ECLI:CZ:US:2016:4.US.1721.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1721/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1. Jana Šáška a 2. Jarmily Šáškové, obou zastoupených Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem se sídlem Sochorova 3221/1, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 4. 2016 č. j. 17 Nt 2419/2016-2 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 18. 3. 2016 č. j. KRPZ-89145-57/TČ-2015-150881-DST, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality, kterým byly po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži podle §79f trestního řádu zajištěny vlastnické podíly na nemovitostech jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti. Dále navrhují zrušení označeného usnesení Okresního soudu v Kroměříži, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele Jana Šáška proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatelka Jarmila Šášková namítá, že byť v dané věci není podezřelá ze spáchání žádné trestné činnosti, napadená rozhodnutí zasáhla i do jejího vlastnického práva, a to v podobě její účasti na společném jmění manželů se svým manželem, stěžovatelem Janem Šáškem. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka spatřuje v tom, že jí napadené usnesení policejního orgánu nebylo ani doručováno, takže proti němu neměla žádnou procesní obranu.
Stěžovatel Jan Šášek své námitky opírá primárně o skutečnost, že z částky 1 479 038 Kč, která představovala původní daňový nedoplatek a zároveň částku, z jejíhož zkrácení je podezříván, již částku 1 145 111 Kč správci daně uhradil, tudíž mu zbývá doplatit částku 333 927 Kč. Stěžovatel má za to, že pouze tuto částku lze považovat za výnos z trestné činnosti, z jejíhož spáchání je podezříván. Protože cenu nemovitostí, jichž se zajištění týká, odhaduje stěžovatel na částku 1 300 000 Kč, přičemž zajištěn byl poloviční podíl na těchto nemovitostech, který by podle stěžovatele měl mít hodnotu asi 750 000 Kč, považuje rozhodnutí o zajištění za nezákonné, neboť z ustanovení §79f odst. 1 trestního řádu vyplývá, že zajištěna může být pouze hodnota srovnatelná s výnosem z trestné činnosti. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že správce daně nevyužil možnosti zajistit nemovitosti, takže jejich zajištění v rámci trestního řízení je třeba považovat za zbytečné. Z těchto důvodů pak stěžovatel dovozuje, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou ultima ratio ve smyslu §2 odst. 4 trestního řádu.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Oprávnění podat ústavní stížnost má fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Napadeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto o zajištění jedné poloviny nemovitostí zapsaných na LV 13521 pro katastrální území Kroměříž, v jedné polovině pro společné jmění Jana Šáška a Jarmily Šáškové a v jedné polovině pro Jana Šáška. Toto rozdělení spoluvlastnických podílů předmětných nemovitostí potvrzují i veřejně dostupné údaje obsažené v katastru nemovitostí. Zajištění se týkalo pouze té ideální poloviny nemovitostí, která je ve výlučném vlastnictví stěžovatele Jana Šáška, což ostatně výslovně uvedl v napadeném usnesení i Okresní soud v Kroměříži. Je tedy zřejmé, že napadená rozhodnutí se nijak netýkají majetku, který by byl ve společném jmění stěžovatelů, takže se nemohla dotknout práv stěžovatelky Jarmily Šáškové.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovatelce Jarmile Šáškové odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatele Jana Šáška je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti, zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Zajištění majetku představuje institut, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstata tkví nikoliv v odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění nemovitostí stěžovatele byly splněny. Uvedenou argumentaci stěžovatel z větší části zahrnul již do stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní Okresní soud v Kroměříži dostatečně vypořádal.
Úvahy stěžovatele o zjevném nepoměru mezi hodnotou zajištěných nemovitostí a částkou 333 927 Kč, vůči které podle napadeného usnesení policejního orgánu bylo provedeno zajištění, jsou založeny na tom, že sám stěžovatel odhaduje cenu předmětných nemovitostí na částku 1 300 000 Kč, přičemž cenu polovičního podílu na těchto nemovitostech odhaduje na 750 000 Kč. Zde jde patrně o jeho početní chybu, neboť poloviční podíl na nemovitosti v celkové hodnotě 1 300 000 Kč by logicky měl mít hodnotu 650 000 Kč. Okresní soud v Kroměříži však v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na fotodokumentaci, na jejímž základě lze učinit závěr, že hodnota zajištěných nemovitostí není ve zjevném nepoměru k celkovému rozsahu zkrácení daně, tedy výnosu z trestné činnosti.
Stěžovateli lze sice přisvědčit, že orgány činné v trestním řízení by si pro účely oceňování nemovitostí měly zpravidla vyžádat odborné vyjádření, nicméně je třeba zároveň připomenout, že zejména v počátcích trestního řízení lze závěr o existenci skutečností, relevantních pro přijetí zajišťovacích opatření, založit na pouhé pravděpodobnosti, nevyžaduje se dosažení naprosté jistoty poznání (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2017/14).
Trestnímu soudu je pak třeba dát za pravdu v tom, že proporcionalita musí být zachována mezi hodnotou zajištěných věcí a celkovým rozsahem zkrácení daně. Ústavní soud totiž musí odmítnout konstrukci stěžovatele, podle které má být výnos z prověřované trestné činnosti představován pouze tou částkou, kterou stěžovatel doposud správci daně neuhradil. Za výnos z trestného činu zkrácení daně, cla a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku, z jehož spáchání je stěžovatel podezříván, je třeba považovat celou částku, o níž měl pachatel daň (resp. poplatek či jinou povinnou platbu) zkrátit. Částečné uhrazení dodatečně vyměřené daně je třeba považovat toliko za dílčí náhradu škody způsobené prověřovaným činem. Jak přitom správně uvedl Okresní soud v Kroměříži, zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty za výnos trestné činnosti neslouží k zajištění prostředků k úhradě škody způsobené trestným činem, ale k tomu, aby soud případně mohl uložit a efektivně vykonat trest propadnutí věci či ochranné opatření zabrání věci.
Ústavní soud ještě podotýká, že i kdyby hodnota zajištěného podílu na nemovitostech opravdu činila přibližně 650 000 Kč, a zajišťován by byl výnos toliko v hodnotě 333 927 Kč, nebylo by možné učinit jednoznačný závěr o nápadném nepoměru mezi těmito hodnotami. Odkázat lze na odbornou literaturu, která jako příklad takového nápadného nepoměru uvádí případy, kdy by došlo k zajištění drahého automobilu, rodinného domku či podobné nemovitosti jako náhradní hodnoty za kasařské náčiní v hodnotě několika set korun či výnos z trestné činnosti ve výši např. 10 000 Kč (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1089). O podobnou zjevnou disproporci tedy v posuzovaném případě nejde.
Okolnost, že správce daně nevyužil možnosti zajistit nemovitosti, nemůže mít žádný vliv na posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí. Zajištění majetku postupem předpokládaným trestním řádem totiž nijak není závislé na využití zajišťovacích prostředků ze strany správce daně. Ve vztahu k otázce účelnosti provedeného zajištění nemovitostí lze ještě dodat, že bude povinností orgánů činných v trestním řízení zkoumat i nadále trvání podmínek pro trvání zajištění a v případě jejich odpadnutí zajištění zrušit nebo omezit; o takový postup může kdykoli žádat i vlastník nemovitostí (§79d odst. 8, §79f trestního řádu).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu