ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.788.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 788/2021-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 10 To 55/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 101/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 3 T 101/2020, byl obviněný M. K. uznán vinným přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
1. „dne 12. 1. 2017 okolo 10.00 hodin v XY, v budově Policie České republiky, nám. 17. listopadu 2840, Kladno, před policejnímu orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Kladno, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v trestní věci č. j. KRPS-213139/TČ-2015-010381, po řádném poučení jako svědek uvedl, že dne 30. 3. 2016 zkušební test odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, č. 2016-03-000203-01227Z-00127, vykonal osobně v Centru správních agend v XY bez pomoci zkušebního komisaře, odsouzeného J. Č., ačkoli mu J. Č. ve skutečnosti pomohl označením některých správných odpovědí gesty a nápovědou k vrácení se k chybně označené odpovědi, jak to vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 2 T 111/2017, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2018,
2. dne 2. 10. 2017 okolo 10.30 hodin v Kladně, v budově Okresního soudu v Kladně, nám. Edvarda Beneše 1997, v jednací síni č. 7, v trestní věci, sp. zn. 2 T 111/2017, při hlavním líčení, jako svědek uvedl, že dne 30. 3. 2016 zkušební test odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel č. 2016-03-000203-01227Z-00127 vykonal osobně v Centru správních agend v XY bez pomoci zkušebního komisaře, odsouzeného J. Č., ačkoli mu J. Č. ve skutečnosti pomohl označením některých správných odpovědí gesty a nápovědou k vrácení se k chybně označené odpovědi, jak to vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 2 T 111/2017, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2018.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 25 000 (dvacet pět tisíc) Kč. Dle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku činí peněžitý trest 100 denních sazeb po 250 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 3 T 101/2020, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 10 To 55/2021 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 10 To 55/2021, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že jak z doznání zkušebního komisaře J. Č., tak z předmětného záznamu o prostorovém sledování osob a věcí ve zkušební místnosti je zřejmé, že pomoc obviněnému (a dalším) spočívala v určitých gestech. Z logiky věci vyplývá, že je nejvýše pravděpodobné, že musela tato gesta být předem dohodnuta, aby šlo o pomoc účinnou, jinak by mohla být špatně pochopena. Touto úvahou se však obviněný v žádném případě k takové dohodě nedoznává. Pokud však k takové předchozí dohodě došlo, mohlo by být jeho jednání posouzeno jako návod k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, pro který byl J. Č. také skutečně odsouzen. Obviněný ve svém prohlášení poukázal na právní názory Nejvyššího soudu a uvedl, že samotná okolnost, že jeho výpověď byla v rozporu s ostatními důkazy, jak posoudil soud, případně v rozporu se skutkovým stavem, který považovaly soudy za prokázaný, ještě nepostačuje k závěru o tom, že jsou dány důvody pro jeho trestní stíhání. Uvádí, že v případě přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je soud povinen posoudit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. to, zda se pachatel dopustil též jiné trestné činnosti. Uvádí také to, že nelze vycházet ani z případného doznání D. J. nebo P. R., kteří byli svědky proti J. Č. ve vztahu k jejich vlastní zkoušce. K jejich zkoušce došlo v jiné dny a pro průběh dne 30. 3. 2016 jejich výpověď nemá žádný význam. Obviněný dále poukazuje na obsah odůvodnění rozsudku proti J. Č., z něhož vyplývá, že hlavním důkazem proti němu byly kamerové záznamy z prostorového sledování učebny. Má za to, že vzhledem k existenci kamerových záznamů a doznání obviněného Č. neměla jeho výpověď pro rozhodnutí podstatný význam.
Obviněný dále namítá, že kauza nespočívá na tom, zda mluvil pravdu v přípravném řízení a v řízení před soudem, které bylo vedeno proti J. Č., ale na tom, zda pokud vědomě pravdu nemluvil, může být proti němu za to vyvozena trestní odpovědnost. Při posuzování této otázky státní zástupce očividně ignoroval skutečnost, že při hodnocení důvodů, pro které nynější obviněný jako svědek v jiné věci nemluvil pravdu, je nutno postupovat shodně, jako při hodnocení důvodů odepření výpovědi, které by dotyčná osoba měla, kdyby se rozhodla namísto nepravdivé výpovědi tuto výpověď odepřít z důvodů, uvedených v §100 odst. 2 tr. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu II. ÚS 149/97 uvádí, že nemusí být prokázáno, že nebezpečí trestního stíhání osoby, která vypovídá jako svědek, je bezprostřední. Postačí, že toto nebezpečí tato osoba pociťuje jako reálné a z okolností případu je zřejmé, že pravdivou výpovědí by se mohla vystavit i pouhému podezření z trestné činnosti, v daném případě tedy z účastenství. K těmto námitkám okresní soud nepřihlédl, a proto trestním příkazem porušil zákaz autoakusace. Nad rámec toho vytýká další pochybení soudu, který převzal z obžaloby koncepci, že se obviněný dopustil dvou přečinů. I kdyby soud nebral v úvahu námitky shora uvedené, tím, že posoudil dva útoky jediného pokračujícího jednání jako dva přečiny, porušil ustanovení §116 tr. zákoníku. Výpověď obviněného K. se týkala stále stejné věci – způsobu provedení zkoušky komisařem J. Č. Formálně nejde o dva skutky, ale dva útoky stále stejného trestného činu, za který ovšem při dodržení zákazu autoakusace nemůže být vyvozena trestní odpovědnost.
Obviněný dále zpochybnil závěry Okresního soudu v Kladně, že „nic nenasvědčuje tomu, že by se na trestné činnosti J. Č. jakkoli podílel.“ Toto tvrzení je dle něj v očividném rozporu se skutečností, že obviněný, vyslýchaný jako svědek, beztrestně lhal, neboť jak sám tvrdí, úplnou a pravdivou výpovědí by se mohl sám usvědčit. Vzhledem ke všemu výše uvedenému je zřejmé, že odůvodnění rozsudku neodpovídá požadavku §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S námitkami obhajoby se soud nevypořádal nejen pokud jde o otázku zákazu autoakusace, ale ani pokud jde o otázku pokračování v trestném činu. Jednání obviněného hodnotil jako dva skutky, ačkoli jde o dva útoky téhož pokračujícího jednání. Z uvedených důvodů proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2021, sp. zn. 10 To 55/2021, zrušil také rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. prosince 2020, sp. zn. 3 T 101/2020 a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný v dovolání nejprve rekapituluje svou argumentaci, kterou užil v rámci řízení před soudem prvního i druhého stupně při své obhajobě, tuto argumentaci dále rozvádí a na její podporu cituje judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ze zákonné dikce „právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení“ logicky vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. To spočívá v aplikaci práva hmotného na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolání podané v mezích uvedeného dovolacího důvodu se vyznačuje tím, že obviněný akceptuje skutková zjištění soudů, avšak namítá, že tato zjištění nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Námitky uplatněné obviněným, které staví dovolání mimo rámec zákonného dovolacího důvodu, jsou však zaměřeny proti skutkovým zjištěním soudů, vyjadřují nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a sledují nahrazení skutkových zjištění soudů jinou verzí skutkového stavu, a sice tou verzí, kterou předkládá (ve shodně se svým odvoláním) a snaží se prosadit v rámci své obhajoby. Jeho dovolání se pak stává souhrnem námitek, v nichž je zejména vytýkáno, jak soudy hodnotily důkazy a interpretovaly výsledek dokazování. Obviněný v dovolání požaduje od Nejvyššího soudu, aby přehodnotil důkazy a aby změnil skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Státní zástupce konstatuje, že námitky deklarované v dovolání uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, tvořily i obsah odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Tyto námitky nebyly soudy obou stupňů pominuty, naopak se jimi zabývaly a náležitě, zákonu odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádaly. Navíc podstatná část dovolacích námitek obviněného primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Jde o ty námitky, v rámci nichž obviněný vznáší výhrady proti způsobu, jakým soudy obou stupňů provedené důkazy vyhodnotily. Námitky tohoto druhu je však třeba považovat za námitky skutkového charakteru, tj. námitky procesní, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost státní zástupce dodává, že na základě zjištěného skutkového stavu věci se zcela ztotožňuje se závěrem nalézacího i odvolacího soudu v závěru, že vina obviněného byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně, srozumitelně, bez známek jakéhokoli zkreslení zdůvodnily, na podkladě kterých důkazů došly k závěru o vině obviněného a proč nepřisvědčily jeho obhajobě. Bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný, který vypovídal jako svědek v jiné trestní věci a byl mu znám předmět tohoto vedeného trestního stíhání, musel být minimálně srozuměn s tím, že svým nepravdivým tvrzením výrazně ovlivňuje průběh vyšetřování a dokazování v trestní věci odsouzeného J. Č. Nejprve policejní orgán, pak soud, v rozporu s realitou přesvědčoval příslušnou nepravdivou argumentací o tom, že odsouzený J. Č. jako zkušební komisař mu nepomáhal s označením některých správných odpovědí gesty a nápovědou k vrácení se k chybně označené odpovědi. Dle učiněných skutkových zjištění měl však odsouzený J. Č. jako zkušební komisař tímto způsobem pomáhat nejen obviněnému, ale i dalším osobám, které se k tomu doznali (svědků D. J. nebo P. R.).
Obviněný v dovolání dále brojí také proti právnímu posouzení skutku s tím, že se podle jeho mínění nejedná o dva samostatné skutky, ale o jeden jediný skutek, spáchaný dvěma útoky. Tuto námitku lze formálně pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, avšak státní zástupce shledává, že námitka se jeví jako neopodstatněná. Popis obou předmětných skutků ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně je v podstatě totožný, přičemž v prvním případě spáchal obviněný příslušné jednání před policejním orgánem, ve druhém případě před soudem. Podle názoru státního zástupce ve shodě se soudy obou instancí je za dané situace nutno kvalifikovat jednání obviněného jako dva trestné činy. Státní zástupce na základě výše uvedeného konstatuje, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty dvou přečinů křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uzavírá proto, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce souhlasí, aby o dovolání bylo rozhodnuto za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. K.
Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že orgány činné v trestním řízení porušily princip zákazu donucení k sebeobviňování, neboť nikoho nelze nutit, aby sám sebe usvědčoval z případné trestné činnosti. Dále namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku co do znaku „okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“ a dodal, že J. Č. by byl odsouzen, i kdyby obviněný odepřel vypovídat nebo nebyl vyslechnut vůbec, neboť jeho výpověď nemohla žádným způsobem vést k tomu, aby o vině J. Č. rozhodl soud odlišně.
Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace obviněného, uvedená v jeho mimořádném opravném prostředku, zejména odkazy na rozhodnutí tohoto soudu, je nepřiléhavá. Ve věcech řešených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 3 Tdo 1374/2015 a sp. zn. 6 Tz 47/2011 se totiž jednalo o situace, kdy byla pro přečin křivé výpovědi stíhána osoba, u níž bylo s ohledem na skutkový stav věci reálné podezření, že se dopustila trestné činnosti a pravdivou výpovědí by sama sebe vystavila nebezpečí trestního stíhání. Naproti tomu v případě posuzovaném je námitka, že by se obviněný pravdivou výpovědí vystavil nebezpečí trestního stíhání, založena na dedukcích, které nejsou ničím podloženy. S námitkou založenou na tvrzení, že pokud by obviněný ve svých svědeckých výpovědích pravdivě uvedl, že mu zkoušející komisař J. Č. napovídal, současně by tak připustil, že na tom byli předem domluveni, a tím by se vystavoval nebezpečí, že bude považován za návodce k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, se vypořádal již soud I. stupně v bodu 15 odůvodnění napadeného rozsudku. Poukázal především na to, že způsob napovídání spočívající v naznačování správné odpovědi počtem zdvižených prstů, je natolik jednoduchý, že k tomu jistě nebylo třeba žádné zvláštní domluvy, jakož i na to, že počínání obviněného při zkoušce nijak nenasvědčuje tomu, že by se od J. Č. nápovědy či pomoci dožadoval. V projednávané věci tedy nic nenasvědčuje tomu, že by se obviněný na trestné činnosti J. Č. jakkoliv podílel či do ní byl zapojen. V žádném případě proto nelze akceptovat úvahu, že by se obviněný pravdivými svědeckými výpověďmi vystavoval nebezpečí trestního stíhání pro úplatkářství.
Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů dále uvádí, že tvrzení obviněného, že zkušební test odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel vykonal osobně a bez přispění zkušebního komisaře, bylo nejen nepravdivé (jak bylo prokázáno především videozáznamem z místnosti, kde testy probíhaly), ale je ho nutno považovat za nepravdu o „okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“. Tímto nepravdivým tvrzením se totiž obviněný snažil zpochybnit, že by se J. Č. vůbec dopustil přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, pro nějž byl stíhán. Obviněný, který v této věci vypovídal lživě, nevypovídal o svém trestném činu ani o trestné činnosti, do které by byl zapojen, přesto se však rozhodl záměrně lhát o tom, že mu J. Č. při testu napovídal, přičemž obě tyto předmětné výpovědi podal po řádném poučení, v jehož rámci byl upozorněn na povinnost vypovídat pravdu i na případné trestní následky vědomě nepravdivé výpovědi, jakož i na možnost výpověď odmítnout, pokud by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám sobě blízkým. Nelze proto souhlasit s jeho názorem, že by mu pravdivá výpověď přivodila trestní stíhání či jeho nebezpečí v souvislosti s počínáním J. Č.
Po skutkové stránce tedy není v dané věci pochyb o tom, že obviněný skutečně dne 12. 1. 2017 před policejním orgánem, a poté i dne 2. 10. 2017 při hlavním líčení před Okresním soudem v Kladně nevypovídal pravdu o průběhu absolvovaném testu. Ačkoliv je z provedeného dokazování zřejmé, že do průběhu závěrečné zkoušky zasáhl zkušební komisař J. Č., který mu napovídal správné odpovědi, obviněný v obou svých výpovědích nemluvil o této skutečnosti pravdu a tvrdil, že test vykonal sám a bez pomoci zkušebního komisaře, což je tvrzení, které odporuje jednak později vynesenému odsuzujícímu rozsudku ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 111/2017, ale i zjištěním, která si učinil soud o průběhu zkoušky v projednávané věci. Obviněný tedy v rámci svých výpovědí před policejním orgánem a před soudem, učiněných s odstupem téměř 9 měsíců nehovořil pravdu. Je proto zřejmé, že tímto svým jednáním naplnil minimálně v úmyslu nepřímém všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Druhý okruh námitek směřuje k právnímu posouzení skutku, který byl kvalifikován jako dva přečiny. Obviněný namítá, že se má jednat o jeden pokračující trestný čin, což by se mělo promítnout i do ukládaného trestu, který by měl být samostatný a nikoli úhrnný. V případě obou výpovědí šlo dle něj o totéž trestní řízení, přičemž obviněný popíral stále tytéž skutečnosti.
S touto námitkou se vypořádal již odvolací soud v odst. 11 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že obviněný se dopustil trestné činnosti tím, že se svojí nepravdivou výpovědí snažil ovlivnit dva různé orgány činné v trestním řízení (policejní orgán a soud). Přitom trestné je takové jednání spáchané jak před policejním orgánem, tak i před soudem. I když se jednalo o jedno trestní řízení, obviněný pokaždé nepravdivě vypovídal v jiné fázi řízení a před odlišným orgánem, navíc po dobu takřka devíti měsíců, která mezi oběma podanými svědeckými výpověďmi nelze považovat za blízkou časovou souvislost. Nejvyšší soud na tuto argumentaci beze všeho odkazuje a dodává, že svědectví obviněného mohlo před policejním orgánem vést k jinému rozhodnutí než návrhu na podání obžaloby ohledně tohoto dílčího útoku a jeho následné svědectví před soudem mohlo vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé. Je proto na místě posoudit jeho jednání jako dva samostatné skutky a trestné činy, nikoli jako dva dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinů křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu