ECLI:CZ:US:2017:4.US.1500.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1500/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň-město, Palackého náměstí 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 884/2016-103 ze dne 31. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11. odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9. 2016 byla zastavena exekuce, neboť tvrzený exekuční titul (rozhodčí nález) nebyl způsobilým exekučním titulem. Povinné byla uložena povinnost do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit stěžovateli coby soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku ve výši 7 865 Kč a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že oprávněný je povinen zaplatit povinné do tří dnů od právní moci na nákladech řízení částku ve výši 8 591,- Kč a ve stejné lhůtě zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku ve výši 7 865,- Kč. Zároveň bylo povinné vůči oprávněnému přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 2 329,25 Kč a určeno, že soudní exekutor a účastníci nemají mezi sebou navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k náhradě nákladů exekutora soud uvedl, že pokud byla exekuce vedena na základě nevykonatelného exekučního titulu, nelze soudnímu exekutorovi přiznat odměnu z vymoženého plnění, ale stanovit ji v souladu s ust. §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 3 000,- Kč.
Stěžovatel s právními závěry soudu nesouhlasí. Shodně jako v exekučním řízení namítá, že podle ust. §11 odst. 3 citované vyhlášky pokud exekutor před tím, než z důvodu podle odstavce 2 zaniklo jeho pověření k provedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle §6 z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 2.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z uvedených hledisek a dospěl k závěru, že se v projednávané věci se ze strany soudu nejedná o extrémně svévolný výklad práva, který by měl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Závěr krajského soudu, podle něhož rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, pokud je rozhodčí doložka sjednaná účastníky neplatná a exekuci vedenou na základě takového exekučního titulu je třeba zastavit v každém jejím stádiu pro nepřípustnost, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Otázku povinnosti hradit náklady řízení je pak třeba zkoumat z hlediska procesního zavinění na zastavení řízení. V napadeném rozhodnutí krajský soud dovodil, že procesní zavinění je na straně oprávněného, který je v oboru své činnosti profesionálem, měl mu být znám vývoj judikatury a měl zvážit další pokračování exekuce na základě neexistujícího exekučního titulu mající dopad i na výši nákladů řízení. Ústavní soud dodává, že uvedené lze tím spíše vztáhnout na činnost exekutora (srov. obdobně k povinnosti exekutora zkoumat exekuční titul sp. zn. IV. ÚS 2735/11, IV. ÚS 4709/12 a II. ÚS 3406/10).
Ústavní soud shodně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 1722/17 uvádí, že "závěr o nezpůsobilosti některých rozhodčích nálezů být exekučním titulem je důsledkem judikatorní změny (což samo o sobě značí určitou výjimečnost situace) a že v důsledku této změny byla nepochybně narušena očekávání a předpoklady celé řady adresátů práva. Úkolem soudů je ovšem v takových případech zajistit, aby břemeno se změnou judikatury spojené bylo rozloženo spravedlivě a aby nedocházelo k excesivním zásahům do práv jednotlivců..."(...)"Riziko, které exekutor nese, je navíc odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Již v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983) bylo totiž zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, II. ÚS 254/06 či I. ÚS 1619/11), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, a to i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků."
V projednávané věci soud exekutorovi přiznal vůči oprávněnému nárok na náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč s odůvodněním, že soudnímu exekutorovi nelze přiznat odměnu z plnění vymoženého na základě nevykonatelného exekučního titulu. Ústavní soud má za to, že soudem přijaté řešení z ústavních hledisek obstojí, neboť soudní exekutor je profesionálem, po němž lze požadovat, aby změnu judikatury předvídal, popř. na ni v průběhu řízení reagoval. Z judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu