ECLI:CZ:US:2014:4.US.1255.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1255/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice Mírov, PS 1/9, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Václavské nám. 808/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2014 č. j. 30 Cdo 3070/2013-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011 č. j. 29 Co 212/2011-188 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. února 2011 č. j. 15 C 307/2009-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. dubna 2012 a doplněné podáním ze dne 23. června 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Stěžovatel dále navrhoval, aby Ústavní soud zakázal používání řetězu - ať již označovaného jako "svěrací řetízky", "poutací řetěz", "řetízková pouta" či "poutací řetízky", jakožto donucovacího prostředku ke svazování osob ve výkonu trestu odnětí svobody.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 307/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou u obvodního soudu dne 1. října 2009 v procesním postavení žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 100 000 Kč. Stěžovatel požadoval zaplacení nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena porušením zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení při převozu z věznice Brno do věznice Jiřice ve dnech 19. března a 24. dubna 2009, a to použitím škrtících řetězů. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl s tím, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání požadovaného zadostiučinění podle ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nenaplnění jedné z podmínek, se kterými zákon č. 82/1998 Sb. odškodnění nemajetkové újmy spojuje - tj. vzniku škody. Obvodní soud dovodil, že použitím tzv. řetízkových pout při předmětných eskortách nedošlo k újmě stěžovatele ve smyslu porušení čl. 3 Úmluvy. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl provedené důkazní řízení i nesprávné posouzení celé věci. Namítal, že soud prvního stupně před vynesením svého rozsudku stěžovatele řádně nepoučil ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., řízení tak nebylo "zkoncentrováno" a obvodní soud v jeho věci porušil i zákaz libovůle. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že byl postupem tohoto soudu zbaven možnosti řádně argumentovat. Stěžovatel dále namítal, že v provedeném řízení nebyli vyslechnutí jím navržení svědci a obecné soudy se nevypořádaly ani s jeho argumentací, kterou v řízení vznesl. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 122/05, III. ÚS 269/99, I. ÚS 1501/08, I. ÚS 2232/07, III. ÚS 139/05, I. ÚS 402/02, I. ÚS 854/09 a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, se usnesením odmítne. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve k části petitu, ve které stěžovatel navrhoval zakázání používání řetízkových pout, připomíná, že se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn integrovat do činnosti orgánů veřejné moci, nutno odkázat na §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Může se jednat buďto o zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo o vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody a příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva, pokud je to možné. Článek 87 Ústavy ani zákon o Ústavním soudu neumožňují Ústavnímu soudu rozhodovat o návrzích, kterými se bez dalšího vysloví požadovaný zákaz. K tomu Ústavní soud oprávněn není. Z uvedeného plyne, že v této části se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími soudů na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovali již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění těchto napadených rozhodnutí.
Oprávněnými nebyly shledány ani stěžovatelem vznesené námitky ohledně tvrzených procesních vad. Soud prvního stupně při soudním jednání konaném dne 3. února 2011 návrhy na provedení důkazu svědeckými výpověďmi zamítl, jejích zamítnutí stručně odůvodnil a podal poučení o nemožnosti opravného prostředku (č. listu 151 soudního spisu). Pokud se týká vznesené námitky stěžovatele, že nebyl v průběhu řízení soudem prvního stupně řádně poučen, bylo z obsahu soudního spisu zjištěno, že tuto námitku stěžovatel v průběhu soudního řízení nevznesl (srov. podané odvolání - č. listu 173 až 176, 182 až 180 soudního spisu a podané dovolání - č. listu 192 a 193, 221, 270 až 278 soudního spisu). K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovateli nic nebránilo uvedenou námitku v odvolacím a dovolacím řízení uplatnit. Pokud tak neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za oprávněnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, že byl zbaven možnosti argumentovat před soudem odvolacím, neboť dne 20. října 2011 bylo odvolacímu soudu doručeno podání stěžovatele, ve kterém tomuto soudu písemně předložil dvě zásadní námitky, včetně svého závěrečného návrhu (č. listu 182 soudního spisu).
Ústavní soud v souvislosti se vznesenými námitkami stěžovatele odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoliv čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96 in ASPI).
Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Takovéto pochybení v dané věci Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že se námitkami stěžovatele stran tvrzeného nesprávného posouzení přípustnosti použití tzv. " poutacích řetízků" nezabýval, neboť stěžovatel nemá v tomto případě nárok na náhradu nemajetkové újmy pro absenci prokázání jejího vzniku. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04, N 39/36 SbNU 427 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení principu legitimního očekávání, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nelze označit za svévolná a závěry ve věci učiněné, nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť tyto v části, na kterou poukázal stěžovatel, na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou citovanou stěžovatelem.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu