ECLI:CZ:US:2021:4.US.1358.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1358/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CASPER UNION, s. r. o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2021 č. j. 24 Cdo 3528/2020-209, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2020 č. j. 84 Co 262/2019-175 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. října 2018 č. j. 24 C 96/2012-122, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Michaely Zbíralové a Danuše Kudrnové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že dohoda dědiců schválená usnesením okresního soudu ze dne 2. 5. 2011 č. j. 35 D 126/2011-41, uzavřená mezi Ing. Michalem Kudrnou (jako dlužníkem stěžovatelky), první vedlejší účastnicí jako první žalovanou a druhou vedlejší účastnicí jako druhou žalovanou, je ve vymezeném rozsahu vůči stěžovatelce neúčinná (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba v části, v níž stěžovatelka požadovala, aby první vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 45 595,03 Kč (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Pozůstalý Ing. Michal Kudrna se (s výjimkou vyplacení částky 49 595 Kč od první vedlejší účastnice) svého dědického podílu vzdal ve prospěch druhé vedlejší účastnice.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, s výjimkou nákladových výroků III. a IV., které změnil tak, že výše nákladů řízení před okresním soudem, které je stěžovatelka povinna nahradit vedlejším účastnicím, činí u první vedlejší účastnice 12 390 Kč a u druhé vedlejší účastnice 13 552 Kč, jinak byl i v těchto výrocích rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V dovolání uvedla, že "krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně vyřešil otázku, z jakých konkrétních okolností lze usoudit na existenci vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, resp. zda k jejímu prokázání postačuje existence takové vědomosti v minulosti s tím, že v mezidobí nebyla prokázána taková změna okolností známá druhé straně, pro kterou by mohlo důvodně dojít ke změně jejího přesvědčení". Dále stěžovatelka v dovolání popsala a rozebrala skutkové a právní závěry učiněné obecnými soudy v předmětném řízení. Dále stěžovatelka polemizovala s právními závěry obecných soudů. Závěrem stěžovatelka uvedla, že krajský soud "věc posoudil nesprávně, případně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí".
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z důvodu vady odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání stěžovatelky je založeno na právní polemice s právním názorem krajského soudu vyjádřeným v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho rozsudku, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Namítá-li stěžovatelka v závěru svého dovolání, že: "odvolací soud posoudil věc nesprávně, případně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí", nelze z této formulace, ale ani z jiné části jejího dovolání, dovodit, při řešení které konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí krajského soudu, a konkrétně od kterého (kterých) rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež představuje (představují) jeho ustálenou rozhodovací praxi týkající se předmětné právní materie z oblasti procesního nebo hmotného práva, se měl krajský soud napadeným rozhodnutím odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla stěžovatelkou odstraněna v zákonné lhůtě.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Nejvyššího soudu porušuje její právo na soudní ochranu, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny jsou obecné soudy při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive k právu na přístup k soudu. To platí i pro dovolací řízení, a proto i Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí dovolání povinen volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl její dovolání s odůvodněním, že stěžovatelka v dovolání nevymezila právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí krajského soudu. To je v rozporu s výše uvedeným závěrem Ústavního soudu, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, jaké konkrétní právní posouzení (posouzení důkazního břemene ve vztahu k prokázání vědomosti jednající osoby o úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním věřitele) považuje stěžovatelka za nesprávné. Nejvyšší soud proto podle stěžovatelky v odůvodnění svého usnesení uvádí zjevnou nepravdu, vyčítá-li stěžovatelce absenci vymezení právní otázky (viz sub 4). Právní otázku přitom lze dovodit rovněž ze samotného obsahu dovolání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší soud ani neuvedl, že by snad stěžovatelkou vymezená otázka nebyla ve věci rozhodnou, případně že by z jiného důvodu nenaplňovala podmínky přípustnosti dovolání.
8. Stěžovatelka dovozuje, že za situace, kdy je krajským soudem nesprávně posouzená právní otázka odvoditelná z obsahu dovolání a v textu dovolání dokonce výslovně uvedená, je nepřípustný postup Nejvyššího soudu, který tuto skutečnost v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu i výslovným zněním dovolání popřel a dovolání jako nepřípustné odmítl. Takový postup je porušením práva stěžovatelky na soudní ochranu, což jí zároveň odpírá přístup k ochraně dalších výše uvedených základních práv.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že porušení výše uvedených ústavně zaručených práv spatřuje rovněž v postupu krajského soudu a okresního soudu, neboť tyto soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav i problematiku důkazního břemene, přičemž jejich postup je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž ve vztahu k rozsudku krajského soudu a okresního soudu dospěl k závěru, že tomu tak není.
11. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
12. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
13. V předmětné věci stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které považovala za poslední procesní prostředek k ochraně svého práva (bod 4 tohoto usnesení). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky je vadné, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (bod 5 tohoto usnesení). Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelčino dovolání posoudil jako vadně podané z důvodu, že v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. (body 25 až 26 tohoto usnesení).
14. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.) se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Stěžovatelka tedy dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnila řádně, a tak způsobila, že její dovolání bylo pro vady odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože tedy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).
16. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
19. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní ochranu realizovat. Dodrží-li jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationis iustitiae [srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59) či nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211)].
20. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), připouští-li je však právní řád, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování Nejvyššího soudu o tom, zda dovolání má obsahové náležitosti podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Nemělo-li by je, byl by dán důvod pro jeho odmítnutí podle §243c odst. 1 o. s. ř., pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., tedy v zákonné lhůtě k podání dovolání nebo lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
21. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Primární je vymezení právní otázky a poté její zařazení do jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18).
22. Ve shora uvedeném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud konstatoval, že zákonný požadavek uvést, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (viz §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání obvykle směřuje k právní argumentaci a konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obligatorním požadavkem je však také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu v souvislosti s nezbytností vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Ten ovšem nelze splnit pouhým konstatováním, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
23. Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že ve svém dovolání vymezila otázku hmotného práva, když uvedla, že krajský soud v napadeném rozsudku "nesprávně vyřešil otázku, z jakých konkrétních okolností lze usoudit na existenci vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, resp. zda k prokázání existence takové vědomosti postačuje existence takové vědomosti v minulosti s tím, že v mezidobí nebyla prokázána taková změna okolností známá druhé straně, pro kterou by mohlo důvodně dojít ke změně přesvědčení takové druhé strany". Dále stěžovatelka uvedla, že krajský soud "věc posoudil nesprávně, případně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí". Stěžovatelka však již dále nekonkretizovala, od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se krajský soud při řešení této otázky měl odchýlit, tedy neoznačila žádné konkrétní rozhodnutí, s nímž je napadené rozhodnutí ve střetu. Stěžovatelkou v dovolání uvedená formulace tak zákonný požadavek upravený v §237 o. s. ř., nesplňuje. Jak bylo již uvedeno výše, občanský soudní řád vyžaduje, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a). Samotné vymezení důvodu dovolání, aniž by dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), je proto nedostatečné.
24. K argumentaci stěžovatelky nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15, v němž Ústavní soud vyslovil, že při posuzování náležitostí dovolání je Nejvyšší soud povinen volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu, Ústavní soud dodává, že v současné době již existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu k §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., jež poskytuje dostatečný "návod" účastníkům řízení na to, jak náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Za této situace již o jakémkoliv uvážení na straně Nejvyššího soudu nelze hovořit, a naopak s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt je třeba položit důraz na stěžovatelčinu povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, tedy tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle §241 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že její dovolání je vadné, když v něm stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí přitom dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč dospěl k závěru o vadnosti podaného dovolání (viz bod 5 tohoto usnesení).
26. Argumentaci Nejvyššího soudu, jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud v závěrech Nejvyššího soudu neshledal ani znaky libovůle či přílišný formalistický postup. Napadeným rozhodnutím proto nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
27. Odkazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. I. ÚS 354/15 (viz sub 24), Ústavní soud k tomu uvádí, že v tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že dovolání splnění předpokladů přípustnosti dovolání sice nevymezuje, když dovolání výslovnou formulaci neobsahuje, avšak tato informace z něj fakticky vyplývá. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ, neboť ani z obsahu dovolání nebylo možné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovodit. Ústavní soud připomíná, že v každém jednotlivém případě je nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem dané věci, a proto závěry uvedené v tomto nálezu nelze bez dalšího uplatnit v jiných věcech.
28. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost v tomto rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zatímco Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (sub 10 až 16 shora).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu