ECLI:CZ:US:2009:4.US.1633.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1633/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2009, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, o ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem v Chomutově, Riegrova 229, proti jinému zásahu - postupu Okresního soudu v Chomutově a Nejvyššího soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. 29 T 247/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, směřující proti postupu resp. nečinnosti v záhlaví označených obecných soudů, se stěžovatelka, která ve své trestní věci podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu u soudu I. stupně, jenž doposud toto dovolání ze dne 1. 11. 2007 Nejvyššímu soudu ČR nepředložil, domáhá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil porušení základních práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jmenovanými soudy v její trestní věci vedené u prvého z nich pod sp. zn. 29 T 247/2005 a zakázal oběma soudům pokračovat v průtazích v řízení, s tím, aby prvému ze jmenovaných soudů bylo přikázáno, aby předložil spisy Nejvyššímu soudu ČR a tomuto soudu pak, aby přikázal, aby o stěžovatelkou podaném dovolání neprodleně jednal.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111).
Možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou proto - i v případě tvrzených průtahů v řízení - omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06).
Z obsahu ústavní stížnosti ani z připojených listin však neplyne, že by stěžovatelka takový návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podala, a proto za uvedeného stavu věci třeba učinit závěr, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a její ústavní stížnost byla proto z uvedeného důvodu jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Pavel Holländer
soudce zpravodaj