, že obviněný důvody podjatosti JUDr. Evy Burianové, tedy i její vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci, spatřuje v tom, že se podílela jako soudkyně na rozhodnutích odvolacího soudu, které obviněný považuje za meritorně nesprávné. Důvody vyloučení tak obviněný spatřuje ve způsobu rozhodnutí městského soudu, se kterým se neztotožňuje.
Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že v rámci svého rozhodování si soudkyně JUDr. Eva Burianová rozhodně nevytvořila poměr k projednávané věci ani osobám, který by založil důvod k jejímu vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu a soudní praxi, ze které jednoznačně vyplývá, že pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Účast soudkyně JUDr. Evy Burianové v předchozích řízeních neznamená naplnění důvodů pro vyloučení této soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k projednávané věci nebo osobě. Tento poměr by musel mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně. Odlišný právní názor soudce v případě, v němž rozhodl v neprospěch nebo odlišně od právního názoru obviněného Ing. A. L., nelze považovat za poměr k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu k vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní.
Obviněný Ing. A. L. tak v dovolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o tom, že by JUDr. Eva Burianová nemohla v této věci nestranně rozhodovat a které by naplňovaly některý z důvodů podjatosti uvedených v ustanovení §30 tr. ř. Ze strany obviněného se jedná pouze o opakování námitek z průběhu předchozího řízení. Proto Nejvyšší soud České republiky považuje tyto námitky za zjevně neopodstatněné a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není ve věci naplněn.
Pokud se týká důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že obviněný Ing. A. L. v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak námitku, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, čím konkrétně bylo rozhodnutí soudu převáženo v jeho neprospěch, tak námitky, že soudy se nezabývaly otázkou věrohodnosti a pravdivosti důkazů a odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí neposkytuje odpovídající oporu výroku o vině obviněného. Dále dle názoru obviněného jsou skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala zákonné znaky pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1, §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají obsahový základ v důkazech, jimiž byly především výpověď svědka P. J., podporovaná výpovědí svědků M. B., Bc. H. B. a L. N. a listinné důkazy, především důkazy týkající se sledování osoby obviněného a protokol o zadržení osoby podezřelé. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný Ing. A. L. veškerou trestnou činnost zcela popíral a také možnosti, že svědek P. J. v některých pasážích své výpovědi nemusí uvádět pravdu, již proto hodnotily usvědčující důkazy velmi obezřetně. V tomto ohledu soudy zdůraznily výraznou obsahovou shodu ve vzájemném poměru usvědčujících důkazů, a to na rozdíl od důkazů, které měly potvrzovat verzi obhajoby. Soudy po zhodnocení důkazů považovaly usvědčující důkazy za věrohodné a svůj hodnotící postup jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Soudy se přitom nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Obviněný Ing. A. L. se tak danými námitkami domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dané námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní.
Je tedy možno uzavřít, že obviněný Ing. A. L. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty jednak pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1, §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a jednak trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Ing. A. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal