ECLI:CZ:US:2018:4.US.101.18.1
sp. zn. IV. ÚS 101/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem Kutnohorská 43, 280 02 Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2017 č. j. 6 Co 1319/2017-80 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2017 č. j. 29 Nc 121/2017-34, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a 1. Statutárního města České Budějovice a 2. K. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2018, napadá stěžovatel obě, v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádějící, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 32 odst. 4 Listiny (garantující rodičům právo na péči a výchovu jejich dětí a dětem právo na rodičovskou výchovu a jejich péči, čl. 36 odst. 1 Listiny (zahrnující právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), dále čl. 6 (právo na spravedlivý proces) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zahrnující právo na respektování rodinného a soukromého života) a čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 29 Nc 121/2017-34 na návrh matky rozhodl ve věci péče o nezletilého J. a A., zastoupených Statutárním městem České Budějovice jako opatrovníkem v řízení o úpravu péče a stanovení výživného nezletilým a o úpravu styku otce s nezletilými dětmi tak, že obě nezletilé děti svěřil do péče matky, s účinností od 18. 2. 2017 (výrok I), od téhož dne uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého J. částkou 7 500,- Kč a na nezletilého A. částkou 7 000,- Kč měsíčně (výrok II), dále rozhodl o nedoplatku na výživném na obě nezletilé děti a způsobu jeho úhrady (výrok III) a upravil rozsah styku otce s oběma nezletilými dětmi v průběhu kalendářního roku (výrok IV a V), o letních prázdninách (výrok VI), v období dalších školních prázdnin a svátků (výrok VII), přičemž podrobně vymezil další podmínky styku a místo předání a převzetí dětí (výrok VIII, IX, X a XI). Pod bodem XII výroku zamítl návrh otce na svěření nezletilého J. do střídavé péče obou rodičů počínaje dnem 9. 5. 2017 a jeho návrh, aby byl upraven jeho styk s oběma dětmi způsobem uvedeným v jeho návrhu ze dne 13. 6. 2017 (výrok XII).
Okresní soud vyšel ze zjištění, že obě nezletilé děti se narodily z nesezdaného soužití rodičů, které bylo ukončeno krátce po narození nezletilého A. dne 18. 2. 2017. Matka je na mateřské dovolené s mladším synem, přičemž starší syn - J. byl přijat k předškolnímu vzdělávání ve školním roce 2017/2018 do mateřské školky v Českých Budějovicích. Otec navrhoval u staršího syna střídavou péči od září 2017, mladšího syna navrhoval ponechat v péči matky z důvodu nízkého věku. Soud řešil otázku péče o obě nezletilé děti tak, aby co nejlépe odpovídala zájmu obou nezletilých dětí. Podle názoru soudu jde o nezletilé děti útlého věku a je proto v jejich zájmu stabilizovat jejich výchovné prostředí, učinit je pro ně čitelným, podporujícím bezpečí a jistotu, kterou potřebují. Režim střídavé péče rodiče ještě nepraktikovali, proto takovou zárukou není. Mezi rodiči značně vázne komunikace, nejsou schopni se domluvit ani o běžných záležitostech souvisejících s výchovou dětí či na kontaktech s nimi. Za jednu z překážek střídavé péče shledal soud i návrh otce, v němž fakticky navrhoval oddělenou výchovu obou sourozenců, která by však mohla vést k narušení jejich silné vzájemné citové vazby, zejména za situace, kdy jsou děti na sebe zvyklé a nepřítomností druhého by velmi strádaly. Taková výchova není v zájmu obou nezletilých dětí. Soud měl naopak důvod trvat na tom, aby se styk realizoval s oběma dětmi, aniž by se tak vytvořila negativní zpětná vazba ohledně rozdílné síly citové vazby a náklonnosti ke každému z nich jen z důvodu různého věku. Podle názoru soudu není spravedlivé upřednostňovat starší dítě jen proto, že mladší vyžaduje více péče. Ze všech těchto důvodů soud zamítl návrh otce na střídavou péči a upravil rozsah styku tak, aby odpovídal nejen potřebám dětí a jejich možnostem s ohledem na věk a rozsah jim poskytované péče, ale také ke schopnostem a možnostem otce zabezpečit realizaci kontaktu způsobem přínosným jak pro otce, tak i pro obě nezletilé děti.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích v odstavcích I, II a XII. V odstavcích III až XI a XIII ho změnil tak, že změnil výši dlužného výživného na obě nezletilé děti a upravil rozsah styku obou nezletilých dětí s otcem v kalendářním roce jak v běžném režimu, tak i během svátků a v průběhu prázdnin. Po doplnění dokazování odvolací soud zdůraznil, že otec by měl rovnoměrně rozvíjet své vztahy rovněž k nezletilému A., přičemž rozhodně není v zájmu nezletilých dětí, aby u každého z nich byla péče upravována odlišně.
III.
Stěžovatel po rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí namítá, že argumentace obsažená v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů není ústavně konformní a je vnitřně rozporná, přičemž tato rozhodnutí prý současně porušují jak práva stěžovatele jako rodiče, tak i práva obou nezletilých dětí. Poukazem na nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) stěžovatel dovozuje, že důvody, o které oba soudy opřely zamítnutí jeho návrhu na svěření nezletilého J. do střídavé péče, neobstojí, neboť soudy se údajně vůbec nezabývaly závěry Ústavního soudu k této otázce. Ústavní soud ve své jinak ustálené judikatuře prý uvádí, že dosažení tří let věku dítěte je možné chápat jako zásadní změnu poměrů, která může v konečném důsledku vést ke změně rozhodnutí o péči o dítě. Podle názoru stěžovatele argument soudů, že matka do věku tří let dítěte o něj pečovala sama, nemůže být relevantním argumentem pro vyloučení střídavé péče o tříleté dítě.
Stěžovatel odmítá výtky soudů, že svým požadavkem na svěření nezletilého syna J. do střídavé péče (na rozdíl od nezletilého A., kterého navrhl ponechat v péči matky z důvodu nízkého věku dítěte), zakládá vědomou nerovnost mezi oběma sourozenci. Soudy prý naopak tím, že rozhodly o rozdílné úpravě styků obou nezletilých dětí se stěžovatelem (ve prospěch širšího styku stěžovatele s nezletilým J.), diskriminují mladšího z nich, A. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že i v případě realizace jím navrhovaného rozsahu styku a změny úpravy péče o nezletilého J., nemohlo by nikdy (fakticky) dojít k jejich separaci a citovému strádání vlivem jejich odloučení již z tohoto důvodu, že v době rozhodování soudu prvního stupně bylo mladšímu synovi A. necelých deset měsíců. Porušení svých rodičovských práv spatřuje stěžovatel v nevyhovění jeho návrhu na možnost vychovávat staršího syna v režimu střídavé péče a v této souvislosti připomíná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž Ústavní soud označil střídavou péči za prioritní řešení práv nezletilých dětí, jejichž rodiče již nežijí a nevychovávají děti spolu. Rozložení styku na sváteční dny o vánočních svátcích je podle názoru stěžovatele nerovnoměrné, přičemž je prý privilegována matka nezletilých dětí, neboť má možnost vždy s nimi trávit i 24. prosinec každého kalendářního roku na rozdíl od stěžovatele, kterému taková možnost úpravou styku umožněna není.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Ústavní soud po přezkoumání námitek stěžovatele a s ohledem k tomu, že se mohl zabývat pouze jeho tvrzením o porušení základních práv a svobod, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, jestli je namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda napadenými rozhodnutími (a řízením, která jim předcházela) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, není porušením jejich ústavních práv skutečnost, že tento výklad nekoresponduje s jejich názorem. Rozhodující je v takovém případě to, že odvolací soud své rozhodnutí řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Právní závěr soudu je výsledkem aplikace i interpretace právních předpisů, která je v mezích ústavnosti, přičemž jím zaujatý právní názor není ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud se k otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval ke střídavé péči opakovaně a velmi obšírně. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve společné či střídavé péči obou svých rodičů, je nepochybně ideálním řešením, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, přičemž tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova upřednostňována. Konstatuje, že Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a s tím koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem zvláštnostem kauzy, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a neobhajitelném úsudku soudů obou stupňů o nevhodnosti zavedení střídavé péče u nezletilého J. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Argumentace soudů, že střídavá péče jen u staršího z obou nezletilých dětí by v péči o ně vytvářela i v jejich sourozeneckých vztazích nepřirozené a nepříznivé bariéry a obě děti by tak vzájemně odcizovala, má oporu v provedených důkazech. Soudy správně přihlédly i k možnostem vzájemných konfliktů, ke kterým by rozdílný způsob uspořádání výchovných poměrů k oběma nezletilým dětem mohl vést. Jestliže stěžovatel namítá (s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu), že soudy upřednostnily zájem matky, pokud určily styk nezletilých dětí v období vánočních svátků vždy až ode dne 25. 12. kalendářního roku, stěžovatel zcela pomíjí skutečnost, že strávení štědrovečerního dne se svými dětmi nikdy sám nenavrhoval. Proto jeho argumentace ohledně této skutečnosti je věcí novou, kterou Ústavní soud jako nepřípustnou novotu v dosavadním řízení není oprávněn zkoumat, ani se jí ve světle své judikatury zabývat.
Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilého J. do střídavé péče byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce s oběma nezletilými syny probíhá v širokém rozsahu a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. nález sp. zn. IV. ÚS 1923/17).
Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu