ECLI:CZ:US:2008:4.US.1765.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1765/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem Advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, Tylova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 11 Tdo 1061/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2006 sp. zn. 8 To 148/2005 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2005 č. j. 1 T 13/2005-2004, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv zaručených čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 25 let a zařazen k výkonu trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele a jeho syna spoluobviněného J. P. byl tento rozsudek shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze částečně zrušen co do výroku o náhradě škody u poškozených L. S. a J. K., ve zbylém rozsahu zůstal odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nedotčen. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání a shora označeným usnesením je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř." nebo "trestní řád"), odmítl.
3. Stěžovatel spatřuje zásah do jeho základních práv především v tom, že soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, cituje rozsáhlé části odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, s těmito polemizuje a nabízí vlastní hodnocení důkazů, než je výrok o jeho vině opřen. Rozsudek soudu prvního stupně tak nebyl podle názoru stěžovatele odůvodněn způsobem zakotveným v ustanovení §125 tr. ř. a je tak vadný pro jeho nepřezkoumatelnost. K porušení ústnosti a přímosti jednání došlo pak tím, že v trestním řízení byly v rozporu s §211 odst. 5 tr. ř. některé v řízení opatřené znalecké posudky čteny v hlavním líčení bez souhlasu stěžovatele. Stěžovatel má dále za to, že bylo postupem obecných soudů omezeno jeho právo užívat jazyk, kterému nejlépe rozumí a ve kterém se nejlépe vyjadřuje, přičemž jde o úřední jazyk státu, jehož je státním občanem. Namítá rovněž, že mu v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 nebyl řádným způsobem ustanoven obhájce, byť měl fakticky právní pomoc zajištěnu, neměl však obhájce zvoleného ani ustanoveného. Za nesprávný považuje rovněž postup dovolacího soudu, který jeho dovolání projednal bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání s tím, že jím uplatněné dovolací důvody označil za zjevně neopodstatněné. Upozorňuje také na to, že jeho poslední adresa je vídeňská a nikoliv pražská, na níž nebydlí již od roku 1979. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna shora označená napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 13/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že námitky, které obviněný ve svém dovolání uvedl v rámci dovolacích důvodů podle 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. posoudil jako námitky obsahově naplňující tyto dovolací důvody a proto se jimi podrobně věcně ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2007 zabýval. Namítá-li stěžovatel porušení ustanovení §211 odst. 5 tr. ř., pak stěžovatel tuto námitku v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem neuvedl a ten se jí proto nemohl jakkoliv zabývat. Pokud jde dále o otázku použití německého jazyka stěžovatelem v rámci trestního řízení, které proti němu bylo vedeno, lze konstatovat, že tuto námitku stěžovatel uvedl již v rámci dovolacího řízení a Nejvyšší soud se jí zabýval a v plném rozsahu odkazuje na tyto úvahy v odůvodnění svého usnesení ze dne 22. 2. 2007. Stejně tomu je i v případě námitky stěžovatele, že jej předseda senátu odvolacího soudu nenechal dokončit závěrečnou řeč, jakož i u námitky, že stěžovateli nebyl řádným způsobem ustanoven obhájce. Pokud jde o poslední námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání neprojednal ve veřejném zasedání, ale jako zjevně neopodstatněné je bez věcného přezkumu odmítl v neveřejném zasedání, pak v daném případě trestní řád takový postup Nejvyššímu soudu umožňuje. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné, což může Nejvyšší soud s ohledem na §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud uzavírá, že postupoval zcela ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, přičemž v rámci řízení o dovolání nedošlo podle jeho názoru ani k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto navrhuje, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl.
6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že většina stěžovatelových výhrad se týká řízení před soudem prvního stupně a způsobu, jakým tento soud hodnotil provedené důkazy. Jedná se vesměs o opakování obhajoby a odvolacích námitek, se kterými se soudy již vypořádaly, takže vrchní soud může pouze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Řízení před Vrchním soudem v Praze se týká námitka, že odsouzený nemohl užívat německého jazyka a že byl přerušen v závěrečné řeči. K tomu vrchní soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 4. 1. 2006 a dodává, že stěžovatel zná český jazyk velice dobře, sám tvrdil, že byl v Rakousku tlumočníkem, a svou jazykovou zdatnost předvedl i odvolacímu soudu. Za situace, když se řízení nevyvíjelo podle jeho představ, přecházel do německého jazyka, což se stalo také v případě jeho závěrečné řeči. Byl opakovaně vyzván, aby mluvil česky, jinak bude jeho řeč přerušena. Na to reagoval vulgárními nadávkami jak v českém, tak v německém jazyce. Pokud jde o právní zastoupení, odsouzený byl po celou dobu zastoupen obhájcem, nevyjádřil žádné výhrady a i v tomto směru lze odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku vrchního soudu. Z uvedených důvodů nepokládá vrchní soud ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítl.
7. Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí, že stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, a to zvláště té části, která se vztahuje nikoliv k jeho odsouzení, ale k odsouzení spoluobžalovaného J. P. K námitce stěžovatele k porušení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, zaručujícího jeho právo na bezplatnou činnost tlumočníka, krajský soud opakuje, že nelze dovodit, že by každá osoba, která objektivně dostatečně ovládá jednací jazyk, v této věci český jazyk, mohla oprávněně žádat postupem podle §2 odst. 14 tr. ř. o tlumočení do jiného jazyka, neboť takový výklad by zjevně neodpovídal účelu citovaného ustanovení. Postup soudu podle §2 odst. 14 tr. ř. není závislý na libovůli obviněného, ale je odvislý od zjištěných objektivních okolností. Pokud stěžovatel setrvává na právním názoru, že mu v řízení po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 nebyl řádným způsobem ustanoven obhájce, pak nelze přehlédnout, že sám ustanovený obhájce JUDr. Ing. Tomáš Bouzek svým přípisem ze dne 30. 3. 2005 požádal o přiznání zálohy za uskutečněné úkony s tím, že vzhledem k rozhodnutí dovolacího soudu jeho povinnost obhajovat obžalovaného pokračuje. Zastupování stěžovatele ustanoveným obhájcem i po rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy vycházelo z právního podkladu a nelze souhlasit s námitkou, že postup nalézacího soudu vedl k újmě na právech stěžovatele. S ohledem na výše uvedené považuje krajský soud ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí.
8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, zabývaly se obecné soudy posouzením předmětné věci opakovaně, a to vzhledem ke skutečnosti, že na podkladě podaného dovolání stěžovatele a J. P. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1311/2004 v plném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a přikázal, aby soudem prvního stupně byla věc v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Důvodem uvedeného postupu dovolacího soudu byla právní vada rozhodnutí soudů prvních dvou stupňů spočívající v posouzení trestné činnosti stěžovatele a spoluobviněného J. P. jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z., aniž by pro takový závěr existovala odpovídající skutková zjištění, a aniž by byla vyjádřena v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Ve vztahu k této právní vadě se Nejvyšší soud zabýval podrobně i důkazy ve věci provedenými a skutkovými závěry z těchto důkazů vyvozených soudy v řízení předcházejícím řízení dovolacímu.
10. Po novém projednání věci Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 2005 č. j. 1 T 13/2005-2004 tak, že stěžovatele a J. P. uznal vinnými, že "dne 22. července 2003 kolem 16,00 hod. přijeli motorovým vozidlem, které řídil L. P. před dům čp. 118 v Litvínovicích, okr. České Budějovice, ozbrojeni pistolemi, a poté, kdy L. P. vyvolal slovní a fyzický konflikt s J. S., R. S. a H. K., do kterého se zapojil i J. P., v průběhu konfliktu L. P. zastřelil třemi výstřely z pistole ČZ, vz. 45, ráže 6,35 do oblasti zad a hrudníku R. S., třemi výstřely ze stejné zbraně do oblasti zad J. S. a J. P. pěti výstřely z pistole ČZ, vz. 27, ráže 7,65, H. K. do oblasti zad, hrudníku, břicha a dolních končetin a v důsledku těchto střelných poranění R. S. a H. K. na místě zemřeli, J. S. zemřel při převozu do nemocnice", čímž stěžovatel spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. z. (J. P. trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. z.). Dále byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. z. Za citované trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 25 let a zařazen k výkonu trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele i spoluobviněného J. P. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 1. 2006 sp. zn. 8 To 148/2005 napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 11 Tdo 1061/2006 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
IV.
11. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky k hodnocení provedených důkazů a jeho nesouhlas se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
12. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 34, str. 257]. V případě porušení procesních předpisů je důvodem zásahu Ústavního soudu zjevné porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Pouze taková zásadní pochybení jsou důvodem pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
13. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že soudy prvního a druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Nejvyšší soud pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
14. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Při odůvodnění vyvozených skutkových zjištění přihlédl i k závěrům ohledně provedených důkazů obsažených v prvém rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele ze dne 24. 3. 2005. Taktéž Vrchní soud v Praze se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval, ztotožnil se s hodnocením důkazů nalézacím soudem a vypořádal se i s námitkami procesního charakteru. Nejvyšší soud se v rozhodnutí o dovolání zabýval námitkami stěžovatele vztahujícími se k procesním otázkám, námitky vztahující se k hodnocení důkazů a k vyvozeným skutkovým zjištěním pak vybočovaly z rámce uplatněného dovolacího důvodu. V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil i nenaplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že se s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti již obecné soudy vypořádaly, přičemž odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř.
15. Ke stěžovatelovým výhradám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek stran hodnocení výpovědi V. Z., J. S. a R. D., vývoje situace v místě činu, jakož i neprovedení dalších důkazních návrhů. Ke stěžovatelem tvrzeným rozporům mezi provedenými důkazy Ústavní soud konstatuje, že se soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů s těmito náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možno uznat obviněného vinným stíhaným trestným činem. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v posuzované věci. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
16. K postupu nalézacího soudu vznáší stěžovatel procesní námitku, že znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví balistika, stejně jako posudek z oboru chemie, nebyly v řízení provedeny postupem podle §211 odst. 5 tr. ř., neboť byly čteny bez souhlasu stěžovatele, který navrhoval provedení důkazu výslechem znalců. Byla tak porušena zásada ústnosti a přímosti jednání [čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Odvolací soud se přitom s touto námitkou podle názoru stěžovatele nedostatečně vypořádal pouze konstatováním, že vlastně nejde o znalecké posudky, ale o odborná vyjádření. K předmětné námitce Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, že stěžovatel tuto námitku uplatnil pouze v odvolání, ale nevznesl ji již v podaném dovolání a neumožnil tak dovolacímu soudu se s touto námitkou vypořádat. Nyní ji vyslovuje až v ústavní stížnosti, kdy se však již touto námitkou nemůže Ústavní soud zabývat, neboť k základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemůže zabývat pozdě uplatněnými námitkami, neboť neprošly (a pro chybný procesní postup stěžovatele projít nemohly) přezkumem obecných soudů. Tutéž argumentaci je třeba vztáhnout i ke stěžovatelově upozornění, že obecné soudy neuváděly v rozhodnutích jeho poslední vídeňskou adresu, nýbrž jeho pražskou adresu, na níž nebydlí již od roku 1979. Rovněž tuto námitku měl stěžovatel uplatnit již v řízení před obecnými soudy a nikoliv až v ústavní stížnosti.
17. Pokud jde o stěžovatelovu námitku dotčení jeho práva na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy), pak s touto jeho námitkou se dostatečně vypořádaly jak odvolací, tak i dovolací soud. Z jejich argumentace vyplývá, že stěžovatel, který se narodil v roce 1953 a hlásí se k české národnosti, emigroval do Rakouské republiky v 80. letech minulého století, přičemž v posledních letech žije střídavě v Rakouské a České republice. Z uvedených skutečností a podle jazykových projevů stěžovatele pak obecné soudy dovodily, že v jeho případě nejde o situaci, kdy stěžovatel zjevně neovládá jednací jazyk soudu (č.l. 2142 a 2317), přičemž Ústavní soud v jejich postupu neshledal rozpor s ustanovením §28 odst. 1 tr. ř. Rovněž s námitkou stěžovatele, že jej předseda senátu odvolacího soudu nenechal dokončit ani závěrečnou řeč, se dovolací soud dostatečně vypořádal a neshledal tuto námitku opodstatněnou (č.l. 2317-2318). Na jeho argumentaci Ústavní soud pro stručnost toliko odkazuje.
18. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že mu v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 nebyl řádným způsobem ustanoven obhájce a bylo tak dotčeno jeho právo na obhajobu (čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny). S touto jeho námitkou se ve svých rozhodnutích vypořádaly již jak soud odvolací, tak i soud dovolací, přičemž oba dospěly k závěru, že k dotčení jeho práva na obhajobu nemohlo dojít už jen z toho důvodu, že stěžovatelova obhajoba byla fakticky zajištěna jeho dosavadním obhájcem po celou dobu trestního řízení (č.l. 2141 a 2318). S tímto jejich názorem se ztotožnil i Ústavní soud, neboť jak i stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, měl právní pomoc v řízení fakticky zajištěnu. Postup obecných soudů tak nezpůsobil zásah do stěžovatelova práva na obhajobu.
19. Ke stěžovatelově námitce, že nepovažuje za správný postup dovolacího soudu, když tento jeho dovolání projednal bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání a zasáhl tak do jeho základních práv zaručených v čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud konstatuje, že předmětnou námitkou se již Ústavní soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí a dospěl k závěru, že jelikož před dovolacím soudem neprobíhá zjišťování skutkového stavu a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných před soudem nalézacím, případně soudem odvolacím, umožňuje zákonodárce Nejvyššímu soudu, aby v určitých případech rozhodl, zda bude jednat veřejně či nikoli. Lze zde odkázat na ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Ze systematiky ustanovení §265i odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že tato kategorie umožňuje jednodušší procedurou odmítat ta dovolání, kterým by nebylo možno vyhovět, ani po provedení veřejného zasedání. Ústavní soud proto ani zde neshledal protiústavnost postupu Nejvyššího soudu a porušení některého ze základních práv stěžovatele (viz k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 585/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález č. 143, str. 122 nebo usnesení sp. zn. I ÚS 176/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, usnesení č. 31, str. 521).
20. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu