ECLI:CZ:US:2006:4.US.159.06
sp. zn. IV. ÚS 159/06
Usnesení
IV. ÚS 159/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele M. M., zastoupeného Irenou Lazurovou, advokátkou se sídlem Krakovská 1256/24, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2004 č. j. 1 Co 118/2004-169, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v té souvislosti současně porušena ze strany obecného soudu maxima zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
K tvrzenému dotčení ústavních kautel mělo dojít v předmětné občanskoprávní věci o ochranu osobnosti tím, že označený soud k odvolání stěžovatele (žalobce v řízení před obecnými soudy) zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2004 č. j. 34 C 142/2002-142 sice změnil; to nicméně toliko potud, že rozhodl o povinnosti žalované MAFRA, a. s., jakož i žalované CET 21, spol. s r. o., uveřejnit omluvy soudem oproti jeho petitornímu návrhu značně redukované, a dále jeho návrhu nevyhověl v rozsahu žalobního žádání stran náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. potvrdil v daném ohledu rozsudek soudu nalézacího. Stěžovatel obsáhlými námitkami vytýkal Vrchnímu soudu v Praze, že nesprávně hodnotil ve věci provedené důkazy a k některým patřičně (při tomto hodnocení) nepřihlédl, čímž v důsledku toho vycházel z vadně zjištěného skutkového stavu, vedoucího následně k nesprávnému právnímu závěru o tom, že omluva v požadovaném rozsahu není adekvátní s tím, že v případě daného zásahu do práva na ochranu osobnosti se jeví postačujícím zadostiučinění formou této omluvy a stěžovatel nemá právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 1, 2 obč. zák.). Samostatným žalobním bodem potom rovněž stěžovatel obecnému soudu vytkl opomenutí hodnocení použití jeho fotografie dle jeho názoru v rozporu se zákonnou licencí ve smyslu §12 obč. zák. V důsledku těchto v návrhu podrobně rozvedených výhrad domáhal se posléze, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nálezem zrušil.
Dovolání stěžovatele, jehož tvrzenou přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř., Nejvyšší soud (ve vztahu k němu) pro nepřípustnost výrokem I. (ústavní stížností nenapadeného) rozsudku ze dne 22. prosince 2005 č. j. 30 Cdo 2649/2004-219 odmítl.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel primárně co do základu svých výtek zpochybňuje (v jemu nevyhovující části) obecnými soudy zjištěný skutkový stav, o který tyto posléze opřely právní závěry ve věci učiněné. Jak plyne z dnes již ustálené judikatury, Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se takto podává, že řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 142/2002 uvedená pochybení zjištěna nebyla; výslovná hodnotící reakce stran důkazu spočívajícího v Senátu Parlamentu ČR učiněném projevu V. Ž. v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze obsažena není, nicméně posouzení kontextuální důvody k úsudku o neústavnosti procesu jako celku a jeho výsledku v důsledku této absence dle názoru Ústavního soudu nezakládá (srov. publikované usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 - www.judikatura.cz; shodně sp. zn. IV. ÚS 468/05 ze dne 6. dubna 2006, IV. ÚS 568/05 ze dne 22. února 2006, IV. ÚS 679/05 ze dne 6. března 2006).
Námitky stěžovatele mají tak ve svém souhrnu povahu pouhé skutkové polemiky, která, při ústavněprávním vymezení a chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě ústavněprávní relevanci.
Na tyto skutkové závěry navazující právní posouzení a podřazení věci pod normy relevantního jednoduchého práva nevymyká se (v části pro stěžovatele nepříznivě vyznívající a jím napadené) závěrům plynoucím z judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 359/96, II. ÚS 357/96, I. ÚS 156/99, I. ÚS 367/03, I. ÚS 453/03, IV. ÚS 146/04, II. ÚS 94 /05), ani potom nevykračuje z mezí soudcovského uvážení vytyčených aplikovanými ustanoveními a celkovou povahou případu stěžovatele a jednotlivých okolností s ním spjatých.
Výtka "opomenutí" hodnocení použití fotografie stěžovatele v rozporu se zákonnou licencí ve smyslu §12 obč. zák. v rozsahu v ústavní stížnosti formulovaném obecným soudům, resp. nalézacímu ani odvolacímu, jak z připojeného spisu se podává, k posouzení předložena nebyla; nelze k ní tudíž z pohledu principu subsidiarity (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), coby novu uplatněnému ex post v řízení o ústavní stížnosti, přihlédnout (nálezy sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04, I. ÚS 84/05).
Protože porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti pro zjevnou její neopodstatněnost rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006